Seděli jsme se Šatu v trávě ve stínu vzrostlých stromů na břehu potoka a pozorovali jak se líně převaluje v drobných vlnkách vpřed. Jeho klokotavý přízvuk doprovázen orchestrem cikád z okolních luk v tomto horkém dni na mě působil osvěžujícím dojmem.

   Ode dne, kdy jsem objevil Bránu do Eridu jsem zde pobýval tak často, jak to jen šlo. Ne vždy jsem se vydával do vzdálených míst plných neočekávaných překvapení a mnohých dobrodružství. Někdy jen stačilo posedět v zahradním altánu u starého domu, nebo u potoka jenž protékal za zdi a k němuž se od zadní branky sestupovalo po několika kamenných stupních. Tak jako dnes.

   Šatu se v těch dnech stávala příjemnou společnici, plnou nádherných a mnohdy i dobrodružných příběhů. S jejím poznáním a životním nadhledem jsem se zdaleka nemohl měřit. O Eridu věděla snad vše, ale stávalo se často, že jen trochu naznačila a spíše pak nechala na mě, abych poznal více. Živila tak ve mně touhu po objevech a poznání, což vedlo k tomu, že jsem se vypravoval na stále delší a delší cesty do nitra této fantastické země. Neméně k tomu přispíval i fenomén oddělených časů, takže doba po kterou jsem zde pobýval neměla pražádný vliv na čas v mém skutečném světě. I kdybych zde v Eridu pobýval celé roky, do svého světa bych se vždy vrátil přesně v tom okamžiku, kdy jsem do něj vstoupil. Dnes jsem však zde byl jen na krátké návštěvě, abych si odpočinul od shonu běžného dne.

„ Musím říct, že je tu neskutečně krásně!“ Dívaje se na tanec slunečních paprsků mezi třepotajícími se listy v koruně stromu nad hlavou, kterou pročesával polední vánek. Když má slova dozněla až k Šatuiným uším, usmála se svým uhrančivým úsměvem. N astavila svou bosou nohu proudu vody v potoce a ta ji s hlasitým šplouchnutím musela narychlo obtéci. Znenadání se sehnula a svými drobnými prstíky vytáhla z trávy malý kousek dřeva. Zkoumavě si jej prohlédla a pak: „Chytej Martine!“ Hodila jej mým směrem. Natáhl jsem ruku s otevřenou dlaní a jako zázrakem se mi jej podařilo tak tak chytit. Šatu propadla v hlasitý smích. Omluvně si přiložila dlaň k ústům. „Promiň.“

   Zvědavě jsem si prohlížel malý kousek dřeva a hledal čím je zajímavý. Krom toho, že to bylo jen obyčejné dřevo nic zvláštního jsem na něm nespatřoval.

„Co s ním?“ Napřáhl jsem se s tím, že jej hodím do proudu potoka.

„Zadrž Martine! Máš u sebe nůž?“ Ruka mi opět klesla do trávy, stačil okamžik a proud vody si ten kousek dřeva vzal. Sáhl jsem do kapsy a vítězoslavně vytáhl zavírací nožík. Což byl tak trochu zázrak, poněvadž takové věci po kapsách běžně nenosím. Vlastně jsem jej do kapsy strčil mnohem dřív v domě a to jen proto, že mě o to Šatu požádala. Určitě má něco za lubem, pomyslel jsem si. Už jsem ji znal nějaký ten pátek, takže jsem dobře věděl, že vidí daleko víc dopředu, než kdokoliv jiný.

„ Zkus to dřívko jemně ořezat, překvap mě, třeba z něj vyřež malý oblázek.“ Odhrnula si z čela pramínek vlasů, které ji tam nafoukal vítr.

   Prohlédl jsem si výtvor, který jsem právě vytvořil. Ruku jsem natáhl proti slunci a pomalu otáčel malým dřevěným oblázkem tak, abych si jej prohlédl ze všech stran.

„Myslím, že budu šperkařem!“ Byl jsem na svůj výtvor patřičně hrdý. Pohlédl jsem na Šatu. Její pohled byl víc než výmluvný, přesto však dodala: „ Máš jinou cestu Martine.“

Pochopil jsem.

„Přesto si, ale myslím…. A jejda, tady je malá puklinka, kaz. Jizva na jinak hladkém šperku.“

Šatu jej ode mě vzala, aby si jej důkladně prohlédla. „Naopak, myslím si, že je neobyčejně krásný. Tak jednoduchý a přesto půvabný. Přesto věřím, že může někomu připadat obyčejný, ba dokonce nepodařený.“ Položila si jej na dlaň.

„ Je jedinečný právě kvůli té skulince, která se schovávala tam uvnitř. A nikdy by nespatřila světlo světa, kdyby onomu kousku dřeva někdo neprojevil patřičnou péči.“

„Chceš tím říct, že krása není jen to kolem nás co vidíme a považujeme za krásné, ale mnohdy i to se se ukrývá a na první pohled je všední, obyčejné a třeba i škaredé?

„Ne, nechci, ale řekl jsi to docela pěkně a je fajn, že takhle hledíš na svět. Víš co, vezmi si jej zpět a pomoz mu najít jeho spřízněnou duši.“ Po těchto slovech jsme znovu ulehli do trávy a nechali líně plynout ten příjemný letní den.