zatím píší Aggitta a veronica-eve. Přidáte se? 

 

I 

Nevím, proč toto léto začalo tak podivně. Myslela jsem, že abych viděla polární záři, musím navštívit nějakou severskou zemi.

Stáli jsme na vysokém kopci porostlém jen trávou, stmívalo se a říkali sme si, že se asi už do údolí nedostaneme, že bychom se měli rozhlédnout po nějakém příhodném místě na přespání. A najednou se to stalo...nebe před námi zezelenalo závojem, který se táhl celou severní oblohou.

Když se nebe zbarví zeleně, severští bohové mají dobrou náladu. Nezbývalo, než tomu věřit.

Světla v údolí zhasínala jako bludičky. Snad v noci nepřijde déšť! Kam nás povede cesta? Chci věřit dobrým znamením na obloze. Vždyť léto jen začíná.

Stulila jsem se pod přikrývku a zírala na to zelené nebe nade mnou. Až přišel sen. Podivný sen...

Ráno jsem pořádně nevěděla, o čem ten sen byl, ale jak se ukázalo, měl ovlivnit celý můj další život. Probudila jsem se jako dolámaná, vlastně jsem celý ten den jakoby napůl spala a ani jsem příliš nevnímala, jak jsem se dostala dolů do civilizace. Pamatovala jsem si jen tu záři a pak až následující večer a noc, kterou jsem prospala pohodlně pod střechou , v starobylé dřevěnce v teplých peřinách. A i když byla večeře skrovná, z toho, co dala příroda a zahrádka, spala jsem tvrdě a spokojeně, jak už dávno ne.

Asi bych měla vysvětlil i začátek té podivné pouti...Samozřejmě, že jsem si tu akci nevymyslela já! Ale co by člověk neudělal pro toho, koho miluje, že ano?

Kapitola

Tou dobou byla ta láska krutě jednostranná. Poznali jsme se u přátel, kam jsem byla pozvána na oslavu narozenin jejich dcerky.

Byla jsem jediná, kdo dorazil sám a chvílemi jsem měla pocit, že mne pozvali, aby si měl kdo hrát s dětmi. Děti miluji, i když zatím žádné nemám. Jednou, málem...byla bych se i vdala! Ale tenkrát se můj nastávající shlídl v mé kamarádce a začal se jí dvořit. Mohla jsem bojovat, jenže v mých představách, v mých snech žije muž, který má oči jen pro mne. Poznala jsem, že to není ON...a tak jsem je nechala, aby spolu odešli. Později se vzali, ale o tom vím jen z doslechu.

Nejsem bohatá nevěsta, zato krásně kreslím. Mám ten dar a živím se tím, že učím kreslit děti. Malá Adelhaide je jednou z mých žákyněk a mohu říct, že tou nejpilnější. Jejich dům stojí uprostřed velké zahrady, už proto tam chodím moc ráda.

Stmívalo se. Děti už šly spát a dospělí mne přemluvili, abych zůstala. Vzduchem poletovali svatojánští broučci.

Najednou se objevil přímo přede mnou, v zahradě mezi stromy, kam jsem utekla od ruchu a hlasité hudby. Podával mi bílou růži.

"Proč?"

"Protože vám ještě růži nikdo nedal."

Musím přiznat, že jsem si ho všimla už dřív, chvilku jsem dokonce měla pocit, že se díváme jeden druhému do očí, ale nevybavovala jsem si, že by mi ho naši hostitelé představili a tak jsem považovala za troufalé navazovat oční kontakt s někým, koho vůbec neznám.

Ale v té chvíli jsme byli sami, i když jen v altánku mezi růžovými keři a na dohled od vesele se bavící skupinky našich společných přátel, ale sami.

"Jak víte, že mi ještě nikdo nedal růži?"

Proč mám ten hloupý zvyk oponovat?

"Hádám," a řekl to s okouzlujícím úsměvěm.

Také jsem se usmála, docela mne tím ozbrojil.

"Kde se tady berete?" vyzvídala jsem.

"Jen tak jdu kolem... Adélka je moje neteř. Byl jsem dlouho na cestách dlužím jim to...alespoň narozeniny dcerky, když jsem už nestihl svatbu vlastní sestry...Jak jsem porozuměl, učíte ji kreslit?"

"Ano. A je velice pilná a talentovaná."

"To rád slyším, její maminka, Kateřina, také mívala talent..."

Chvilku jsme rozmlouvali jen tak o životě, vlastně nic důležitého, mimoto, že mi prozradil, že se jmenuje Jan. A že za necelý týden se chystá na pouť, a neurčitě mávl rukou směrem k horám a jmenoval horský hřbet na obzoru, za nímž právě zapadalo slunce.

"Kdysi tam stával poutní kostelík, ale za třicetileté války jej vypálili Švédové...dočetl jsem se to v kronice. Zůstalo tam už jen obvodové zdivo, vlastně jen pár kamenů...Kdysi tam býval pohanský chrám, je to velice zvláštní místo...A prý se tam v okolí zjevují poklady."

A zase ten úsměv. Někteří muži vědí, jak okouzlit!

"Nikdy jsem tam nebyla..."

"Tak pojďte...Jestli se nebojíte...Anno?"

"Jmenuji se Anežka."

Provinile se usmál. Nejspíš moje jméno přeslechl, nebo mu je také neřekli? Neměla jsem příliš čas lámat si tím hlavu, protože brzy odhalili náš úkryt.

Najednou se u nás objevila Kateřina s podnosem se sklenkami vína.

"Cože tak potají? Zapomněla jsem ti asi, Agnes, představit svého bratra..." Kateřina si libuje v cizích jménech, já jí to toleruji, protože ji znám spoustu let, už od školy.

"Nevlastního," skočil jí Jan do řeči a jeho obličej se proměnil. "Moc se nestýkáme...Ale už jsme to představování napravili."

"Tak na tykání...A na smíření," usmála se Kateřina a podala nám po sklence, sama si také jednu vzala. "Na Honzu pozor, Agnes, je to podivín... zajímá se o různé tajemné úkazy a také studuije historii, viď? Měla bych ti asi vysvětlit... ale necháme to na později, nebo ne, Honzo?"

"To spíš necháme těch zbytečných sporů," a Jan se usmál, trošku násilně, jakoby se mu nechtělo. "Za své rodiče přece nemůžeme, viď, sestřičko."

"Honza vyrůstal s matkou, táta se kvůli ní tenkrát odmítl rozvést," vysvětlila Kateřina. "Byla to jeho studentka, víš? Dlouho žili v zahraničí...ale je to jedno, táta je stejně po smrti a ty, Honzo, víš, že máš u nás dveře otevřené..."

"Dík." Ale řekl to tónem, jakoby říkal: "O milosti ti nestojím."

"Tak na smíření," pobídla jsem je. Najednou jsem měla pocit, že tady nejde vůbec o mne...ale sama jsem si prošla odpouštěním, které mi nebylo zrovna po chuti a vím dobře, co to je a jak je to těžké.

Kateřina nás přemluvila, abychom se vrátili k ostatním . Z Kátina muže Petra vylezlo, že ta zřícenina je právě to místo, o němž se poslední dobou hodně mluví, plánuje se tam nová rozhledna, údajně tam kdysi nějaká stávala, snad dřevěná, a turistický spolek by ji chtěl obnovit.

Nakonec jsme se všichni dohromady domluvili na společném výletu.

Jenže ve čtvrtek mi Káťa volala, že odpolední hodina kreslení s Adélkou se ruší, že má malá teplotu a snad i angínu a na výlet s námi půjde asi jen Petr, ale mám tam určitě jít, v horách bývá touto dobou krásně a všechno kvete...

Měla jsem podvědomé tušení, že Kateřina mi neříká celou pravdu a že se jí na výlet nechce, možná ani Adélčina nemoc není tak vážná, jak mi popisuje...

Nakonec jsme se na nádraží sešli jen čtyři, Jan a jeho dva přátelé a já.

Přiznávám, že Jan se mi líbil, ne, za těch pár dnů nebylo chvíle, kdy bych si na něj nevzpomněla! A stalo se mi to poprvé od rozchodu s bývalým přítelem před třemi lety! Sice se mi neozval, ale čím víc se blížil den naplánovaného výletu, tím víc jsem se těšila. A uklidňovala jsem se, že tam bude alespoň Petr a nějací naši společní známí. Chtěli přece podívat se na to místo!

Ale na nádraží nedorazil nikdo z nich. Jen Jan a jeho dva někdejší spolužáci. kteří se prý rovněž zajímají o historii kraje.

Sama mezi třemi chlapy! V první chvíli jsem chtěla couvnout, vymluvit se a utéct, ti tři mne však přemluvili, ať tedy jdu s nimi, že si přece nenechám zkazit výlet a že bychom se měli do setmění vrátit ...Jeden z přátel, který se mi představil jako Láďa, měl navigaci na kolo ten druhý, Karel, tvrdil, že má celou rasu nafocenou v mobilu.  Jan s sebou vzal jakousi prastarou mapu, prý ještě po otci, cesty na ní vedly jinudy než značené turistické stezky. Pár značek na stromech jsme sice našli, ale byly vesměs podivné, ve tvaru kosočtverce, jedna strana prý vede nahoru, druhá dolů a nejde zabloudit...Tomu jsem chtěla věřit. I tomu, že budeme téměř jistě zpátky, než se setmí.

Nějaké bouře na slunci, či co to bylo, však způsobily, že nefungovala ani navigace a mobil se vybil pár metrů poté, co jsme opustili pohodlnou cyklostezku pokrytou asfaltem. Lesem vedl jen ten starý chodník dlážděný kameny a sem-tam proražený vzrostlým stromem.

Podle mapy měly být všude kolem louky. Louky však zarostly lesem téměř stoletým a co nepokryl les, to zamaskovala houští. Prodírali jsme se jím stále nahoru, a ve chvíli, kdy jsem začínala pochybovat, že ta cesta někam vede, jsme se vynořili na náhorní planině, kde se podle četných prtěk kdysi pásávaly ovečky. Podle mapy to mělo být ke zřícenině ještě dva nebo tři kilometry.

Deku jsem si přibalila jen pro jistotu, kdybych se někde chtěla slunit. Jenže nebylo kde a kdy. Možná, kdybychom šli po normální cyklotrase a měli kola...To jsem podcenila a svou kondici jsem přecenila.

Začalo mi docházet, že Jana vůbec neznám, že o něm nic nevím, mimoto, co mi stačil o sobě říct tenkrát večer a co mi o něm řekla Kateřina. Ale jaký je to člověk, jaké má názory na život? Vytvořit si názor o člověku podle sympatického obličeje a podle darované růže opravdu nelze.

Cestou nahoru se bavil především s Láďou a s Karlem, bylo znát, že jsou přáteli už dlouho a že spolu podnikají takové výlety častěji. Přede mnou měli velký náskok, ale pokaždé na mne někdo z nich čekal, z galantnosti se vyptávali, zda nejsem unavená, zda jim stačím, nabídli mi čokoládu, pomeranč i chleba se sádlem a kávu z termosky, dokonce kvůli mně udělali jednu dlouhou pauzu, abych si odpočinula. Podle toho, co říkali, měla být tam nahoře u zříceniny maringotka pro archeology, co tam měli dělat průzkum, jenže průzkum už asi skončil a hluboké stopy po kolech těžkého vozidla obtisknuté v usychajícím blátě prozrazovaly, že maringotku už také odvezli.

Z toho, co říkali Karel s Ladislavem, o osudu rozhledny, o níž Petr mluvil jako o hotové věci, ještě zdaleka není rozhodnuto, v obci, na jejímž katastru leží, jsou na ni dost protichůdné názory, část lidí by tady raději viděla obyčejnou turistickou chatu, druzí zase obnovení poutního místa.

Kostelík, pokud tam nějaký kdy stával, byl také už jen malým znakem na mapě s nápisem " zřícenina" a na planině porostlé trávou to místo prozrazovaly jen čerstvě vykopané rovné linie někdejších zdí. Ladislav, který kdysi studoval archeologii,odhadl, že to nejspíš byla jen malá dřevěná tvrzka a až pověsti o krutých švédských dobyvatelích z ní udělaly kostel, který měl být ve válečných časech úkrytem pro obyvatele vesnic z údolí.

Jan hájil svůj názor, vyčtený z jakési německé kroniky a dlouho se dohadovali. Karel šel zatím shánět dřevo na oheň. Mne si nevšímali a tak jsem si začala sbírat po louce mateřídoušku a třezalku.

A tak jsem narazila na podivný starý kámen s vyrytými znaky.

Nevím, proč jsem si na ten kámen sedla. Zpětně si uvědomuji, že jsem náhle pocítila velkou únavu a nikde v okolí jsem neviděla pařez ani jiné vhodné místo...A tak jsem tam seděla s velkou kyticí mateřídoušky a třezalky v ruce, vdechovala vůni kvítků, hleděla do sluníčka a prožívala nádherný klid a pohodu. Nikam jsem nemusela spěchat a jediné, čeho jsem litovala, byly malířský sojan, plátno a barvy, které jsem si nevzala s sebou.

Téměř jsem zapomněla, že tam nahoře nejsem sama.

Když se slunce sklonilo k západu a prodloužily se stíny, objevil se vedle mne Jan: "Vidím, že sbíráte třezalku," podal mi kytičku. "Moc vám to na tom kameni sluší, Anežko, vypadáte jako starověká kněžka. A víte, co je to za kámen?"

"Neříkejte, že z pohanské svatyně!"

"To ne, ale nejste ani příliš daleko...Když tady stavěli tu dřevěnou rozhlednu, vykopali jej pod jejími základy. A jeden z dělníků do něj vytesal ty runy. Byla taková doba, víte... Lidé hledali své kořeny. Ale nejspíš to byl mezník, nebo možná základní kámen kostelíku. Ten tady prokazatelně stál už ve třináctém století. O svatyni jsou jen dohady. Rozhledna nakonec shořela, udeřil do ní blesk a už ji neobnovili. Vlastně bych vás rád pozval k ohni, vzali jsme i pár špekáčků na opékání. Na vlak spěchat nemusíme, ve vsi pár kilometrů odtud mám známé, nechají nás přespat.

Náhle se severní nebe zabarvilo podivnou duhou.

Nejdřív mne to polekalo, nebe vypadalo opravdu podivně. Jakoby na ně někdo vylil paletu. Zelená přecházela do fialové až rudé a vlnilo se to jako obrovitý závěs.

"Polární záře," řekl mi Jan. "Viděl jsem ji na Špicberkách. Jsou teď nějaké bouře na slunci, " a zadíval se mi do očí. "Klid, severní bohové se na nás nezlobí. Když je záře do zelena, přináší prý dobré zprávy. Říká se to na severu. Na Špicberky mne vzal táta, dělal tam jakési výzkumy. Staral se o mne , jen rozvést se nemohl, nebo nechtěl, co já vím...Až do smrti jsme spolu vycházeli dobře. Podporoval mne na studiích, jak mohl, vím, že to nikdy neměl lehké."

Říkal to, jakoby se omlouval. Ale dítě přece nemůže za své rodiče.

"Mezi svými žáky mám různé případy...ne, případy jsou hloupé slovo...spíš osudy. Nikdy jsem příliš netoužila po tom, abych učila děti. Zvykla jsem si. Když mne přijali na školu, myslela jsem, že se uživím jako malířka a designérka, ale není to tak lehké. Pracuji pro soukromou uměleckou školu, docházím do rodin...tak jsem potkala i Kateřinu, chodily jsme spolu kdysi na základku a tak mne přemluvila...mám hodně žáků a málo času na svou práci. Vybrala jsem si zkrátka špatnou dobu k narození, měla jsem přijít na svět v renesanci a jako muž..."

"Ale to by byla škoda," a Jan se usmál. "Nepůjdeme k ohni?"

"Ještě ne. Polární záři vidím poprvé v životě, možná už nikdy..."

"To neříkejte, Anežko, Kolik vám je let?"

"Promiňte, dámy bych se asi neměl ptát..."

"Psst...Je tak krásný západ slunce, a ta záře, bože, mít tak plátno a barvy..." jen jsem vyslovila, na co jsem zrovna myslela.

"Vlastně bych to měl vědět, když jste spolužačky..." snažil se Jan navázat na nit rozhovoru. "Ani jsem nevěděl, že mám sestru. Dlouho jsem o tom nevěděl a nejspíš ani Kateřina ne. Mamka říkala, že to byla jen taková hloupá náhoda na vysokoškolské exkurzi, snad ani ne láska, skončilo to dřív než ta exkurze. A nebyla ani první, ani poslední. Jenže ona si mne nechala. Když jsem se narodil, napsala otci, že po něm nic nechce. Máma Katky byla z rodiny prvorepublikových podnikatelů a hráli si na honoraci. Několikrát prý čekali miminko a nepovedlo se. A co čert nechtěl, v jednom roce měl najednou dvě děti, každé s jinou ženou... Mamka je jen holka z kotárů, která si řekla, že chce v životě něco dokázat. A dokázala. Já také nic nechci. A nejmíň ze všeho tu vilu, na kterou mám prý podle závěti nárok...Jsem tady jen na skok, po prázdninách se zase vracím zpátky, vlastně jsem přiletěl, protože jsem dostal obsílku od úřadů, mám něco podepsat, ani nevím, co, ale uvítal jsem možnost podívat se do zdejšího kraje a připomenout si dětství."

"Proč mi o tom vyprávíte?"

"Třeba nemám komu...Třeba doufám, že mi pomůžete vysvětlit to sestře."

"Já? Víte co, Jane, nekažme si večer..."

"Omlouvám se...Skutečně po vás nechci, abyste řešila moje problémy, Anežko. Jen mne to mrzí...ty vztahy, a všechno kvůli penězům, které ani nepotřebuji. S mámou jsme bydleli u jejího bratra faráře, babička mu vedla domácnost. Máma začala pracovat na šlechtitelské stanici kousek odtud, ale vedoucí diplomovky ji nakonec přemluvil, aby se vrátila na školu a dodělala si doktorát. A v rámci toho ji poslali na stáž v Kanadě. Tam poznala Georga a vdala se. Já žil tady, u babičky a strejdy, bylo mi dobře, nic mi nechybělo...to byste je oba musela znát. A taky jsem chodil do oddílu s Láďou a Kájou a zažili jsme spoustu legrace. Jenže máma pak rozhodla, že na střední školu nastoupím v Montrealu. Bylo k tomu třeba souhlas otce a tenkrát jsem ho myslím viděl poprvé. I Kateřinu. Bylo to zrovna v tom altánku, kde jsem poprvé viděl vás, Anežko. Neměli tu vilu tenkrát dlouho, mně připadala jako zámek, Kátina maminka nachystala i pohoštění jako někde na zámku a já byl jako v Jiříkově vidění, se strýcem a babičkou jsme žili skromně , jako na vesnici, převážně se jedlo to, co se urodilo na zahrádce a v neděli byl většinou králík."

"Znám ty hostiny," také jsem zabředla do vzpomínek, " když se Káťa přistěhovala, pozvali nás na oslavu jejích narozenin. Prý abychom se my holky ze třídy spřátelily. Já tenkrát namalovala Káti obrázek, její maminka mne pochválila, že je moc hezký a přimněla naše, aby mne dali do výtvarky. Měla jsem ji ráda. Občas jsem zašla za Káťou už kvůli ní. Našim se to moc nelíbilo, báli se, abych nepochytila panské manýry. Naposledy jsme se viděly před mojí maturitou, ujel mi tenkrát autobus a ona mne svezla svou fiatkou, říkala jí Violetta... Pak se jí zhoršila cukrovka, trpěla jí celý život a mojí promoce se už nedožila.

"Já ji vlastně moc neznal. Byl jsem naprosto nadšený z toho, že mám sestru a dokonce i tátu. Kateřina asi moc nadšená nebyla, utekla za nějakým děvčátkem ze sousedství. Táta jen podepsal jakýsi papír a mamka mi řekla, že máme ještě spoustu vyřizování. S tátou jsme se poznali až mnohem později, to jsem už chodil na vysokou školu. Byl sice zklamaný, že studuji historii a ne geografii, ale z Kateřiny byl zklamaný víc, že nešla studovat vůbec."

"Protože chtěla být s mámou," nedalo mi to. "Tou dobou oslepla a nemohla šít...šitím si přivydělávala, aby si mohla kupovat ty drahé šaty a boty, a také ji to bavilo... Co vím, tak ji Káťa ošetřovala až do poslední chvíle. Mohli si dovolit zaplatit ošetřovatelku, jenže Káťa nechtěla. Když pak zjistila, že čeká miminko, vdala se, aby jí ještě udělala radost vnučkou. A také proto, že jí Petr hodně pomáhal."

"To jsem nevěděl. Pak se ani nedivím, že sestra hodně špatně vnímá, že táta napsal závěť, jak ji napsal. Dětem všechno napůl. Jenže já to opravdu nechci a nepotřebuji...Nepůjdeme k ohni? Už musíte mít přece hlad.”

Nešli jsme. Ještě chvíli jsme fascinovaně zírali na polární záři, která se vlnila přímo před námi.

Setmělo se rychle, jak to už v horách bývá...

Jan mi podal ruku: "Víte, Anežko, mám s vámi pocit, jako kdybychom se znali sto let, a přitom o vás vůbec nic nevím," přiznal mi nakonec, když jsme scházeli potmě k dohořívajícím uhlíkům. Láďa s Karlem nám nechali špekáčky, vzali si jedinou baterku, která svítila a vydali se na cestu do údolí. Nám bylo stejně jasné, že musíme přespat nahoře. Pod hvězdami.

A tak jsme povečeřeli, domluvili jsme se na tykání a Jan mi půjčil svou karimatku, abych neprostydla. A oba jsme se schovali pod mou deku a ještě dlouho jsme se dívali na hvězdy nad našimi hlavami a na obří měsíc, který se právě vykoupl na tmavomodré nebe. Nad námi poletovaly roje světlušek. Pak už nevím. Usnula jsem a přišel sen.

Sen stejně podivný jako celý ten výlet.

Kapitola

Sen si sice nepamatuji celý, vybavuji si z něj některé obrázky...Kráčela jsem temným lesem, na stromech byly ošklivé boule, všude pod nohama, kam jsem šlápla, se mi propadalo prohnilé chrastí a měla jsem jasno, že jsem zbloudila ze správné cesty. Byla tam tma, ale já kupodivu viděla. Pamatuji si intenzivní houbovou vůni, jak jsem rozšlápla prohnilý kmen porostlý mechem. Nebyla to vůně lesa po deštích, kdy se paří lesy a začínají vyskakovat kloboučky suchohřibů, klouzků a pravých hříbků. Spíš něco mezi dřevokaznou houbou a plísní, ne ani vůně, ale zápach... Vyděsilo mne, že se začínám propadat do měkkého neznáma, nebylo se čeho zachytit, říkala jsem si, ne, holka, tohle musíš zvládnout sama, vždycky jsi byla na všechno sama...Ano, to je pravda, vždycky jsem byla sama, i tenkrát, když jsem ještě chodila s Jaroslavem. V tom snu jsem nějak čekala, že se odněkud vynoří Járova ruka, která mne snad podrží, jenže když jsem v tom ztrouchnivělém pni byla propadlá až po kolena, náhle mi došlo, že ne, že mi nepomůže, že to on mne v tom lese nechal a bylo mu jedno, zda tam zahynu, nebo si najdu cestu. A pak se objevila nad mou hlavou malá svítící muška, něco mi bzučela lidskou řečí a mé rozumné já odmítalo věřit, že takový malý tvoreček by mne byl schopen vytáhnout z bryndy.

Jenže ta muška na mne dotírala, až jsem se po ní ohnala a v tu chvíli jsem byla sama maličká a svět pode mnou byl plný děsivých obrů, ale už jsem se nepropadala a všichni ti dole byli dost daleko na to, abych se jich musela bát. A tak jsem vylétla na vysoký kopec, kde už žádný les nebyl a v té chvíli jsem to byla zase já, normální, obyčejná, v ošoupaných džínách a triku s obrázkem, táhla jsem na rameni velký malířský stojan, ten svůj starý, těžký, olejovými barvami zacákaný dřevěný stojan, který jsem si kdysi koupila na burze, abych měla stojan do plenéru. Hledala jsem zrovna místo, kde jej postavit, když jsem zaslechla píseň. Nápěv jsem neznala, slovům jsem nerozuměla. Sny někdy nedávají smysl! Všechno kolem bylo tak podivné, i dav lidí, kteří se ke mně blížili, měli na sobě oděvy jako z renesančního obrazu a já přemýšlela, co tady dělají, tady nahoře, kde přece nic není! Byla tam sice louka, květiny, ale jinak už vůbec nic, jen bílé moře oblaků.

Zpívající skupinka někam zmizela, zůstal jen jeden muž v rembrandtovském klobouku. Zamířil ke mně a požádal mne, zda bych mu nepomohla hledat, prý tady někde ztratil velmi cennou minci.

Chtěla jsem mu pomoci, ale ta mince se zřejmě zjevovala jen mně a vždycky jen na chviličku blikla a zhasla a rozsvítila se o kus dál. A když jsem ji zkusila zvednout, zmizela. A ten muž nic nedělala, jen stála a díval se, jak se namáhám, pak náhle ztratil trpěělivost a začal na mne křičet, že mince mizí kvůli mně, že mám duši zatíženou hříchy. Hlas měl jako můj otec, který měl vždycky raději mou starší sestru Kláru, protože ta dělala přesně to, co jí nařídil, kdežto já si hledala stále nějakou svou cestu. A měl také Jaroslavův obličej. A já nějak vytušila, že ať udělám, co udělám, všechno bude špatně a že mne spasí jedině útěk. Zvedla jsem svůj stojan a rychle, beze slova rozloučení jsem zamířila ke skále, která se přede mnou náhle vynořila. Byla v ní jeskyně a já se v ní chtěla schovat. Jenže skála se za mnou rychle zavřela. Kupodivu v jeskyni vůbec nebyla tma, ze skulin mezi krápníky svítila spousta světýlek a já si všimla, že jsou to stejné mince jako ta, kterou jsem měla zvednout tam venku.

"Tam venku se může mincí dotknout jen čistá duše" zahřměl jeskyní hluboký hlas. "Ale sem k nám se dostane jen ten, kdo si to zaslouží. Ten muž tam venku zbohatl a zpychl, protože jsme mu dovolili, aby si z naší jeskyně vynesl něco pokladů. Chodil tenkrát v bídných otrhaných šatech a jeho rodina žila v bídě. Jenže co udělal? Všechny ty darované peníze rozměnil na drobné a rozházel je po hospodách. Zbyla mu jen ta jediná mince, kterou hned v ten večer daroval své dcerce. Ale dnes ji na ní vyloudil s tím, aby mu ji vrátila, má-li svého tatínka ráda. Ty mince mají takovou vlastnost, že se vrátí zpátky, odkud byly vyneseny, jakmile zjistí, že jich obdarovaný nepoužil správně. A teď nám sem přivedly tebe. Smíš si vybrat, chceš-li s námi zůstat, nebo se chceš vrátit na Zem. Zůstaneš -li, budeš se mít navěky dobře, ale neuvidíš už nikdy slunce. Nechceš-li zůstat, dlouho neotálej, skála se zase otevře přesně za rok, tak hlouho totiž trvá, než na ni zasvítí první ranní paprsek. Bez mincí se ale vrátit nemůžeš, jsou to ony, kdo otevírá skálu. "

"Já nic nepotřebuji," přela jsem se, "ale tady s vámi také zůstat nemohu, slunce potřebuji ke své práci, bez světla se nedá nic namalovat."

"Vezmi si tedy z našeho pokladu tolik, kolik potřebuješ, ale zároveň tolik, kolik uneseš."

Chtěla jsem si vzít jen tu jedinou minci. Ale byla velice těžká. Nedonesla jsem ji dál než k nejbližšímu kameni, kde jsem ji musela položit. Najednou jsem věděla, že navždy zůstanu uvězněná v jeskyni, sice v dostatku a v péči těch malinkých laskavých bytůstek, co vypadaly jako trpaslíci z pohádek a snášeli mi k nohám krásné kameny a sladké ovoce. Jenže bych byla už navždy bez slunce, bez květin...Vyděsilo mne to k smrti.

"Nééé!"

"Anežko!"

Sen najednou zmizel, nade mnou svítila přes celé nebo Mléčná dráha.

"To nic, Anežko, něco se ti jen zdálo," šeptal mi Jan. "Zbylo mi v termosce trochu čaje, hned ti dám napít... a pokus se ještě na chvilku usnout. "

"Ze spaní už nic nebude," opět jsem se přela. "Znám to, jak se v noci vzbudím, tak už nezaberu."

"Ani já tady nahoře nemohl spát," přiznal mi Jan, "Asi jsme měli přece jen sejít do údolí. Je to moc divné místo. Na faře by se ti spalo lépe než tady. Strýc tam už není, přeložili ho, i babička dávno umřela, ale farář mne zná a nechává mne u sebe bydlet. Pro tebe se také najde místečko. Za chviličku svítá, poznám to podle hvězd. Hned, jak se rozední, vydáme se na cestu. Můžeš mi zatím vyprávět o sobě. Vždyť o tobě nic nevím."

"Já zase nevím, co bych měla vyprávět... Celý život si připadám, že žiji jen ve stínu své starší sestry Kláry. Ona je dokonalá, protože dělá přesně to, co se od ní čeká. Vystudovala, co si přáli rodiče, po škole se provdala za staršího, dobře zajištěného muže, předstírá rodinné štěstí a dokonalou manželku, ale zda tomu tak opravdu je, to ví jen ona. Můj život, to je kopanec za kopancem. Protloukám se, jak umím, a hledám rytíře, co ten meč jednou pozvedne za mne, ale zatím bojuji jen já sama a asi to tak má zůstat. Přítel mne nechal před třemi lety. Měla jsem tenkrát narozeniny a na kolejích jsme se spolubydlícími uspořádaly oslavu. Ája, kamarádka z vejšky, zrovna dostala kopačky od kluka, těžce to nesla a tak jsem pozvala i ji. Netušila jsem, jak to dopadne a že se Jaroslav bezhlavě zamiluje do ní... Chystali jsme zasnoubení, dokonce už měl koupený i prsten, ale dal ho nakonec jí. Přišlo mi, že nestojí za to bojovat. Ani nevím, co s nimi je teď. Odstěhoval se hned na druhý den a za měsíc se brali."

"Mrzí tě to hodně?"

"Ani ne. Už jsem se smířila. To už mne víc mrzí, že naši upřednostňují pořád jen Kláru. Kdysi nám oběma naplánovali život. Školu, něco praktického pro holku, například práva nebo ta Klářina ekonomie. Když poznali, že mám opravdu talent, nějak se s tím smířili, ale pořád mi předhazovali, zda si to nerozmyslím, zda nechci raději...." Když se objevil Jaroslav, měli radost, že jsem si vybrala alespoň kluka s praktickým oborem, který mne uživí. A když se se mnou rozešel, vyčítali mi, že jsem si ani toho kluka nedovedla udržet. Asi jsem opravdu neprakticky romantická. A přijde mi, že největší štěstí v mém životě je moje práce. "

"To by bylo dost málo na štěstí," usmíval se Jan. Věděla jsem, že se usmívá, ale byla tma, abych se mohla na jeho úsměv i podívat. " A s muži to už je takové, že nedovedou rozeznat poklad od třpytky."

"To je hezké přirovnání," smála jsem se.

"Kdyby žili na světě lidé, kteří dělají jen to, co se od nich čeká, tak by byl svět nezajímavý," pokračoval Jan. Zůstal vážný, i když jsem se smála. "To mi říkal strýc. Jako farář se nikdy nesměl oženit, přesto věděl o životě své. Lepšího otce bych si nemohl přát, i když jím vlastně nebyl. Jenže můj vlastní táta se jím stal, když jsem byl dospělý a měli jsme si co říci. S dětmi to neuměl, ani s Kateřinou ne. A moji dva bratři jsou o dost mladší než já a vyrůstali v jiném světě. Na ten jejich svět jsem si dva roky zvykal, dokonce jsem prosil, aby mne poslali zpátky k babičce a strejdovi, jenže máma nesouhlasila a tak jsem nakonec zůstal. Člověk si zvykne na všechno, ale nebylo to vždy tak lehké. Asi jsem také zrovna nesplnil očekávání...Jenže studovat teologii, to opravdu ne, vždycky jsem byl na holky... a geografie mne netáhla, možná, kdybych měl v dětství víc možností promluvit si s tátou, kdyby mi všechno vysvětlil...Člověk se nakonec musí naučit být sám sebou. A s tebou je to stejné, Anežko.

Na chvilku jsem přece usnula, ale byl to spánek beze snů. Na svítání jsem byla už zase vzhůru, sbalila jsem deku, Jan karimatku a chvíli jsme ještě poseděli na skále, pozorovali jsme východ slunce a jak se rozednělo docela, vydali jsme se se na cestu do vesnice. Cestou jsme sbírali třezalku. Jan mi vysvětloval, že farářova tetička, která mu dělá hospodyni, vyrábí z třezalky olej proti spáleninám, jenže už jí neslouží nohy a do hor si pro ni sama nedojde. A tak jsem očekávala starší paní belhající se o holi. Jenže paní domácí byla na svůj věk velmi čiperná dáma, která se navíc vyžívala ve vaření různých domácích specialit a byla ráda, když hostům chutná. Jako dobrotivá babička z pohádky!Ani jsem nestačila Jana požádat, aby mi na internetu vyhledal nejbližší vlak a už jsem seděla za stolem u hrníčku kávy a mísy domácích buchet.

Jan šel pomoci faráři se včelkami a zvědavá stará paní samozřejmě chtěla vědět nakolik se známe, tak jsem ji ujistila, že opravdu jen krátce a po pravdě jsem jí vylíčila, jak jsme se potkali a že jsme byli spolu jen náhodou na výletě. Nevěřícně kroutila hlavou a viditelně mi nevěřila ani slovo, říkala, že vypadáme, jako bychom se znali léta...A pak mne vyzvala, abych jí pomohla naloupat brambory na placky a když jsem jí na to kývla, požádala mne zda bych jí pro ně neseběhla do sklepa, že ta kolena už vůbec nemůže ohnout. Přišlo mi nezdvořilé odmítnout ji, i když mi Jan stačil pošeptat, že stará paní si už někdy příliš nepamatuje a nemám být překvapená, když mne občas osloví cizím jménem. Přiznal, že před rokem byl u táty na návštěvě se svou dívkou, s níž se brzy poté rozešli.

Přinést brambory a pak i zeleninu ze zahrádky mi nic neudělalo, naopak, brala jsem to jako rekreaci. Připadala jsem si jako u babičky z tátovy strany, kam mne naši posílali, dokud jsem neprohlásila, že si chci raději vydělávat po brigádách. A stará paní mi i hodně připomínala babičku, která už pět let není. A užívala jsem si to. Zelenina voněla úplně jinak než ta ze supermarketu, brambory jsem měla oloupané raz-dva a do samotného kuchtění si stará paní stejně nenechala mluvit. Pak se objevil Jan, že potřebuje cibuli, že dostal žihadlo, ale jen jedno a už si ho vytáhl a alergický prý naštěstí není. Stejně ale dostal sklenku slivovice a preventivně ji vnutili i mně. Abychom ten alkohol vyvětrali, byli jsme posláni na procházku za humna ke kapličce, kde roste celý seznam bylinek, ale Jan je prý všechny dobře zná.

Cestou mi Jan vyprávěl historii celé vesničky, ale nic z toho si nepamatuji, jen to, že měl hezké oči a dost mne mrzelo, že se chová odtažitě. V tom byl hodně podobný Kateřině. Ale když jsem mu při společném trhání mateřídoušky na rozkvetlé mezi přiznala, že mám v plánu užít si prázdniny toulkami po kraji, řekl mi, že se velmi rád přidá, že měl podobné plány, jenže jak Karel, tak Láďa už mají své rodiny a kdybych mu nedovolila, aby mne doprovázel, stejně by se toulal, ale sám. Pek jsme ještě natrhali tašku květů ze sladce vonící lípy, řepík ještě nerozkvetl, řebříček teprve začínal a Jan prohlásil, že první kvítky necháme včelkám a na semeno. A já si vzpomněla, jak mi při podobných činnostech až šíleně rychle utíkaly prázdniny. Na faře jsme dostali výbornou bramboračku akoprovou omáčku s vajíčky a ihned jsme byli zaúkolováni obráním třešní na bublaninu. Paní hospodyni bylo zřejmě zbytečné přesvědčovat, že k sobě nepatříme, ani spolu nic nemáme a čím déle jsme spolu byli , tím méně jsem tomu věřila i já a zřejmě i Jan, ač mi nic neřekl, ale oči ho prozrazovaly. Až večer na faře mi ukázal tu starou kroniku psanou švabachem, do níž pak dopisoval ještě jeho strýc latinkou a česky všechny ty pohádky a pověsti, co za svého působení stačil sesbírat po kraji, aby se na ně nezapomnělo.

Než jsme šli spát, navrhl mi Jan, že se za týden potkáme na malé cyklistické výpravě. Navrhl mi to tak přirozeně a bezprostředně, že jsem bez přemýšlení kývla. Pak mi tetička přidělila pokojík pro hosty a já se do něj bez váhání nastěhovala, protože jsem byla unavená a ospalá. Pokojík měl okna do farské zahrady, z níž omamně voněly rozkvetlé "růže z Jericha."

Ráno, když jsem nasedala do vlaku, jsem sama sebe přesvědčovala, že se mi to všechno zdálo.

Jenže nezdálo.

A ne všechno byla taková idyla.

Kapitola

 

Celé to léto bylo opravdu dost podivné. Po letech ve škole jsem měla poprvé opravdické prázdniny. Měla jsem kluka, který si mne jako kdysi v šestnácti jen zdáli nesměle prohlížel. Prý proto, že ví, že než ty moje prázdniny skončí, bude muset zpátky, on patří tam a já sem a nechce mi svazovat ruce. V podstatě mi to nevadilo, cítila jsem, že ze svého zklamání s Jaroslavem nejsem ještě úplně venku, že moje práce není jistá a ani bůhvíjak placená, peníze mi stačí tak na živobytí a na pronájem pokojíku, jsem ráda, když mi zbude na barvy, nábytek jsem si pořídila z druhé ruky, i ten počítač ještě splácím a celá moje budoucnost stojí na hliněných nohách. I když jsem toužila po něžnostech a polibcích, ale nechtěla jsem ho nutit do něčeho, co nechce. Pro mne byl prostě kamarád, s kterým to tak trošku občas zajiskřilo, ale ta jiskra zase rychle pohasla a já se smiřovala, že z tohoto mráčku prostě nezaprší. Občas jsem měla pochybnosti, že mi neříká celou pravdu a že tam v Kanadě na něj někdo čeká, a pak jsem se utěšovala, že dost možná se stejně jako já ještě nevyrovnal se ztrátou bývalé lásky, někomu holt trvá déle, než zapomene, vždyť já sama nejsem jiná. Toulala jsem se s Janem po místech, na které nám stačila kola, Honza si to své vypůjčil v kterési půjčovně. Bylo horko a sluníčko pálilo a pokaždé jsme se zastavili u nějaké zatopené pískovny nebo lomu, kde nebylo moc lidí a horké hodiny jsme trávili ve vodě. Ani mi nevadilo, že jsem si nenašetřila dost peněz na vysněný týden u moře, kam se samozřejmě léto co léto chystala moje sestra Klára s celou rodinou a práteli.

Myslela jsem, že dobře znám kraj, kde jsem se narodila. Ale během toho léta s Honzou jsem zjistila, že až dosud jsem znala jen park, koupaliště, cestu na vlakové a autobusové nádraží, ulici, kudy jsem chodívala do školy a moje obvyklé trasy vyjížděk na kole, něco málo značených turistických stezek a známé turistické cíle v okolí. Myslela jsem, že znám květiny, ale kromě těch na zahrádkách jsem jich znala snad několik desítek, zatímco Jan mne každý den překvapoval nejen jmény rostlin, ale i jejich léčivými účinky. Z dějepisu jsem vždycky mívala nejvýše dvojku, ale všechno, co jsem věděla, byly školní znalosti. A já zase učila Jana kreslit a malovat. Přiznal, že vodovek se vždycky bál a na co sáhl, z toho vylezla taková mazanice, že z výtvarky mu ve škole dávali jedničky jen proto, aby mu nezkazili vysvědčení. Nakonec se ukázalo, že to nebyla taková tragédie, jen jeho učitelé dělali stejnou chybu jako za mých školních let, když rozdali nám dětem vodovky a spoléhali, že si už nějak poradíme. A dost často jsme také skončili na faře nebo ve farské zahradě, abychom pomohli paní domácí.

Čím víc jsem tam chodila, tím víc jsem chápala Jana, který v podobném prostředí vyrostl, i to, že lásku chápe jako velký závazek, což jeho bývalá přítelkyně zřejmě nesdílela. Nemluvil o tom, ale domyslela jsem si to. A tak jsem se raději ani neptala, jak vnímá nás dva. Možná jsem měla i strach, že bych ho polekala a že by couvnul, uzavřel se do ulity a já bych k němu už neměla přístup. Zato paní domácí si mne viditelně adoptovala a kdyby ji Jan nezarazil, chtěla by mne mít k ruce pořád. Docela jako kdysi moje babička!

A pak jsem se vybourala na kole. Vyhýbala jsem se autu, které z mně záhadných důvodů náhle odbočilo, aniž by vyhodilo směrovku nebo jinak dalo najevo, co má v úmyslu. Skončila jsem nejdřív v příkopu a hned vzápětí v nemocnici, pamatuji si jen houkačku, příjezd sanitky a pak až bílo-zelené zdi nemocničního pokoje. Rázem bylo po prázdninách! A dokonce i po malování, což byl plán B, kdyby se to mezi mnou a Janem nějak zkazilo. Se zlomenou rukou a nechodící sádrou se maluje špatně.

Chtělo se mi brečet. To mi nikdy nemůže vyjít nic, co si vysním? A prý jsem měla ještě štěstí, stačilo, aby mne setrvačná síla vymrštila o půl metru dál a skončila jsem s hlavou v kamenném patníku, ani přilba by mne nezachránila. Říkal mi to doktor, aby mne utěšil. Moc se mu to teda nepovedlo.

Jan jezdil po kraji sám a sem-tam se u mne zastavil, ukázat mi fotky, povyprávět o svém nejnovějším objevu. Nosil mi knížky na čtení, abych se nenudila. I růže by mi byl přinesl, jenže se ukázalo, že květiny nesmíme mít na pokojích. Návštěvní hodiny byly krátké a kouzlo někam zmizelo, rozplynulo se v zelenavých nemocničních zdech.

 A když mne konečně pustili, Jan měl před odletem. Chtěla jsem ho doprovodit na letiště, ale nebyl nikdo, kdo by mne jen tak odvezl na letiště, jen abych zamávala zdravou rukou odlétajícímu letadlu. A stejně nesnáším loučení.

Sádru mi měli sundat až začátkem října. Naštěstí alespoň ředitel "mé" školy měl pochopení. Nebo spíš neměl nikoho, kdo by byl ochoten docházet do rodin jako já. Hodiny s mými žáčky mi domluvil, až mne lékaři uschopní.

Jednu drobnou výhodu ta moje havárie přece jen měla. Díky náhlé spoustě času a několika novým kontaktům jsem si pronajala malý jednopokojový byt v podkroví starobylé vilky v zahradní čtvrti, nedaleko od Kateřinina domu. Nájemné bylo dokonce nižší než v paneláku, kde jsme bydlely v jednom bytě čtyři a ráno byla rvačka o koupelnu. Na autobusové nádraží jsem to měla jen pět minut cesty. A navíc jsem si v krásné zahradě před domem kdykoli mohla rozložit stojan a plátno...Prostě sen.

S přestěhováním mi pomohla moje sestra Klára. To bych do ní nikdy neřekla! Prý si v ten večer, kdy jí volali z nemocnice o mé nehodě, teprve pořádně uvědomila, co pro ni znamenám! A také mi dohodila další žačku, dcerku své kolegyně z podniku. Viděla prý jeden můj obraz, který jsem Kláře darovala kdysi dávno k narozeninám, Klára se jí zmínila, že teď učím ve výtvarce a slovo dalo slovo...Tak mám o žačku víc. Nakonec, ředitel mi slíbil, že když budu iniciativní, víc si vydělám.

Se sestrou jsme domluvené, že se budeme pravidelně scházet u kávy a něčeho dobrého na zub. Nevím, nakolik to dodržíme, obě jsme hodně zaměstnané a času nemáme nazbyt.

Kateřina mi zase dlouze děkovala, že jsem zpracovala Honzu, aby jí podepsal, že se zříká nároku na dědictví. Nenechala si vymluvit, že to tak vůbec není. Vysvětlila mi, že by s Petrem na finanční vyrovnání stejně neměli peníze... a zopakovala mi, že pokud jde o bráchu, tak u nich může bydlet, jak dlouho chce a kdykoli bude chtít. Jak znám Jana, tak asi chtít nebude. Ale jak znám Kateřinu, nepochopila by to.

S Janem jsme zůstali v kontaktu po internetu, jako dva přátelé, které dělí oceán. Poslal mi i fotky z našich společných toulek , dokonce i tu polární záři se mu nějak povedlo vyfotit na mobil, přesto, že si tam nahoře všichni stěžovali, že jim elektronika vypověděla službu. A dál mi posílá fotografie kanadské přírody. Naše korespondence má i tu výhodu, že jsem už docela zapomněla na Jaroslava a na to, co mi provedl. Stala jsem se tak nějak samostatnější a sebevědomější. Už nespoléhám, že si pro mne přijede princ na bílém koni. Jsem už velká holka a vím, že princové nejsou.

I když, kdoví?

Jan mi totiž poslal jako předvánoční dárek letenku se slovy, že by byl moc šťastný, kdybych s ním strávila vánoční svátky a Silvestra. A letenka mi přišla zrovna v takovém hloupém období, kdy se mne v předvánočním mumraji začaly chytat nostalgické nálady a bylo mi líto, že na Vánoce budu zase sama u našich a i ty veselé Silvestry na lyžích se spolužáky z vysoké už jednou provždy skončily.

Něco skončí, něco jiného možná začíná.

Ale takový je přece život.