Jak moc jsme závislí na elektrickém proudu poznáme teprve tehdy, dojde-li k jeho výpadku. Stačí jedna vichřice a náš svět se obrací naruby... Jak to myslím? Takhle:

23.00 -  dochází k prvnímu výpadku proudu. Kolem je černočerná tma, nesvítí nic ani venku. Protože si ještě pamatuji, jak jsem si udělala u Marie na čele bouli jak vagón, když jsem nechtěla rozsvítit, abych ohleduplně nebudila spoluspáče a v cestě mi stála knihovna, kterou jsem tam nečekala; tápu pro svíčku krok sun krok, mávám kolem sebe rukama s hlavou zakloněnou. Začne řvát "úpéeska" a probudí čtrnáctiletého benjamínka.

23.10 -  i řekl Bůh budiž světlo, žárovky se rozsvěcují, televize zrní, počítač píská. Naskakuje pouze jedna fáze. (Ne, nejsem tak chytrá, netuším, co je to fáze, ale takhle mi to řekli.) Nu což, chtěla jsem si udělat volno s nějakým pěkným horrorem u bedny, půjdu výjimečně brzy spát.

24.00 (nebo 00.00?) - kombinovanému kotli se jedna fáze nelíbí a rozhoduje se nejspíš k odchodu z domu, vydává zvuky jako parní lokomotiva, podlaha vibruje. Spím zatím jen tak napůl, vyskakuji a kotel vypínám, ráno bude zima... Ze dveří vyděšeně načuhuje benjamínek.

24.10 - cosi začíná pískat. Ani sporák není s jednou fází spokojen, mrká na mě všema očima, zapíná si pojistku i časovač. Nereaguje ani na mačkání tlačítek, ani na slovní výzvy. Natvrdo jej vypínám. Usínám špatně, v očekávání dění příštího.

1.10 - měla jsem recht. Začíná vřeštět siréna, alarm si nedokáže jednu fázi přebrat. Psíci se jej snaží vztekle přeřvat. Benjamínek vylézá, nemá ani čas se leknout, ječím, ať s tím krámem něco udělá. Stejně jako u sporáku nereagují tlačítka na bezpečnostním panelu na nic, žárovka v předsíni svítí jako o dušičkách, baterka je k nenalezení. Svítíme si mobilem, siréna "jede" třetí kolo, budí se nemocný otec a ujišťuje nás, že jsme úplně neschopní. Pro sprosté slovo už nejdu daleko a zabere to; nevíme jak se to stalo (zmáčkli jsme úplně všechno), ale konečně je ticho... Už se mi skoro nechce ani jít spát.

2.30 - věděla jsem, proč si nechci jít lehnout. Piští bezpečnostní panel. Znovu se s benjamínkem potkáváme v předsíni. Pravím, že na to kašlu (no, řekla jsem to jinak, dáma by tak asi mluvit neměla) a jdu si lehnout nahoru, ať si to tu všechno vybouchne, shoří, chcípne. Brblám, jaká to byla nádhera, když vypadla elektřina za mých mladých let, tehdy pištěla jenom babička, kam zas dal "dědek" tu baterku. 

8.30 - budí mě benjamínek. Do školy zaspal, pravím, ať klidně zůstane doma, protože po minulé noci je jedno, jestli bude spát tady nebo ve škole. Hlásí, že nejde elektrika. Vůbec. 

Naštvaně se myji ve studené vodě, nalévám si ledovou kávu (ještěže mi trocha z noci zbyla v konvici). Zlaté staré časy, babička uvařila kafe na sporáku, v němž se topilo dřívím a uhlím. Nevyžehlím. Babička žehlila železnou žehličkou, kterou si hřála na zmíněném sporáku. Vodu si neohřeji, etikety pro pépéelku nevytisknu, telefon nenabiji, vrata od garáže se neotevřou, nevyperu... Naplnit se scénář nějakého katastrofického filmu, jsem ztracená. 

Smiřuji se s "rozhozeným" životem a jdu do lesa. Houby žádné, dvoudenním vichrem uschly na troud penízovky, hlíva i ušiska. Nevadí, je krásně, vítr vyčistil vzduch a od svárovského lesa je vidět až na Kladno, můžu spočítat okna paneláků. 

Vracím se a zjišťuji, že elektřina proudí. Obě fáze. Zapínám rychlovarnou konvici, káva voní, jsem příjemně unavená z lesa a po babiččině sporáku už netoužím. Život je krásný. 

Slovy "život je krásný" jsem mohla skončit. Ne, ještě něco. Možná to teď vypadá, že bez elektřiny nepřežiji ani týden. Přežiji, i déle, je to vyzkoušené, ale s ní mě to přeci jen baví víc.