Skláři z lučanské perlovky, kde se vyrábějí od roku 1869, pro ně mají odborný název, pocházející z italštiny: rokajl.

Čeština má pro ně ještě mnoho dalších názvů: šmelc, sekané perličky či korálky, dvoukrátky, tříkrátky, šarlotky. V 19. století, kdy jejich výroba překročila hřeben Černé Studnice do Zásady, Hutě a Držkova, jim čeští sekáči vymyslili krásné jméno ?bůstky? ? z německého ?Bissel? (což znamená kousky, kousíčky). Ruština to má jednoduché: je to ?biser?, větší perličky jsou ?businy?.

Němci jim říkají Sprengperlen, Schmelzperlen, Hackperlen (sekané), Strickperlen (na pletení), Stickperlen (k vyšívání). Pojmenování ?Bissel? zastaralo, právě tak jako české ?bůstky?.

Angličanky vymyslely ten nejlepší název, vystihující jejich podobu ?seed beads?, což znamená ?semínkové? perličky. ?Bugle beads? jsou podélné čípky.

Na italských a francouzských vzorkovnicích se objevují názvy: Charlottes, Margaretini, Rocailles, Tailées, Tosca, Macca.

V Egyptě, kolébce skla, je nosili významní muži a ženy. V období Staré říše, mezi lety 2705?2155 před Kristem, se sekané ?čípky? objevují v mnohořadých náhrdelnících, které napodobují paprsky boha slunce Ra, nebo v kombinaci s většími keramickými kulatými perličkami a posvátným broukem skarabem. Obal některých mumií býval opatřen síťovým návlekem z perliček. Egyptské perličky nebyly průhledné ? tavily se z frity a tehdejší skláři ještě neznali čeření. Oblíbené barvy byly modrá, korálová červeň a všechny odstíny okrové.

Ve středověku patřila jejich výroba k bedlivě střeženým tajemstvím Benátčanů, kteří se stali dědici antických římských sklářů. Uměli je vyrobit ve velkých množstvích a v nedostižné jemnosti. Měl je s sebou na své cestě ke Kublajchánovi i Marco Polo.

Po objevení Ameriky vytlačily drobné pestré perličky ve výšivkách indiánů Velkých plání dikobrazí ostny. Evropští kolonisté je s úspěchem použili nejen v Americe jako objekt pro barterový (výměnný) obchod, ale i v Africe, kde se za určitý druh perliček kupovalo dokonce ?živé zboží? ? otroci.

Poptávka po tomto druhu perliček přiměla skláře Riedly, že už okolo roku 1800 dováželi surovinu pro rokajl (stébliny, rafiky, duté tyčinky) z Benátek a v Jizerských horách je dál zpracovávali: to znamená sekali, leštili v ohni nebo omíláním ve vodě, popř. ještě brousili plošky, navlékali do svazků a exportovali. Velmi brzy se však jizerští skláři naučili táhnout tyče i tyčinky a rozvinuli jejich výrobu tak, že poskytovala obživu tisícům lidí.

V Africe jimi pošívali čapky mužů i bederní zástěrky žen, navlékali do diskovitých náhrdelníků, zdobili trůny náčelníků i rituální masky, obšívali kalebasy z dýní, které používali jako relikviář pro lebky. Někde dokonce perličkové psaníčko nahradilo dopis jen výběrem těch správných dohodnutých barev.

Od počátku 19. století se v Evropě používaly zejména pro zdobení oděvů ? na lemy šatů, do punčoch, dětských čepečků. Biedermeierovský květinový ornament zdobil sklenice, pouzdra, záložky, šle a vesty. Perličky se skvěly na šněrovačkách a čepcích lidových krojů, na táhlech zvonců na služebnictvo a květinových košíčcích. Rámy pravoslavných ikon i katolických svatých obrázků, záložky do knih, krabičky, stovky kabelek, tabatěrky a dokonce ložnicový bičík (je uložen ve vídeňském Průmyslovém muzeu) byly zdobeny perličkami. Ve Francii byly módní nikdy nevadnoucí veliké věnce z rokajlových květin (jeden je vystaven v Železnobrodském národopisném muzeu).

V druhé polovině 19. století přišli do Lučan bratří Breitové. Emil si otevřel hospodu, Hartwig se věnoval výrobě skleněných knoflíků, Ludwig zahájil výrobu rokajlu. Surovinu mu dodával starší bratr Franz ze Žacléře. Jejich otec Augustin Breit, původně pouhý sklář, odešel z Janova do Krkonoš a se stal huťmistrem v Temném dole, později postavil boberskou huť v Žacléři. Synové ho v podnikání následovali.

Rokajl se zpracovával v brusírně v Horních Lučanech, sekání obstarávali domácí dělníci. Byla to prý dosti výnosná práce, ale málo efektivní: nejzručnější dělník nasekal  0,5 až 1 kg stéblin denně. V Benátkách znali strojní sekání již okolo roku 1840. Teprve roku 1888 zavedl sekací stroje polubenský ?sklářský král? Josef Riedel, ale jeho stroje nedosahovaly kvality ručního sekání.

Také Breit nemohl z konkurenčních důvodů zůstat pozadu: jeho dílovedoucí Kaulfuss, který prý po jistou dobu pobýval v Benátkách, vymyslil nebo okopíroval konstrukci, která je funkční dodnes. Jeden stroj nahradil práci asi 100 dělníků. Stovky sklářů, zejména ze Zásady a okolí, zůstaly v lednu roku 1890 bez práce a jejich rodinám hrozil hlad.

Řešení našli: rozbijí stroje. Němečtí a čeští skláři táhli přes Huť a Dolní Černou Studnici do Nové Vsi, kde vyplenili sklad Wankovy brusírny ? stroje tam nenašli, ale strojně sekané ?bůstky? od Breita. Až do večera pak obléhali brusírnu v Lučanech, vyjednávání s Breitem nemělo úspěch. Mráz, alkohol a rozhořčení vykonaly své: dav napadl četníky a ti krutě zasáhli. Jeden sklář zemřel po bodnutí bajonetem, druhý byl zastřelen. Brusírna skrývala mimo stroje i velké zásoby zboží: stroje byly rozbity a lučanské ulice pokryly perličky. V obci byl vyhlášen výjimečný stav a o klid se postarali přivolaní vojáci. Lučanská mela se dostala do novin v celém Rakousko-Uhersku, byla podnětem k založení Odborového svazu sklářských dělníků. Bylo to naposledy, co byly v severních Čechách rozbity stroje.

Breitové utrpěli velkou finanční ztrátu, na hladovějící skláře se po celém mocnářství uspořádala sbírka.

V roce 1912 byla postavena ?hoření? huť. Sklárna zůstala v rukou Breitů až do roku 1945, kdy byla znárodněna. Alfred a Ludwig Breitové byli vysídleni, postavili si novou perlovku ve Schwäbisch Gmündu v západním Německu. Jejich potomek Klaus Breit (*1926) rozšířil výrobní sortiment i na lisované stolní a ozdobné sklo. Perličky přestal vyrábět (česká konkurence byla patrně o hodně levnější). V roce 1975 fúzoval s koncernem Schott a Klaus Breit řídil sklárnu až do roku 1989. Napsal o lučanské sklárně zajímavou knihu, nikdy se však do Jizerských hor k dílu svých předků nevrátil.

?Za komunistů? se ve výroční dny mely pořádal pochod k pamětní desce.

Lučanská i desenská perlovka pracují dosud. Rokajlové perličky jsou oblíbené zejména ve Spojených státech. Exportuje je jako dříve Jablonex, který má zastoupení v mnoha státech světa. V Zásadě se perličky upravují a vydávají do domácí práce k návleku. Podniková prodejna je rájem pro zahraniční i české turisty a pro drobné obchodníky (prodají vám jen určité množství)

Myslím, že není země, kde by neznali české perličky. Znají je a také se je naučili vyrábět v Japonsku, Indii a Číně.