Hlídali jsme děti. Hráli si s nimi na hodného a zlého rádce královské rodiny. Čekali jsme společně, až začnou prezentace ročníkových prací osmáků. Je to vždycky velmi přínosné zjistit, čím se děti zabývají. Zeptala se mě, jestli jsem někdy něco překládal. Odpověděl jsem, že jsem měl příležitost zkusit Gordona Ramseyho, ale vzdal jsem to, protože vulgarismy ve spojení s jídlem mi nejsou moc po chuti. Tak jsi aspoň byl někde „venku“?

Ano, hned po vojně jsem byl s Vojtou stopem po západní Evropě. Chtěli jsme se podívat do Paříže a přivézt nejzápadnější kámen, co najdeme v Portugalsku. Týjo, to je skvělý, povídej! No, tak do Paříže jsme se dostali po dlouhé cestě přes Horní Slavkov a Amsterdam, ale nakonec dostali, ovšem do Portugalska už ne, protože v Pamploně stopaře zřejmě neberou. Dál to nějak nejelo. Najednou mi to přišlo líto, že jsem se nikdy nepodíval dál a v tom jdu po skalnatém pobřeží, moře neskutečně klidné, nikde žádný volný kámen, který by šlo sebrat. Vše je součástí kontinentu. Zkusil jsem se projít vodou, bylo jí po kotníky snad do sto metrů od břehu. Potom trochu víc, ale pořád nikde žádné kamení. Jen písek a nějací mlži. A došlo mi, že tohle není otevřené moře, je to jen louže slané vody za bariérou ze skal, kamení a lidmi vytvořených mol a za ní je opravdový oceán se vším všudy - s mohutnými vlnami a čekajícími surfaři, velkými rybami a spoustou kamenů. Ale všechno bylo jinak, kameny byly bledě modré a zdobené, malované a některé duté se srdíčkem na drátku, aby mohly zvonit. Vozili je sem lidé, turisté, kteří chtěli, aby Evropa od západu neubývala, ale naopak pokračovala. Pokládali je na pobřeží, věšeli na zábradlí, přinášeli kousek po kousku a zvětšovali tak nepatrně vzdálenost, kam až se dá  jít ...

Probudil mě místní bernardýn, jak mi olíznul čumák ...