Předpokládám, že každá z nás má v šatníku kousky, jimž dává přednost a jejichž chátrání a následný odchod prožívá velmi těžko. Spousta oblečení a bot mou domácností propluje, aniž bych k nim získala hlubší vztah, některé po dvou třech pokusech s něčím je smysluplně kombinovat rychle putují dál. Místo ve skříních zabírají věci typu „Proboha, to přece nemohu vyhodit, když to bylo tak drahý!“ a trpěliví čekatelé na to, až zhubnu, nebo nedej Bože přiberu (ti se přece jen občas dostanou ze skříně na vzduch).

Všemu pak vládnou šatníkové hvězdy, jimž v denodenním nošení brání jen obava, aby si okolí nemyslelo, že nic jiného na sebe nemám. A které si – poté co se stanou nenositelnými – zaslouží Řád zlatého ramínka a pohřeb s poctami. Výhodou pletenin je, že se někdy dají rozpárat a zrecyklovat, což je příběh těchto klubíček. Příběh zhruba dvacetiletý…

 

 

Začnu jako vždy v pravěku. Pocházím z rodiny uctívačů praktických oděvních kreací z tesilu a krimplenu. Oblečků vždy uměřených a cudných, vesměs „Made in Doma-Šito“. Ten, komu tyto dva hrůzné textilní pojmy znějí jako „pazourek“ a „křesadlo“, najde vysvětlení v prokliku. Na domácí módní diktát jsem reagovala vlastní, ještě pekelnější oděvní tvorbou, zálibou ve výhodných nákupech a posléze okázalým nezájmem o módní trendy.

 

Z něj mě vyléčila až „bohatá dcerka“, která se nám – chudým rodičům – narodila. Mimo jiné mě přesvědčila o tom, že minulé životy opravdu existují. Jak jinak si totiž lze vysvětlit, že se matce, jíž z okopaných polobotek čouhají pánské vzorované krepsilonové ponožky a která vytváří strašlivé svetříčky s vypletenými kočičkami, narodí módní arbiterka zřejmě ovlivněná vzpomínkou na minulý život ve Versailles? Už ve třech letech trvala na tom, že když růžové tričko, tak jedině růžové podkolenky, a s ustaraným výrazem si před zrcadlem přikládala k obličeji můj olivový rolák za znechuceného mumlání: „To mi nesusí…“

 

Domácí recyklovanou oděvní tvorbu záhy odvrhla, takže vypuklo společné nakupování a posléze i dědění oblečení. Nikoli z matky na dceru, jak by se předpokládalo, ale naopak. Nejprve mě však musela přesvědčit, že na kostýmky členek Armády spásy ze sekáče nenastává čas ani v osmdesáti, natož ve čtyřiceti letech. Dnes by mi možná trochu té usedlosti ráda vrátila, zejména když domů přivleču některý ze svých sekáčových úlovků – třeba overal s jaguářím vzorem a holými rameny (a nejenže přivleču, dokonce i nosím!)

 

Z dědění oblečení vyplynulo další poznání: Maminka nemá vždycky pravdu! Třeba fialovou koženkovou bundičku do pasu („Proboha, to chceš dát tisíc korun za takovej vikslajvantovej hnus fialovej?“ kvílela jsem u zkušební kabinky rozhořčeně) jsem posléze nosila až do rozpadnutí podšívky. A u béžového přízového svetru z Manga jsem se při placení 400 Kč ve výprodeji tvářila jako Oda Mae Brown ve filmu Duch, když předávala šek na čtyři miliony dolarů jeptiškám. Ovšem poté, co jsem svetr zdědila, patřil dlouhá léta k šatníkovým superstar. Opravila jsem mu roztřepené rukávy a užívala si ho do loňského podzimu, kdy už opravit nešel. Ale vyhodit taky ne. Rozpárat se ho naštěstí povedlo…

 

Kdyby se vám tedy zdálo, že tu nepřibývají žádné nové kamínky, tak vězte, že ve volných chvílích pracuju na proměně milovaného svetříku na ubrousky (ty na rozdíl od těchto nikomu nedám!). A v mezičase pletu jednu čelenku a šálu za druhou, neb mé pletací dráty po dvaceti letech byly doma zase vzaty na milost!

 

Mimochodem, znáte prosím někdo jméno autora obrazu? Připlul ke mně po sociálních sítích (komentářem, že dívka drží jehlice jako prase kost, jsem opět dostála své pověsti hnusné rýpalky, která na všem něco vidí, místo aby se kochala krásou :-D). Ale i s touto technickou výhradou je to nádhera, to se nedá popřít!

Sociální sítě jsou mocné, kamarádka Bára – obrazová redaktorka – identifikovala autora, jímž je španělský hyperrealista Alex Alemany

 

Úvodní foto Pixabay