Houby chodím kontrolovat pravidelně a vlastně už tak trochu i zoufale: teplo je, vlhko tu po letech máme a přesto, pro leckoho nepochopitelně, tady u nás ve středních Čechách moc nerostou. I včera jsem "vlezla" do lesa, plná očekávání - někdy stačí dva dny a najednou jsou houby všude. To však nebyl včerejší případ, jakmile vidím první hořčáky a pestřec, letitá houbařská zkušenost mi napovídá, že jedlých hub bude do mariáše. A tak jdu a kochám se choroši na stromech.

Poměrně rychle se rozhoduji, že "dozadu" do lesa nepolezu, raději nebudu ztrácet čas a půjdu domů vyštípávat rajčata a vytahat dvoumetrovou lebedu z okurek. Leč neposlušné nohy, aniž by braly ohled na rozumnou hlavu a zcela nezávisle na ní, o své vůli míří přes strž do hloubi lesa - nejspíš si pamatují, jak loni "u nás vepředu" nebylo nic a "zezadu", jen o kilometr a půl dál, jsme nosili plné koše hřibů.

Asi budu hledat novou cestu přes strž, protože ta "moje" začíná být nebezpečná, mám strach, abych tu nakonec nedopadla jak Švorcka v Králi Šumavy. Tady jsme vodu několik let neviděli...

Nicméně projdu, i když se nedá říci, že suchou nohou. Poměrně rychle zjišťuji, že je to všude stejné, houba tu a tam jedna, povětšinou již sežraná slimáky, kteří se na rozdíl od hub urodili v míře nebývalé. Začínám litovat těch nevyštípaných rajčat a jsem sama na sebe naštvaná: kdo se má lesem drbat těch několik kilometrů zase zpátky...

Otočím se na dlouhou cestu zpátky a stanou se dvě věci najednou: vidím borůvčí, na němž by se daly nasbírat borůvky, a současně z nebe na mě někdo začne vylévat hektolitry vody. Navzdory tomu, že jsem okamžitě mokrá "durch", rozhoduji se borůvčí neopustit. Jsme na okraji Českého krasu, "na vápně" a borůvčí u nás bývá většinou "borůvekprosté". Takže rukavici, hozenou osudem, je třeba popadnout a držet.

Modré kuličky jsou mokré, lepí se na prsty a zůstávají v nich lístky; mokrá záda studí a po brýlích teče voda, ale co už, dělník v hutích to má taky těžké. A navíc vzápětí vylézá slunce - a voda na slunci uschne. Mno... Lépe řečeno uschla by, kdyby zhruba po půl hodině nezačalo pršet znovu. Člověk, který má všech pět v pořádku, by se nejspíš sbalil a "čubal" k domovu. Nepoučitelné kopyto si řekne, že když už přežilo jeden déšť, přežije i druhý...

Což se také stalo a začínám schnout podruhé. S Freddiem Mercurym si zpívám nahlas (můžu, rozumní lidé v dešti do lesa nelezou a srna posoudit kvalitu falešného zpěvu těžko dokáže), že není "time for losers", když cosi zapraští a metr ode mě mezi netýkavky z borovice hupsne středně velká větev. Asi by mě nezabila, ale fasádu by mi zřejmě pocuchala dobře, kdyby se trefila. Pro příště zvážím možnost helmy s sebou...

A zase celkem rychle schnu a borůvek utěšeně přibývá...

Vzdávám to při třetím dešti. Přeci jen, čeho je moc, toho je příliš a od doby, kdy mě pustil hexenšús, je to sotva měsíc. Nechci se zase plazit z postele po ránu po čtyřech a potupně volat synky, aby mi pomohli obléci fusekle. Docházím k cestě přes strž a zjišťuji, že vždycky může být hůř. Chvíli se snažím hledat pevnější místa pro došlápnutí a přidržuji se i kopřiv a ostružin po stranách. V polovině to vzdávám, hňápu přímo do bahna a soustředím se jen na to, aby bota nezůstala v tom marastu a abych nemusela zbytek cesty dupat bosa...

Prošla jsem a přemýšlím, že opravdu nazrál čas hledat novou cestu přes strž. I když ani to asi nebude jednoduché: když se pokouším vyškrábat jen na lesní břehy, jde to jeden krok opatrně a pomalu nahoru, tři zpátky rychlým a plynulým sklouznutím. A ta strž je hluboká přeci jen dobré čtyři metry. K helmě příště přibalím rybářské gumáky, které si muž koupil na výlety s kluky na jachtu a nikdy si je s sebou nevzal...

Pokud si někdo myslí, že jsem zamířila k okraji lesa, mýlí se. Nohy, opět jednající samy za sebe a naprosto proti zdravému rozumu, se rozběhnou znovu opačným směrem na liškoviště a holubinkoviště. Seberu tři lišky, jednu ze čtyř holubinek, která je po slimáčí svačině ještě použitelná a přemýšlím o klouzkovišti. Z lesa mě definitivně vyhání čtvrtý déšť. Ne, neztratila jsem odvahu a nedostala rozum - obloha se zatáhla tak, že v lese nebylo nic vidět. A to je bez brýlí, které jsou v dešti k ničemu, opravdový konec...

Doma, ve srážkovém stínu jen o dva kilometry dál vzdušnou čarou,  mezitím spadlo asi deset kapek a chlapci si ze mě dělají srandu, že jsem se někde vymáchala v potoce. Myslím, že někdy je vražda dětí i omluvitelná...

Poučení z toho plyne: má-li člověk vymoženost meteoradaru, měl by se na něj předem podívat.