Nejen život bez mobilního telefonu, ale ani život bez "dálky" si snad už neumíme představit. Některá tlačítka už dokonce ani na televizích nejsou, protože se nepředpokládá, že by se lenoch zvedl z gauče a šel štelovat jas či formát obrazovky celé ty, dejme tomu, dva metry. Pravdou je, že skutečnost chybějících "čudlíků" na televizoru jsem objevila až poté, když po dlouhých letech přestávalo na dálkovém ovládání fungovat jedno tlačítko po druhém. S hlasitostí to ještě šlo, na tu stačilo ovládání satelitního přijímače, ale s přepínáním programů už to bylo horší. A než jsem se donutila zvednout, byla jsem mnohdy nucena zhlédnout kus Volejte věštci (kterýžto pořad by měl být doprovázen varováním ministerstva zdravotnictví, že zdravý rozum je v bezprostředním ohrožení), případně jsem chvíli poslouchala protivné kvičení monoskopu.

Zeptala jsem se kamaráda Pepy Potůčka, který se vyzná téměř ve všem od satelitních antén po ježka v kleci (a v čem se ještě nevyzná, to právě studuje), zda by "se to nemohlo" nějak spravit. Byla jsem dotázána, jestli se do ovládání nedostala voda. Jen já sama jsem ho několikrát polila kávou a že by na něj děti nevylily limonádu nebo kakao, na to bych rozhodně krk nevsadila. Leč stejná hrdost, která mi nedovolila v opravně fotoaparátů přiznat, že do mého Kodaku nesčetněkrát napršelo, mi velela statečně prohlásit, že "to teda v žádném případě". Jak by to tady někdo mohl polít, to je stejná blbost, jako očekávat, že se papež vydá na pouť do Mekky... Bylo mi řečeno, že v tom případě je ovládání definitivně v háji.

I jala jsem se shánět dálkové ovládání k deset let staré televizi. Hledat v googlu zvládnu i navzdory svému minusovému technickému nadání a zjistit, že tenhle typ se již dávno nevyrábí, byla hračka. A snadné bylo i najít ovládání, které to původní nahrazuje. Dle Heuréky spolehlivá firma dodala ovládání promptně. Trochu mě okamžitě zarazil vzhled - bylo sice  téměř identické, ale na rozdíl od původního vypadalo na první pohled jako plastová dětská hračka. Otočím ho a nápis Made in China mi odpověděl nejen na otázku vzhledu, ale i překvapivě nízké ceny. Cosi v tom rachtalo jako v dětském chrastítku, ale co už, kousíček plastu se odlomil... Vrazím do toho baterky, zvolám kontakt, zmáčknu On/Off a... nic. Protože technika je můj dávný nepřítel, zkontroluji, zda tam mám dobře baterky, postavím se přímo před televizi. Bohužel, se stejným výsledkem. Protože automat mi dává polévku, když chci kávu; žehlička po mně klidně prská rozžhavený plast; auto pod mým velením nestartuje a tiskárna netiskne, počkám na synka. Jemu to třeba fungovat bude... Leč ani chlapec nebyl úspěšný a pravil, že "to" nemá kontakt.

Ježto jsem měla ten správný den, kdy si sypu sůl do kávy, všechno jde šejdrem a nic se nedaří, vybuchla jsem jako přetopený kotel a jala se zamést prodejcem jako Viledou. Nepočítala jsem ani do pěti, natož do deseti, usedla ke klávesnici a napsala vzteklý mail, že to čínské haraburdí nefunguje, že jim ho štandopede pošlu zpátky a že budu raději ovládat televizi ručně. Pán na rozdíl ode mě do deseti napočítal a následně mi zavolal s omluvou, že každou položku, kterou odesílá, nekontroluje a že mi okamžitě pošle ovládání nové poté, co je vyzkouší. Omluvila jsem se za své extempore (i když to asi není nic platné, teď už se ví od Šumavy k Beskydům, že jsem starý cholerik). Uznala jsem, že pán nemůže za to, že Číňan u pásu nejspíš přebral rýžového vína a dokonce jsem velkoryse souhlasila, že nemůže ani za to, že Philips už tenhle typ ovládání nedělá. Do dvou dnů dorazil nový žďorb, který nejspíš v ruce měla nějaká zodpovědná abstinující Číňanka a radostně jsem si zacvakala fungujícími čudlíky nejméně padesátkrát za sebou.

Zdálo by se, že tím všechno šťastně skončilo, vlastně je to jen taková nic moc historka o jednom nefungujícím krámu s dobrým koncem...

Jenže on to ještě konec není.

O pár dní později znovu přijel na návštěvu Pepa Potůček, odborník na skoro všechno. Podíval se na tu novou nádheru, pravil, že "todle je teda vopravdu čínská - nepublikovatelný výraz, píp -"). Vzal původní "philipsovské" ovládání a rozebral ho na prvočísla. Podíval se na panel uvnitř. "Dyť jsi říkala, že to nikdo nepolil a přitom je to vevnitř zadělaný jako prase" , pravil s vyčítavým výrazem. Zeptala jsem se ho, zda je normální a jestli mi to fakt věřil. Zdrtil mě vražedným pohledem a vyžádal si nějakou voňavku a kartáček na ruce. Odkráčel s tím nad umyvadlo a zatímco poléval střeva ovládání voňavkou a drbal kartáčkem, stála jsem mezi dveřmi jako bůh pomsty a syčela: "Bejt tebou, radši bych si přála, aby to nefungovalo...". No jo, fungovalo to. Ptám se ledově, proč to neopravil hned, když to umí a proč mě nechal absolvovat to "ovládací" martýrium. Klidně pravil, že jsem zaprvé řekla, že to nikdo nepolil a že prý zadruhé byl "línej" a nechtělo se mu... 

Mám dvě fungující ovládání a Volejte věštci ani monoskop jsem v posledních dnech neviděla.

Vím, že nejdřív mám počítat do deseti. Případně si pořídit někoho, kdo mi zabrání v přístupu k počítači nebo k mobilu, když jsem vzteklá.

A taky vím, že jsou okamžiky, kdy vás každá soudná porota osvobodí navzdory tomu, že jste zabili kamaráda. Pepa žije. Přivezl mi totiž plzeňský ležák a ten dokáže člověka naladit smířlivě.

Jo, a ještě vím, že lhát se nemá. Ani o kávě v dálkovém ovládání.