Mám obrovské štěstí, že žiju na nejkrásnějším místě, které si umím představit. Je to taková chaloupka, okolo jsou další a taky lesy. A je to začátek údolí, kterému se říká Sázavské, podle řeky Moravské Sázavy, která jím protéká. Tuhle chaloupku jsem si zamilovala jako dítě a vždycky jsem věděla, že v ní chci žít a jsem moc ráda, že to tak nakonec dopadlo. V Sázavském údolí jsem byla už tehdy jako doma a prochodila ho křížem krážem a jeho malebnost rozvíjela moji už tak dost bujnou fantazii. Už tehdy jsem si představovala sama sebe jako živou součást zdejší přírody, jako část jejího těla.
Nevím, jak si ostatní lidi představují svůj vztah k přírodě, když jí procházejí.
Asi tak, že příroda je pode mnou a taky vedle a já jsem tady a za chvilku budu zase jinde?
Já jsem si sama sebe představovala spíš mnohem víc propojeně. Když jsem se třeba brodila říčkou, což mi dodávalo velký pocit spojení s tím místem, měla jsem pocit, že jsem prst na obrovské ruce toho údolí, které právě samo sebe hladí po těle.


Nejsem jen člověk, co tu bydlí, jsem inventář, stejně jako zdejší kopečky, skály, potok, mosty,...
Tyto myšlenky se mi v hlavě tvořily už velmi brzy. Mohlo mi být třeba deset nebo dvanáct let, kdy jsem svou velkou lásku k tomuto místu začala prožívat. A zjitřená fantazie mi kreslila v hlavě obrázky věcí, které tu jsou, určitě jsou, jen je potřeba se správně dívat. A to mi věřte, že já se teda umím dívat! Nedalo mi to moc práce, abych uvěřila, že tu žijí skřítkové.Ty slunné stráně plné malin a ostružin, s natlelými pařezy a hromadami kamení přece pulsují životem! Jak je možné, že to dospělí lidé neviděli? Tolik času jsem strávila prozkoumáváním děr a nor v pařezech a vývratech a snahou nějakého skřítka konečně objevit, až jsem je začala opravdu vidět. Asi měli pocit, že to bude oboustranně výhodnější, když jim konečně přestanu rozhrabávat domovy! Jako omluvu jsem jim začala stavět lesní domečky, které v podstatě stavím dodnes. Tu aktivitu určitě znáte, ne? Mezi věcmi, které se dají dělat v lese, patří do TOP 5. Kam se hrabe houbaření, to není ani v první desítce!

Kromě skřítků jsem ale věřila ještě na existenci dalších bytostí, které tu s námi ten prostor sdílí. Zejména pak na nějakého vodního elementála. Určitě ne vílu, nebo vodníka, představovala jsem si ho jinak, ale je to těžko popsatelné. Každopádně jsem z něj měla respekt, protože jsem měla pocit, že je ze všech nejsilnější. Tenhle pocit se mi do podvědomí dostal pravděpodobně se zkušeností s povodní v roce 1997, když jsem se svýma dětskýma očičkama dívala na tu obrovskou pustinu, kterou voda z našeho údolí vytvořila. O povodních se mi dodnes často zdají sny.

Ve třinácti letech jsem pak uvěřila na vlkodlaka. To je okamžik, který zkoumám ve své paměti dodneška, protože jsem přece jen už byla větší a rozumnější a taky vím, že fantazie v tomto případě pracovala už jen z půlky. A co byla ta první polovina, na jejímž základě pak fantazie příběh vlkodlaka dokreslila? To je právě něco, k čemu se neumím dobrat.
Byl začátek června a já se vydala jen na krátkou procházku po setmění, protože jsem chtěla vidět roje světlušek. No bylo jich tam, panečku, nádhera! Nešla jsem nijak daleko, jen za první dvě zatáčky. Říkali jsme tomu s bratrem bezpečná zóna, protože kdybychom strašně křičeli, tak by nás někdo z vesnice ještě pořád slyšel.
No a tam, ještě v bezpečné zóně, stálo na silnici nějaké strašně obrovské tělo, černější než všechno okolo a mohutnější než kterýkoliv živý tvor, který by tam reálně mohl stát. Se strašlivě širokými rameny. Otočila jsem se a utíkala domů. Ten tvor, současně se mnou, utíkal do svahu za vodu. Já si ho ve své paměti pojmenovala jako vlkodlaka a ten jeden svah v údolí mi dodnes připadá jako temné a nebezpečné místo.



V šestnácti, když jsem hltala jednu fantasy knihu za druhou, jsem si moc oblíbila knihu o vlkodlačici Kroaně. Kroana totiž měla taky svoje údolí, jehož byla součástí, které jí přinášelo štěstí a sílu. Říkala mu Údolí zrození. Od té doby tomu tady říkám také tak. Nic výstižnějšího nikdy nevymyslím.
Do svého údolí dnes už nechodím lovit skřítky, ale sběr léčivých bylin, meditace u řeky a její očistný účinek na mojí duši je pro mě nepostradatelnou součástí života

Jak bych mohla tvořit jiným způsobem, když místo, kde žiji, mě tak silně ovlivňuje svou poezií, magickými zákoutími a moje mysl je plná vzpomínek na divošské a fantazijní dětství? Mohla bych být serióznější a možná bych se pak více přiblížila současným trendům. Ale moje tvorba je autentická a je v ní promítnuto moje dětství, moje duše, jedno krásné místo, různé touhy a hodně lásky. A že to máme s mámou podobné, o tom přece není potřeba vůbec mluvit. Ona má v údolí zase svoji skálu, kde vidí draky. A tu chalupu, kde já dneska můžu bydlet, před lety taky koupila ona...
Budu strašně ráda, když si každý, kdo si náš výrobek koupí přečte tenhle příběh. Určitě ty naše bytůstky najednou budou mít úplně jiný rozměr. Viďte, že se na vás ti trpaslíčci a víly najednou koukají úplně jinak, když víte, že můžou být skuteční?

 

Michaela Cinková