Prudič Milton hovoří o jablkách a krku jízdní velbloudice.

"Ty vole, když lidi žerou jablka z Argentiny, tak do nich nelezou ty minerály z český půdy a oni ztrácejí vztah k vlastní zemi. Dyť se na ně podívej! Úplně se rozpadají zevnitř. Neví, čí jsou a kam patří. Já to vidím, bez své země v nich  tenhle svět nemůžou zvládnout"!

Později se do nás zase naváží: "Nejhorší na týhle vaší knížce je to, že lidé si budou myslet, že musí do Amazonie mezi šamany, aby pochopili tenhle svět. V tom jste hrozně matoucí. Věřím v anděly, knihy a posly. Ti jsou nám blíže než krk velbloudice". Prudič se zarazí, protože tuší, že o vlastnostech jízdních velbloudic máme jen neurčité povědomí, takže vyhrkne: "Vlastne ne, v tvým případě je Bůh asi tak daleko jako mobil ve vaší kapse."

Pak se chvíli dívá na televizi: "Podívej se, kolik informací k nám přichází zvenčí, takže  na informace zevnitř se nemůže dostat. Je v tom úměra - buď máš vnějšek, nebo vnitřek. Všichni čekají na změnu, ale tu nenaplní ani Karel Janeček  andělem dotknutý, ani nikdo jiný, žádný prezident, vůdce ani spasitel. Lidé si myslí, že si vyvzdorují změny když půjdou hulákat na náměstí, ale nic jim nepomůže, když to taky nejde zevnitř. A zrovna teď je obtížné, aby světlo vycházelo zevnitř, protože kolem je tolik ruchu, dění a mailů. Proto čtu poezii a chodím do přírody, aby svět mlčel a zásvětí hovořilo. Iblísi sežer internet, krade vnitřní světlo," dodává.

...

Eh, věděla jsem pod jaký obsah napěchuju téma letošní tvorby ale slova, vlastně úvodní slova čekala. A čekala. Jéžišek mi nadělil autora z mých nejoblíbenějších a jak si tak po nocích pluju nad slovy a obsahy z jeho posledních knih, na této stránce jsem zavětřila. "Krása je rozmanitost plazů",  Václav Cílek. Pokud jste ji četli či čtete, víte ..  Vypráví .. bane, nevypráví, skládá obrazy z písku o Navažských indiánech a pobytu mezi nimi.  Nejen o tom .. s noblesou sobě vlastní propojuje několik světů v jeden.  Jako barevné pentle v jeden hustý věnec .. kruh. Poetické, živé,  živoucí  obrazy. Dotýkají se člověčenství, kořenů a původního bytí. Dotýkají se přírodních bytostí v nás.  Indiánů.  Keltů .. Slovanů. Skalní malby, jednoduché linie, stopy. Mazlím se s každým popisem a řádkou. Odkrývá zaváté prachem a uvádí v život. Tak tedy proto téma Krajina  vnitřní.  A líbí se mi, činí mi radost to půvabné propojení tématů  napříč léty minulými ..  Žena, Indián, Strom.  Krajina je  veskrze ženského rodu, přesněji řečeno,  její horizontální  linie ano. I déšť, pokud jsou kapky drobné a jemné je ženského principu.

Ráda bych v průběhu tohoto roku vkládala střídavě tvorbu a věty (obrazy)  z této knihy.  Krajiny srdeční. Rozumím, že nemusí oslovit  a dotknout se stejně intenzivně. Vždyť  i krajina je ovlivněna určitou, konkrétní skupinou lidí a každý z nás je ovlivněn  jinou krajinou.

ptačí  inspirace jeskynní malbou:

Pták učitel:

Anatomie ptačí hlavy potvrzuje, že ptáci byli schopni zpívat už před miliony let. Nejspíš se již tehdy jednalo o složitě strukturované  melodie. možná o dědictví ještě z dob dinosaurů, u kterých dnes rovněž předpokládáme rozvinutý sociální život obohacený mnoha zvuky. Můžeme dokonce spekulovat na tím, zda lidská řeč, která tu pravděpodobně není déle než 200 tisíc let, nebyla inspirována ptáky, kteří by tak měli svůj určitý podíl ma "polidštění opice", a nebo na pozdějším vzniku hudby. Římský autor Lucretius v knize O přírodě to vyjádřil verši, podle kterých první lidé slýchali v lesích okouzlující písně ptáků, které se snažili napodobit. A tak ptáci naučili člověka umění, které zde bylo ještě před jeho vlastním. Navahové a další indiánské kmeny věří, že to byl Kolibřík, který dal lidem řeč, a tím z nich vytvořil různé kmeny. Hudba však není jen strukturovaný zvuk, ale nese nějakou emoci. Proto je tak obtížné hovořit o ptačí hudbě, protože tím ptákům přiznáváme lidské city.  Většina ptáků se narodí se svými melodiemi, podobně jako psovi je vrozený štěkot. Rodiče je pak naučí několika základním zvukům, a tím je zpěv na zbytek života vyřízen. Přesto však existují skupiny ptáků, které mají nadání a vůli k celoživotnímu hudebnímu či alespoň zvukovému vzdělávání. Jedná se například o papoušky, kanáry, drozdy, kosa, australského lyrochvosta, našeho modráčka či amerického kolibříka.

Jelen (jeskynní malba)

inspirace:

"Jelen je sice jelen, ale také to je peyotl a má několik dalších významů. V indiánském světě jeden význam rozvíjí druhý. Ani jméno není stálé, ale může se měnit každých několik let podle toho, co člověk zažije a jak se za tu dobu změnil. Antropologové tomu říkají evoluční jméno. Takže některé roky člověk pozoruje jelena, ale o pár let později může být totéž zvíře něčím (někým) úplně jiným.