Být starší sestrou bratra považuji za karmické prokletí. Podívám-li se na svůj život, kde pod zdánlivě poklidnou a spořádanou krustou neustále vře a přeskupuje se magma malérů převážně partnerských, docházím k závěru, že jsem se v minulém životě musela dopustit obzvlášť rafinovaných zločinů.

Sotva jsem se trochu vzpamatovala ze čtyřiadvacetihodinového probíjení se na svět, kam jsem posléze byla brutálně vyrvána pomocí kleští, jako šrapnel vletěl do mého světa bratříček. Mé zklamání z toho červeného, svraštělého a neustále řvoucího červa bylo o to větší, že jsem očekávala „Zůzanku s copánkama“. Ale protože jsem se za dvaapůl roku života s rodiči už naučila nedráždit kobru bosou nohou, spolkla jsem protesty a čile se zapojila do péče. Počátky si moc nepamatuji, ale jedna z mých prvních vzpomínek z dětství je bratr na nočníku a já důležitě nad ním s rolí toaletního papíru, hrdá, jak obezřetně myslím na všechno. Tehdy jsem se dozvěděla, že se chlapečkové po čůrání neutírají.

Rodinná kronika popisuje můj vztah k bratrovi jako láskyplný a oddaný, mé deníčkové zápisky mluví o tom, že navenek stavěná láska měla svůj stín. Venoušek chodil do školky do stejné budovy, jako já do školy. S rodičovskou důležitostí jsem se poptala paní učitelky, zda tam nezlobí. Přísahala bych na svou smrt, že mi tehdy paní učitelka řekla, že ano, ale buď si bratra spletla, nebo mi po vlastních zkušenostech s odpornou starší sestrou chtěla zavařit. Splnila jsem ohlašovací povinnost, rodiče bratrovo zlobení příliš neudivilo, byl okamžitě bez soudu zlynčován. Když se maminka ve školce přeptala, zda už nezlobí, dozvěděla, se, že nezlobil nikdy. Vařečka – prodloužená ruka zákona – tančila vítězný tanec na hýždích podlé udavačky.

V deníčkových zápisech leze má pravá povaha poměrně dost jasně napovrch. „Vytrhl se mi na přechodu, chtěl přejít na červenou, tak jsem mu vrazila takovou, až mu spadla čepice.“

Venoušek se poměrně brzy naučil účinně bránit, takže fyzicky byl nenapadnutelný. Kdykoli naše zlořády překročily meze, maminka tasila vařečku a pro jistotu podělila spravedlivě obě zadnice, protože – oblíbený slogan mého dětství – „Ty jsi starší a máš mít rozum.“

Další oblíbená věta zněla: „A může tam taky Venoušek?“, když jsem jako větší chtěla někam jít. Pokud nemohl, nešla jsem ani já, pokud ano, dostala jsem ho na povel a mohla vyrazit. Velikým zadostiučiněním pro mne bylo neustálé dávání mé píle, snaživosti a školního prospěchu malému lajdákovi za vzor. Je s podivem, že jsme se ve vřelé sourozenecké lásce dožili dospělosti, bratr si spokojeně a téměř na první pokus vybral za manželku starší sestru bratrů a nikdy mne po mých citových karambolech nenechal beze slov útěchy.

Pokud vám sudičky do vínku nadělily autoritativní rodiče a malého „loskošného blatšíčka“, můžete na spokojený partnerský život rezignovat už v mateřské školce. Ze starších sester bratrů a dcer přísných otců se podle mého laického výzkumu rodí ženy, které vydrží všechno. Jen s nimi většinou nevydrží žádný chlap.

Potkáte-li muže, který vám připomene otce, proměníte se v servilní uzlíček nervů snažící se za každou cenu zavděčit a čtoucí přání svého pána a velitele z očí. Vyšle-li k vám protějšek signály mladšího bratra, přispěcháte s nočníčkem a rolí toaletního papíru. Těmito dvěma pohříchu jedinými reakcemi na opačné pohlaví máte šanci z pestrých typů protějšků oslovit narcise a násilníka (nezřídka vyvedenou kombinaci obého). Život po jeho boku je jen plavným pokračováním výprasků z dětství.

Další možností je slaboch, neurotik a příživník. I tyto typy se kombinují do krásných exemplářů. Muž kastrovaný vaší neustálou péčí a téměř chlapskou odolností se vzmuží jen velmi zřídka, většinou po boku někoho zcela jiného. Pokud s ním zplodíte děti, můžete být „de jure“ vdaná, ale „de facto“ jste samoživitelka s jedním velkým dítětem navíc.

Podle statistiky nejdřív umírají muži bez partnerského vztahu, pak ženy vdané, zatímco ženy žijící osaměle se dožívají věku požehnaného. Muži bez partnerského vztahu jsou možná ti nejslabší, které nikdo nechce. Ženy držící se v manželství zuby nehty často ze světa odcházejí předčasně utýrané svými protějšky, protože všechno, včetně smrti, je lepší než samota. Ženy bez partnerského vztahu jsou pak vlastně ty nejtvrdší „samice“, které zvládnou vše. I být samy. Starší sestry bratrů takový výklad možná potěší, třeba ty osaměle se dožívající vysokého věku jsou právě ony.

Možná by bylo dobré v porodnici k prvorozené dceři přibalovat návod k použití. Jedním z bodů  příručky by mělo být: „Jak zmírnit dopad nepříznivé sourozenecké konstelace“– nedělat z dcery chůvu, mírnit její pečovatelské sklony, nevázat bratra (ale ani mladší sestru) jako kouli na nohu. Zkrátka – dopřát oběma občasný luxus jedináčka.

Anebo, když už mužští v sobě mají zakódovanou touhu být ve všem první, co kdyby si i s příchodem na svět pospíšili a předehnali své malé sestřičky? Od malička by se učili, jak se o nás starat a jak nás hýčkat. To by byl svět!

V reálu mi však nezbývá než provinile zašeptat: „Venoušku, promiň!“

(fejeton vyšel před 20lety v časopise Marianne)