Poprvé jsem se s ní setkala u sestry na chalupě. I když už mi bylo sedmnáct a byla jsem velká holka, neustále jsem ji skládala a rozkládala, brala ji do ruky a dumala nad tím, jak ji vyrobit. Skončilo ale jen u nákresu na papír.

Když jsem ji jednou objevila v dědečkově staré chatě, byla jsem už sice matka tří dětí, ale bylo mi rázem zase sedmnáct a fascinace byla stále živá. A tuto podložku po dědečkovi mám teď sama ve své kuchyni na chalupě. Beru ji do ruky při každém pokládání horkého hrnce na stůl a neustále žasnu, jak je vlastně jednoduchá a geniální zároveň.

Když k nám jezdil můj tatínek, vždy když bylo po obědě, bral ji do ruky, rozkládal a skládal a přemýšlel, jak ji vyrobit. Vzhledem k tomu, že se dřevem hodně pracoval, nakonec si našel čas a podložku vyrobil. Sice nebyla úplně stejná, jako ta po dědečkovi, ale to vůbec nevadilo. Také jsem jednu dostala:

Když dorůstali moji chlapci, brali podložku do ruky, rozkládali a skládali. Asi to už zřejmě měli v genech, protože začali přemýšlet o tom, jak ji vyrobit. A tak jsem vloni dostala od svého nejmladšího syna jeho první pokus:

Podložka ovšem nedala spát ani mému muži, který si při práci se dřevem „čistí“ svoji muzikantskou hlavu. Šel na to zase trochu po svém a se synem stvořili toto:

A rovnou mě požádali: „Že nám to nafotíš do svého krámku na Flér?“

A tak se můj obchůdek rozrostl o další výrobek.

Jméno naštěstí měnit nemusím – u nás je muzikantská celá rodina.