Je Silvestr, poslední den v roce... sedím u okna a dýchám na sklo, prstíkem si kreslím obrázky, které mizí... jsou jako snění, jsou a nejsou, přesto byly a mají svou historii, i když bráno pozemsky jen velmi-velmi krátkou..
Při těchto myšlenkách, které mě přepadají pravidelně poslední den v roce se musím usmívat.. ..káva je dopitá, šálek prudce otáčím na talířek a kávová usazenina teď kreslí za mně..
Květinka za květinkou... copak mě asi čeká... květy se vykreslují v celé jejich nádheře..
"Teď!!!???? ...v prosinci???!..." říkám si polohlasem... "..kdepak teď květinky..."
S úsměvem hladím okraje šálku, když v tom...
Něco se venku zablýsklo...
Moje panenky se rozšířily, jako kočka jsem zbystřila a ani nevím jak, popadla jsem šálu, kabátek a vyběhla jsem ven...
Mrazivá vůně noci mě zaštípala v nose.. Sníh jiskřil a skřípal pod každým mým krokem..
Zahrada spala.. Stará hrušeň byla potichu a ani nehlesla... jindy na mě volává už zdálky ,ale dnes bylo ticho...
Všechno jakoby posvátně očekávalo půlnoc a tu magickou vteřinu, kdy starý rok odchází a nový začíná...
Došla jsem pomalu a zasněně až ke staré studni.. byla přikrytá  pořádným dřevěným poklopem.. Dotkla jsem se jen letmo oprýskaného starého kovového rumpálu... studil...
Stála jsem uprostřed zahrady, noc byla jasná a hvězdy svítily tak nízko, že jsem měla pocit, že bych je mohla pohladit..
Vztáhla jsem ruku a dotkla se jedné z nich... skutečně jsem v dlani držela malé zářivé světýlko, které jasně svítilo..
"To je tvá Hvězda.." zazněl mi hlas vedle ucha..
Otočila jsem hlavu a nad ramenem v červeném kabátku, poletovalo malé, bělostné stvořeníčko..
Mělo špičatou dlouhou čepičku zakroucenou do spirálky, dlouhé nožky i ruce a velmi útlé tělíčko...
Než jsem se zmohla na slovo, něžný , zářivý zimní elf pokračoval..
"... no tááák, něco si přece přej.... Je magický čas..."
Co bych si ještě mohla přát... myšlenka stíhala myšlenku.. celý rok mi prolétl před očima...
A přece... ráda bych  tuto nádhernou magickou chvíli uchovala navždy..
"Ano, to bych si přála..." vyhrkla jsem nahlas.. ale nebylo třeba žádných slov.. elfí bytosti dokonale znají každou Vaši myšlenku, tak ani mně nepřekvapilo, že zimní elf hned věděl, co chci..
Sněhobílý elf před mnou zakroužil a já jsem na kostelní věži uslyšela odbíjet půlnoc..
Zářivé barvy vzdálených ohňostrojů rozjasnily oblohu, hrušeň vydechla " aaaaach..."
Studna zavrzala zmrzlým rumpálem a já jsem uviděla, jak okolo ní roztálo kolo sněhu a ze země rázem vyšlehl zelený stonek jeden... dva, tři... "bože to je celý keř!" vykřikla jsem...
Keř se jen jemně zachvěl a dvě veliká poupata se přede mnou rozvinula..
Byly to nádherné květy ibišku.. Zimní elf je oblétl a ukázal na ně..
Přišla jsem co nejblíže a napřáhla dlaň..
Přivřela jsem oči a cítila nádherný závan ibiškové vůně...
.................................................
S dlaněmi posvátně napřaženými a květy uvnitř jsem se vrátila domů..
Položila jsem květy na stůl a chtěla umýt šálek od kávy, vtom jsem se zarazila.. uvnitř šálku byly květy, ty co prve, jen jsem žasla údivem nad jejich nápadnou podobností s těmi, co mi dal elf jako novoroční dárek..
Chtěla jsem květy skutečné a kávové porovnat, ale když jsem hledala ty, co jsem prve položila na svůj pracovní stůl.. už jsem je nenašla.. místo nich ležel na stole křišťálový jiskřivý amulet s ibiškovými zářivými květy...
Miluju zázraky a taky je žiji..


....nikdy nevíte, co Vás potká...  ...a proto prosím, nechte mysl a srdce zcela otevřené a běžte za každou jiskřičkou naděje naprosto odevzdaně a s vírou v zázrak..
Děkuji za každý nový zázrak v životě na této planetě..

Děkuji všem za krásné zázraky, které jsem mohla zažít ve společnosti tak nádherných a zářivých bytostí, které jsem tady potkala..

                                                                                                   Klára Nagua..