Svatá země 

 JERUZALÉM 

Širut, židovský taxík minibusového typu, je plný amerických Židů. Jarmulky na temeni, pejzy kolem tváře. Cíl cesty – Jeruzalém. Leží na kopci, domy rozeseté na skalách nad údolím. Silnice vyřezané do skal v serpentinách stoupají na svatou horu. Začíná den. Ulice předměstí jsou prázdné. Jen osamělé postavy ortodoxních Židů se náhle a nečekaně vynořují ze všech koutů. V černém kaftanu, s modlitebním šálem přes ramena, s kloboukem na hlavě. Spěchají ulicí, postávají na zastávkách, vycházejí či zacházejí do synagog. Den se rodí v modlitbách. Černobílé pruhy modlitební plédů přetažených přes hlavu či ramena se nám míhají před očima. Nevěřícně pozorujeme židovské věřící. Starci s bílým dlouhým plnovousem. Muži v plné síle, uhrančivě černé oči, havraní kudrny kolem tváře. Drobné postavičky dětí. Chlapci v bílých jarmulkách, vyholené hlavy umocňuje komíhaní zkroucených pramenů u uší.Třásně povlávající kolem boků. Pejzy ovíjené kolem prstů. Krabice a kufry na klobouky v ruce. 

 

 

Vstupujeme do starého města největší, Damašskou, branou.  Za ní labyrint. Nepřehledná síť úzkých uliček plných trhovců a obchodních krámků;  má charakter arabské mediny. Pestrobarevné hemžení. Kaleidoskopické prolínání. Mozaika mnohosti. Těžko zachytitelná atmosféra. Mísí se tu vše se vším, aniž by se jedno ztrácelo v druhém. Střet tří základních monoteistických náboženství, která mají společná svatá místa. Davy poutníků. Přehlídka různých forem zbožnosti. Mlčky a s úžasem sledujeme dění kolem sebe. Míjíme Židy v kaftanech, po arabsku, od hlavy až k patě, zahalené ženy, křesťanské poutníky ze všech koutů světa. Z věže minaretu lkavě zpívá muezzin, den rytmicky rozdělen jeho voláním. Proti nám se  valí zástup Jihoameričanů nesoucí velké dřevěné kříže. Na každém zastavení Via Dolorosy odříká patřičný oddíl pašijí a ukrojí další kus křížové cesty. Za rohem znějí pravoslavné chorály. Po schodech stoupá k Božímu hrobu zástup ruských věřících mumlajících tichou modlitbu, v každé ruce pevně sevřený kříž. Úzké uličky nedovolují odstup. Čteme  zblízka v tvářích: náboženské zanícení, očekávání, dojetí, duchovní hlad, posedlost. Touha po setkání se svatým. Na prožitek víry nastavené duše. Svaté a profánní se navzájem prostupuje. Muži s jarmulkou a muži v turbanech koukají mlsně nebo pohoršlivě na odhalená ramena a nohy turistek... Lidé do sebe vrážejí. Trhovci z krámků nepřestávají zvát do svých obchůdků. Chytají kolemjdoucí za ruce, vtahují dovnitř, ukazují zboží. Smlouvání. Všudypřítomný křik. Vzduch nasycený vůněmi: koření, ovoce, káva, omastek, rybina, vonné tyčinky, saponáty. Úzkými uličkami si razí cestu malé hlučné traktory na odpadky, masivní kola se nemilosrdně opírají do prastarých schodů. Vojáci v uniformách a s nabitými samopaly u každé brány. Kontroly dokladů, prohlídky batohů, šacování oblečení. Cizí ruce ve věcech i na těle. Přehršel dotyků.

 

Z terasy hotelu město jako nad dlani. Pod námi obliny mešit a chrámů. Hrany teras a zdí. Nádrže na vodu. Antény. Kotouče satelitů. Kočky na střechách, zídkách, v ulicích, na hromadách odpadků. Město protkáno ulicemi, v nichž neustává proudění chodců. Střeva města plná života. Chrám na chrámu, věž na věži, minaret vedle minaretu. Záplava křížů, půlměsíců a šesticípých hvězd. Mezuzy na dveřích ohlazené dotykem. Chamsami, ručičkami Fátimy s okem uprostřed, ověšené domy. Desítky pupků světa, těch posvátných míst počátků. Živý a žitý mýtus. Místa zjevení. Po staletí ohmatávána davy poutníků. Po staletí znesvěcovaná touhou po duchovním ukojení. Svatost slíbaná rty. Svatost unášená dotykem do všech koutů světa.

 

 

Tlačeni davem sledujeme náboženskou touhou ovládaný dav. Vydáváme se po domnělých  stopách Kristova utrpení. Chrám bičování. Oblouk připomínající Pilátův výkřik: „Ejhle člověk“. Chrám prvního padnutí pod křížem. Kaple Šimona z Kyrény. Kaple Veroničiny roušky. Čtrnáct zastavení Křížové cesty končící chrámem Božího hrobu. Ten připomíná ruskou matrojšku, obrovský kostel v sobě skrývá řadu kostelíků menších. Kopule nad kopulí, chrám nad chrámem. Mramorová deska nad místem posledního pomazání Krista v trvalém obležení klečících poutníků. Neutuchající dotyky, svěcení předmětů, celování. Dávno slíbaný pel nedotknutelnosti. V srdci chrámu Boží hrob: jeskyně pohřbená v kostelíku. Nepřetržité proudění zástupů. Nad kostelíkem klenba hlavní kopule. Za vitrínou zbytky golgotské skály, puklé, roztržené při Dokonání. V patře další svatyně. Pod oltářem vrchol Golgoty, pozlacené místo, kde stál Kristův kříž. Nad ním kalvárie tří ukřižovaných ve stříbře. Přítmí hrobu, závěsné lampy, pachuť znesvěcení. Spása uvězněná do stěn. Skanzen smrti. Na střeše kostela jako třešnička na dortu, další oblina – tentokrát koptské kaple. „Sláva Tobě, Kriste.“ 

 

Před námi vysoká zeď. Obrovské kvádry zlatavého pískovce prorostlé trsy popínavé zeleně. Skuliny mezi kameny vystlané smotky papírku. Místo modlitby – zeď nářků. S rozdělením na mužskou a ženskou část. Duše ukolíbaná kolíbavým pohybem modlitebníků. Na čele mužů  krabička, kolem rukou kožené řemínky modlitebních pásků. Tóra nesena v ozdobných pouzdrech, cinkání zvonků. Troubení na šofar, bubnování, zpěv. Otcové objímají syny, kteří poprvé čtou z Tóry. Slaví se bar micva, den duchovní dospělosti. Zasvěcení. Matky a sestry, oddělené plotem, přihlížejí zpoza stěny. V očích slzy dojetí. Židovské křepčení pro Hospodina. Rodiny u zdi se střídají. Přečíst, požehnat, nafilmovat, odejít. U zdi tiše postávají ostatní modlitebníci. Muži v černém. Vojáci. Turisté. Na hlavě každého kipa. Čela přitisknutá ke kameni. Komíhání trupů a pejzů. Tiše se pohybující rty. Zeď jako velké ucho Hospodina. Tichá pošta napsaných modliteb zastrkaných do škvír. 

 

Nad zdí nářků místo nejsvětější – chrámová hora. Židům uzmuté území. Srdce muslimské čtvrti. Na základech původního chrámu dvě svatyně islámu: mešity Al-Aksá a Skalní dóm. Zlatá kopule a modré kachlíky. Mozaiky a arabesky. Ze čtyř světových stran čtveřice schodišť a bran (kanátir). Rozlehlé prostranství lemované malmuckou architekturou: madrasy, kašny, brány, minarety. Oblouky a půlměsíce. Zahalené ženy a muži v turbanech. Mrtvý klid přerušen voláním k modlitbě. Signál, který znamená vyhoštění nemuslimů z posvátného okrsku. Ze všech stran se vynořují postavy Arabů. Míří ke svatyním, klekají, nevrlými gesty urychlují náš odchod.

Za hradbami města, Jošafatovo neboli Kidrónské údolí. Koryto Kidrónu vyschlé. Na svazích prastaré olivy. Kam oko dohlédne hroby. Muslimské, křesťanské, židovské. Svorně tu čekají na vzkříšení. Tady to začne, sem prý přijde Mesiáš budit k životu. Nekonečné řady náhrobních kamenů. Plastická mozaika pečetí smrti. Kamínky na deskách hrobů ztělesňující modlitby za zemřelé. Hrobky proroků. Hrobka prince Abšalóma připomínající obrácený trychtýř. Hrobky v podobě antických domů. Ve stínu zídky obepínající židovský hřbitov, stojí starý beduín s oslem. Na tváři strnisko vousů, na hlavě turban z červenobílých kostek, plášť až k zemi. Muž pokřikuje na kolemjdoucí: „Taxi, Taxi Jesu“ a nabízí svého osla na svezení.

 

 

Nad údolím se zdvihá Olivová hora. Dříve pusté místo pro modlitbu je dnes poseté chrámy. Jeden za druhým míjí poutníci. Zdolávají je jako korálky na růženci. Co chrám, to stopa Krista.  Hned na úpatí hrobka Panny Marie a jejích rodičů: Anny a Jáchyma. Temná kobka arménského ritu v podzemní  jeskyni. Oči pozvolna přivykají šeru, z kterého vystupují kamenné sloupy, zdi očouzené kouřem svící a závěsných lamp. Jen otvory odkudsi pod střechou proniká paprsek světla. Dopadá na osamělého kněze, který tiše zpívá liturgii pro hrstku věřících. O kus dál chrám národů a bdění v Getsemanské zahradě. Uvnitř mozaika spících učedníků. Venku němé svědkyně Ježíšova modlitebního zápasu – prastaré olivy. Připomínají stařeny. Kmeny pokroucené stářím, kůra vrásčitá a rozpukaná, větve zohýbané k zemi. Nad jejich korunami ční ze záplavy zeleně pětice zlatých věží pravoslavného chrámu Máří Magdaleny. Za ním je v zeleni skrytý chrám Dominus flevit - Pán zaplakal – nad krásou a brzkou zkázou Jeruzaléma. Ten je odtud vidět jako na dlani. Dnes tu pláče uzdravená poutnice, vkládali na ni ruce, zpívali, modlili se. I další chrám, Chrám Pater noster, je spojen s modlitbou. Na jeho stěnách se ve více než 60 jazycích opakuje Otče náš, který v jeskyni pod ním naučil Ježíš své učedníky …Na samém vrcholu hory chrám Nanebevstoupení, s otiskem Ježíšových chodidel v kameni. Tady se odrazil a zmizel zrakům. „Neznáme více Pána podle těla“, platí od té doby. Marné jsou všechny doteky.  

Proti hoře Olivetské - Hora Sión. Na ní opět chrámy a hroby. V kobce prvního chrámu - sarkofág krále Davida skrytý pod modrým sametem. Ostatky krále  jsou „rozpůleny“ ve dví přepážkou, která rozděluje místnost na ženskou a mužskou část. U hlavy modlící se muži, u nohou ženy. Nebo naopak? S hrobem slavného krále sousedí prázdné hroby bezejmenných obětí holokaustu. V malém muzeu holokaustu se usídlila temnota. Temné jsou místnosti malé kaple. Temné její stěny. Temné staré fotografie i vitríny se znesvěcenými sakrálními předměty. Ohořelé listy Tóry, modlitební řemínky, tapisérie, lampy, nádobí. Z listů Písma vyřezané vložky do bot. Škodolibost bez hranic. Zdi poseté náhrobními deskami těch, kdo zemřeli a neměli hrob. ...V sousedství muzea, nad Davidovým hrobem, se nachází gotické večeřadlo, místo poslední večeře Páně. A za ním další hrob ne-hrob: chrám zesnutí Panny Marie. 

Staré město obepínají staleté mohutné hradby. Navozují pocit nedobytnosti a bezpečí. Uvnitř hradeb spletitý labyrint staveb: pohledy do dvorků, oken, uliček. Vně moderní město a hřbitovy.  Opisujeme nad městem kruh, obcházíme ho od brány k bráně, Jaffskou počínaje a Lví konče. Muslimská čtvrť je oddělena ostnatým drátem. Střeží ji vojáci. Ani po hradbách nelze jít dále. Nezbývá než sestoupit do útrob města, opustit perspektivu odstupu a splynout s pestrým davem.  

Co jsme hledali v Litvě a na Haliči, nalezli jsme v Mea Šearim, ultraortodoxní židovské čtvrti v Jeruzalémě. Oživlý svět chasidů. Výjevy a nálada, které znám z knih Isaaca Singera. Čtvrť byla vybudována pro polské a litevské židy v 19. století jako posvátný, od ostatního města oddělený, okrsek. Ještě  v nedávné minulosti měla šest bran, které se na noc zamykaly. Návštěva tohoto místa připomíná pouť časem hluboko do minulosti. Šeří se a potemnělými ulicemi proudí černé postavy. Židé v dlouhých kaftanech, černých turbanech a kloboucích, v masivních huňatých beranicích. Staří muži v šedě pruhovaných pláštích pod kolena, holá lýtka v tmavých punčochách. Prošedivělé vousy a pejzy dlouhé až na ramena. Ženy v šátcích a kopou dětí kolem sebe. Domky s pavlačemi, šňůry prádla nad hlavami …Židem se člověk rodí, od kolébky až do hrobu označkován: pejzy na skráních, jarmulkou na hlavě, třásněmi kolem pasu. Malí hošíci věrnými kopiemi dospělých mužů, dojemné zmenšeniny. Zpěv linoucí se z otevřených dveří synagog. Osvětlená okna ješivy, muži za stoly, tváře skloněné nad Talmudem, čela svraštělá od přemýšlení. Jidiš místo hebrejštiny. Čas se zastavil, přestal existoval. Bloudíme tiše ulicemi, obklopeni a učarováni dávno zaniklým světem chasidů z Východu.  

 

Jericho a judská poušť

Známou trasu Jeruzalém – Jericho absolvujeme několikerým způsobem. Palestinským autobusem, palestinským taxikem, pěšky a nakonec stopem. Zprvu jsme chtěli jít ve šlépějích milosrdného Samaritána, okusit na vlastní kůži judskou poušť a její úskalí. Brzy nám stačil dojem z ní. Nedozírná pustina podél vádí Kilt se zdá být bez konce. Od obzoru k obzoru zlatavé pahrbky. Zvlněné žluté moře písku a kamení. Žár. Prach. Široko daleko ani živáčka. Pod námi hluboké údolí se starou obchodní stezkou. Na jeho dně strouha se zbytky vody. Osiřelé trsy zeleně podél pramene. Ruiny starého akvaduktu. Na konci vádí, v proláklině vymleté vodou, přilepen ke stěně skály klášter svatého Jiří. Modré střechy v lichém počtu. Ticho. Kroužící ptáci. Proti obzoru osamělý jezdec na oslu. Na okamžik narušuje strnulou nehybnost pouštní krajiny. Osel běží, nohy podél těla se komíhají. Klátivý pohyb poutá oči. Na silnici je čilý provoz -  místo aut ji ovládlo stádo koz. Ticho je na chvíli prolomeno cinkáním zvonků, dusotem kopyt, sypáním kamínků. Každý zvuk je sycen ozvěnou. 

Na okraji jerišského údolí se zvedá hora pokušení. Pod jejím vrcholem přimknutý jako hnízdo – klášter Sarandorion. V rovině pod ním město, obklopené pouští, ale samo – díky vodám Jordánu, který se nedaleko vlévá do Mrtvého moře - oázou. Na okraji města magnet všech poutníků: Jericho – tell. Nejstarší a nejníže položené město světa. Kopec písku, hlíny a kamení. V něm prastaré zdi, schody, zbytky hradeb. Mladý průvodce nás vpouští ke kořenům starého osídlení. Co schod, to staletí. Na dně desetimetrové jámy, zdivo staré tisíce let. 

Palestinský taxikář  rozváží malé školáky domů. Některé děti usínají horkem, jiné nás upřeně pozorují. Oči otevřené do široka, stín dlouhých řas na tváři. Malá černoška se postupně sesula k zemi a teď spí na podlaze. Hlava občas  naráží na stěnu auta, rukama projede škubnutí a nic, oči dítěte zůstávají zavřené. …Řidič s rukou na srdci říká: „Vítejte v Palestině.“  A po chvíli dodává: „Vyhrál Obama. To je dobré. Naděje pro Palestinu.“  Má modré oči, usmívá se, a stále se omlouvá za rozvoz dětí.  Město je špinavé, cesty prašné a plné výmolů, domky v zahradách chudé. Děti jedno po druhém vystupují. Jsou malé, zřejmě prvňáčci, skorem se ztrácejí  za školní brašnou.

 

QUMRÁN  

Rozeklané pilíře pouštních hor. V nich černé otvory jeskyní. Úkryty prastarých svitků essénské sekty. Pod horami zbytky essenského sídliště. Cisterny na vodu, mikve, lázně. Pouštní očišťování těla i ducha. Odříkáním k vytržení. Příprava na setkání s Učitelem spravedlnosti, Mesiášem. Očekávaný však nepřišel. Zato do šachty ze svitky nečekaně spadla koza a za ní beduínský pastýř, který ji hledal. Spolu s kozou našel i hliněné nádoby plné svědectví o oslyšených essenských nadějích. Stoupáme soutěskou, která se v době dešťů mění v koryto řeky s vodopády.  V době sucha na proud vody upomínají kameny, jsou ohlazené a vymleté. Na útesu nad námi stojí kozoroh. Strnule, jako socha, pozoruje údolí. Dlouhé rohy má zatočené. Nad ním krouží hejno ptáků. Míjíme jednotlivé jeskyně. V zádech hladina Mrtvého moře. Kolkolem prazvláštní ticho, duté, rozlehlé. Čekající na zvuk, který pak násobí – odráží se od hory k hoře a nese se do daleka.  Na samém vrcholu výhled do judské pouště. Kam oko dohlédne, jen suť a kamení. Hnědé, béžové, zlatavé, okrové, šedé kopce bez života. Stopem se vracíme do Jeruzaléma. Dálnice do Jeruzaléma je vykousaná do skal. Ve vádích podél ní je mrtvo. Jen beduíni ve stanech a plechových boudách oživují tu mrtvou scenerii. Kolem jejich táborů se povalují odpadky a pobíhají psi. V prachu líně odpočívají velbloudi. Hubené kozy okusují trsy uschlé trávy. Vádí je údolí vyhloubené vodou. V čase dešťů se stává korytem s dravým tokem. Nyní je suché na troud. 

 

MASSADA

Na autobusové zastávce nikdo nečeká, jízdní řád je otrhaný, intervaly autobusů se čítají v hodinách. Máváme na projíždějící auta. Zastavuje nám palestinský autobus s dětmi jedoucími na výlet do pouště kamsi za Massadu. Palestinci jsou srdeční a otevření, mluví o Izraeli jako o Palestině, neskrývají hrdost na svou-nesvou zemi.  ...Na samostatně stojícím mohutném skalním masivu, jakési „stolové hoře“,  se rozkládá Massada. Obrovská a téměř nedobytná pevnost z doby krále Heroda, s důmyslným vodovodním systémem a zásobárnami potravin. Hora se prudce zvedá z roviny, strmé stěny jsou ze všech stran téměř nepřístupné. Na vrcholu se rozprostírají zbytky hradeb, strážních věží, paláců, lázní, kostelů a jiných budov. Dávají tušit, jak bezpečným a odolným místem pevnost byla. Na severní straně hory nacházíme visuté terasy Herodova paláce. Zdi malované v římském stylu: ornamenty ze zelené a růžové mozaiky, sloupy s korintskými hlavicemi, barevné kosočtverce. Černí ptáci s oranžovými křídly krouží v širokých obloucích nad propastí pod námi. Díky cisternám, které hromadily vodu v době dešťů, díky velkým sýpkám a skladům na potraviny, díky obrovským holubníkům, jakýmsi ptačím panelákům, mohli obyvatelé Massady přežít několikaletou blokádu. Stalo se tak po Židovské válce, kdy se zde uchýlily a opevnily poslední hrstky zélotských vzbouřenců i s rodinami. Strávili tu celkem tři roky (70-73). Oni nahoře a Římané dole. Bezmocně přihlíželi, jak Římané neúnavně vrší val. Nebránili se. Nedokázali útočit na bratry a vraždit židovské otroky, kteří na val přemísťovali kamení. Čekali na smrt a když byla „za dveřmi“ a hradby se bortily pod náporem beranidel a katapultových kamenných střel, vyšli smrti vstříc. Volili svobodu namísto otroctví, rozhodli o své budoucnosti: spáchali hromadnou sebevraždu. Vražda se na okamžik stala službou milosti. …Podle zápisků Josefa Flavia, hlavní velitel Masady Eleazar tehdy řekl: „Nechť zemřou ženy bez zneuctění a děti, aniž poznají otroctví. Po nich pak my si navzájem prokažme vznešenou službu, neboť jsme svobodu zachovali jako svůj krásný pohřební rubáš.“ Nato muži zabili své ženy a děti, pak určilo synedrium v synagoze  losem  10 mužů, kteří měli zabít všechny své spolubojovníky a nakonec i sebe. ...Stoupáme po Hadí stezce vzhůru. Strmé úbočí, kamenná drť pod nohama,výhledy do daleka. Kolkolem poušť. Eroze ohlodávající hory i roviny. Skalní masivy hor rozbrázděné dešti. Zvrásněné pestrobarevné průrvy. Písky vytvarované proudy vod do roztodivných tvarů. Zbytky římských ležení a táborů. Na obzoru matná modř Mrtvého moře s bílým solným lemováním. Mrtvá krása. Ticho. - - - Hadí stezkou stoupají mladí Izraelci po tříměsíčním tvrdém výcviku v poušti a s padesátikilovou zátěží na vrchol skládat vojenskou přísahu. „Massada už nesmí nikdy padnout“, slibují. Stala se symbolem svobody a samostatnosti Izraele.

 

Ejn Bokek

Mrtvé moře „okupují“ Rusové. Přistěhovalci i zbohatlíci obléhají pláže, natírají se černým hojivým bahnem, povalují se na hladině. Voda nás nese. Je hustá a mazlavá. Těžké kapky plné soli. Dno je místy pokryto bílými koulemi ze solných krystalů. Nabírám je do dlaní, obří solné korálky, slané perly. Voda pálí na kůži a v očích. Spaluje ústa při nechtěném vdechnutí. Solí se obalí vše, co zůstane zapomenuto ve vodě. Solné variace matně připomínají naši jinovatku. Syti solí, opouštíme ruskou zónu nudy.   

Unaveni sálajícím sluncem opět stopujeme. Jsme obklopeni pustinou. Na jedné straně silnice  písek, na druhé tekutá sůl. Zastavuje nám Žid s jarmulkou. Postupně se dovídáme, že je terénním rabínem, opečovává „ovečky“ v oblasti sahající od Jeruzaléma po Ejn Bokek. S překvapením zjišťujeme, že jsme krajané, dá-li se to tak říci. Jeho rodina pocházela z Čech než celá zmizela v Osvětimi. Kořeny byly vymýceny, místo původu zapomenuto. Doma je tady. „Erec kadoš“, říká nám se zanícením a bije se přitom v prsa. Mentorsky vypráví o králi Davidovi, o biblických místech v poušti, o všudypřítomné svatosti, kterou je každá píď svaté země prodchnuta. „Tady jsou sodomské končiny, kde se Abraham oddělil od Lota“, ukazuje. „Tady nalezl útočiště David, když prchal před Saulem. Zpíváme jeho modlitbu, která tady, v sevřeném údolí vznikla. Židé čtou při chanuce Davidův žalm Pozvedám oči k horám, odkud mi přijede pomoc.“ Po krátké odmlce dodává: „Jeruzalém je svatý veskrze a pro všechny. Židé, Muslimové, Křesťané – všichni – zde nalézají své.“ Z jeho vyprávění je cítit stejná hrdost a stejná láska k zemi, jakou jsme zažili u Palestinců. Rabin se probírá z krátkého zamyšlení a říká: „Všichni mají velké, rozlehlé země, ale nárokují si právě tento malý kousek území. Je to erec kadoš.“ 

Ejn Gedi („Kozorožčí pramen“) a Vádi David 

V pustině oáza Ejn Gedi. V mrtvých horách dvě soutěsky plné života. V písku zelené plochy s palmami. Jedna za druhou, v dlouhých řadách. Šiky stromů: eukalypty, pomerančovníky, akácie. Stromy a křoviny šustí, větvě se ohýbají – to místní obyvatelé, damani, skotačivě dovádějí ukryti zeleni. Občas opustí svoji skrýš, přeběhnou přes cestu a zmizí v hromadách kamení. V soutěskách samých pulsuje život v mnoha podobách: vodopády,  popínavé rostliny, mechy, křoviny, kozorozi, damani, ptáci. Nahal David – Davidův pramen napájí zvěř i rostliny. Nevysychá ani v parném létě. Padá v kaskádách a malých vodopádech soutěskou, na mnoha místech vytváří jezírka. Stěny soutěsky jsou žluté, a podle dopadajícího světla mění odstíny od oranžové po růžovou. Voda má tyrkysový nádech a tam, kde padá se tříští v bílou. Lemuje ji  rákosí a dužnaté trsy a chomáče různých travin. V tichu skal je slyšet jen křik ptáků a zvuk padajícího kamení, které se drolí  pod kopýtky kozorožců. Lezou po strmých stěnách jako horolezci, splývají s okolními skalami, jen pruhy na nohou a spirály dlouhých rohů prozrazují jejich přítomnost.  Průzorem skalních stěn se otevírá výhled na Mrtvé moře a skalní masiv Jordánska. Král David, jak praví legendy i Bible, tu hledal útočiště před stihomamem Saula. Našel tu nejen bezpečný úkryt, ale též inspiraci pro své milostné písně a žalmy. Kontrast života a smrti je zde příliš veliký. Malebnost tohoto kouta uprostřed  pouště téměř rajská. Pramen do soutěsky padá z výše, kruhovou jeskyní, jejíž stěny jsou porostlé mechem a popínavými rostlinami. Zeleň visí v dlouhých provazcích jako vlasy od temene hory až k zemi, kde se vytváří jezírko.

 

JORDÁNSKÁ PETRA

Silnice kopíruje pobřeží Mrtvého moře. Směrem na jih ubývá osad i zeleně. Na samém konci moře je poušť. A zchátrale vyhlížející fabrika na sůl. Sodoma. Měsíční krajina. Mrtvo. Lotova žena, upozorňuje hnědý ukazatel podél cesty na zkamenělé útvary. Míří kamsi do pustiny. Občas se v poušti objeví skutečné sochy – umění v otevřeném prostoru. Poušť má mnoho podob. Vysoké a mohutné masívy střídají nízké, zvrásněné patvary kopců. Přívalové deště rozrývají půdu, hloubí soutěsky, vytváří řečiště, vrší kamenné valy. V období dešťů se vše mísí; kamení, písek, bahno se stává pohyblivou hmotou, která pohlcuje vše, co se staví do cesty. Některé cesty bývají uzavřené, vádí a horské trasy zakázané, život poutníků, kteří překročili zákaz, ohrožen. Po deštích poušť na chvíli rozkvete. Nyní je sucho. Slunce a stíny dávají vyniknout kráse každé trhliny, hřebene, hory. Žlutá, okrová, hnědá, rezavá. Jasně modré nebe. Trsy uschlých nebo ještě zelených keřů. Košaté stromy s horizontálně rozloženou korunou – Akácie. Kamení. Suť. Písek. Pořád dokola a přesto stále nově. Čas od času se ve vyprahlé krajině objeví oáza. Vzrostlé palmy stojí v pravidelných řadách za sebou jako malé regimenty vojáků. Zelení zajatci pouště. V okolí parku Timna jsou skály zbarvené do ruda. Jak vyhřezlá láva, ostře kontrastují s všudypřítomnou žlutí a černými skalisky na obzoru. Eroze vytváří nejrůznější tvary. Pouštní houby. Stromy rostoucí na osiřelých pískovcových sloupech, kterým dala vzniknout řeka a které stojí jen díky dlouhým kořenům..

Přechod do Jordánska znamená platit. Za opuštění země. Za vstup do země. Mezi oběma několik plotů. Kontroly. Prohlídky.  Krajina z Akaby do Petry je hornatá. Skály se vypínají do výše přímo od silnice. Jsou masivní, rozeklané, protkány barevnými pruhy zkamenělé lávy. Směrem do vnitrozemí se krajina otevírá a začíná jordánská poušť Vádí Rum. V červeném písku jsou rozesety skály různých tvarů. Podle toho, čemu se podobají, mají svá jména: Sedm pilířů moudrosti, Skalní most Džabal Umm Frút…  Pouští vede dálnice. Míjíme auta a malé autokary s muži s arafatovými šátky na hlavě. Přes cestu čas od času líně přecházejí velbloudi. V dáli jsou vesnice. Nevábné kostky z betonu, odpadky, pusto. Žádné stromy a keře. Podél cesty se tu a tam objeví chýše nebo stany beduínů se stádem koz, ovcí, velbloudů. 

PETRA leží ve výšce zhruba tisíc metrů nad mořem. Je skrytá v oblých skalách  malebného  údolí nedaleko vesnice Vádí Musa. Dlážděná cesta mizí v útrobách skal. Obliny jejich temen dávají vyniknout hranatým hrobům. Hrobky jsou vytesané do kamenných stěn v různých výškách, při zemi i pod vrcholem, samostatně i ve shluku. Nejprve jsou roztroušené v prostoru, pak na každém kroku. Prosté otvory střídají otvory zdobené. Cesta se zužuje. Světlo mizí. Jsme v soutěsce al-Síku. V průrvě podél skal jsou vytesaná koryta na vodu. Důmyslný vodovodní systém dal Petře život. Kanály, koryta, otvory, nádrže jsou navzájem propojené. Sváděly a zadržovaly vodu v období dešťů pro dny sucha. Náhle, v obrovské puklině, chrám. Sevřený prostor se otevírá. Stojíme před pokladnicí, nejkrásnější stavbou Petry. Od tohoto okamžiku tesané a zdobené hrobky nepřestávají. Sousedí jedna s druhou. Vytvářejí celá sídliště mrtvých. Mezi nimi – DIVADLO. Kdo komu tu hrál? Duchové živým či živí zemřelým? Mystérium smrti, či drama života? …Kolem divadla přejel tryskem oslík. Na něm malý ušmudlaný chlapec. Po chvílí další. Za rohem odpočívají ve stínu dva velbloudi. Obrovské lhostejné oči, dlouhé řasy, ležerně pomalé pohyby.Tesaná římsa. Složená římsa. Ornamenty. Sloupy. Schody ve stěně vedoucí odnikud nikam.

Královské hrobky. Palácová, Hedvábná, Vázová. Jeskyně s barevnými stěnami, ornamenty a pruhy vytvořenými erozí. Žluté, šedé, červené, modravé nitky v kameni. Na samém konci soutěsky, vysoko nad hlubokými stržemi, klášter. Opuštěná honosná stavba se zvláštní kopulí. Každý kout, vrchol, stezku obléhají beduíni. Prodávají šperky a tkané výrobky, sušené ovoce, ořechy, pestrobarevné kamínky. Na každém kroku oslíci obtěžkáni pestrobarevnými tornami. Ušmudlané děti natahující ruku. Zahalené ženy. Tržiště v říši zemřelých. Život mezi hroby. Kupčení se zašlou slávou. 

Návrat do Izraele je spojen s přísnou kontrolou. Tobě ohledají batoh, mě tělo. Za plentou jsem osahána. Ženské ruce kloužou po těle: ruce, nohy, břicho, záda. Nedotknutelné partie prozáří přístroj. Komunikace probíhá bez zbytečných gest: strohé pokyny, zkoumavé pohledy do očí, tváře bez úsměvu. Ostražitost prostá emocí. Jsme potenciální teroristé, jako každý, kdo přichází z arabského světa. Uzavřenost celníků umocňují brány a závory; jedny, druhé, třetí. Putujeme od okénka k okénku. Scénář se opakuje: prolistování pasu, kontrola podoby, otázka odkud, kam a proč směřujeme, nálepky a razítka.

BETLÉM

Město je obehnáno několik metrů vysokou betonovou zdí. Odděluje židovské a palestinské území. Zeď je opatřena hlídkovými věžemi a ověnčena ostnatým drátem. Brány se v případě nutnosti spouštějí. Před vstupem do města stojí cedule s nápisem, že Židé dovnitř nesmějí. Na oplátku je zeď zvenčí popsána nápisy napadajícími Palestince a muslimy. Nevraživost mezi Židy a Palestinci je zde patrná a zeď se stala její inkarnací. Procházíme několika branami, kontrolou pasů, uličkou ze železného mřížoví. Každý náš krok snímají kamery. Jsme uvězněni v prostoru nikoho, sevřeni závorami ze všech stran. Opevnění a ploty probouzejí v duši úzkost, touhu po svobodném pohybu. 

Vstupujeme do „jámy lvové“, místo lvů na nás za zdí číhá skupina taxikářů. Brousí si zuby na naše peněženky a neodbytně nabízejí své služby. Sotva jednoho odmítneme, druhý se nás snaží zmocnit. Překřikují se navzájem a nedají se odradit ani naší odmítavou tváří, ani rychlou chůzí. „Willkam. Tu bazilik? Groette? 20 šekelů! 16 šekelů! OK, 10!“  Útěk z jejich spárů se nepodařil. Sedíme bezmocně a otráveně v žlutém taxíku a opakovaně odmítáme okružní jízdu po poutních místech Betléma a okolí. 

Místo narození Ježíše Krista, stará bazilika ze 4. století, je opět v obležení poutníků. Na dotek hvězdy v kameni, označující „ono svaté místo porodu“ se stojí ve frontách. Do chrámu se vchází v předklonu, vchodem pokory, který je snížen natolik, že vzpřímenou chůzi znemožňuje i lidem menšího vzrůstu. Vnitřní prostory kostela jsou prázdné. Jen řady sloupů v zákrytu, závěsné lampy a mozaiky na podlaze. U hvězdice zrodu je tlačenice. Záblesky fotoaparátů. Svíčky. Zpěv. Celování. Hlídači odměřující dávku poutníků, která se smí vtěsnat do prostoru. 

 

Tiberiada

Vykřičené město na svahu Genezaretského jezera. Dříve místo posvěcení, nyní strohá zástavba hotelů a obytných stavení. Při břehu roztroušené zbytky ruin starého města. Zapomenutá a rozpadající se mešita. Citadela s kamenem s vlysem menory. Na hřbitově hrob slavného učence Maimonida (+ 1204). Kolem něho modlící se muži a ženy, samozřejmě každý ve svém oddělení. 

 

Tabgha

Místo nasycení. Mozaika s chlebem a rybou v lodi kostela. Autobusové poutě nenasytných věřících. Pravidelný příliv poutníků. Víra, že TADY se to stalo. Že  tady kázal, tady léčil, tady se dotkl, tady byl. Odvěká touha po čemsi hmatatelném, zachytitelném, průkazném nachází na poutních místech kolem Galilejského jezera své utišení.

Syti vidinou posouvají se poutníci dále: do baziliky na Hoře blahoslavenství. A posléze do Kafarnou se synagogou, v níž kázal Kristus. Dost možná, že se díky této pouti cítí skutečně blaze. Jako přímí adresáti Ježíšových slov:„Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ ...Blahoslavenství víry v těchto končinách nás paradoxně míjí. Čím blíže jsme biblickým reáliím a svatým místům, tím vzdálenější a neuchopitelná se Boží přítomnost zdá. Místo setkání prázdnota. Místo dojetí nad Kristovou domovinou, překvapení nad hluchým sevřeným prostorem. Místo mystického sycení duše, přízemní nasycení těla trsem banánů od námezdního dělníka z Thajska, pracujícího na místních banánových plantážích.  

Nazaret leží na kopci, v hornaté, zalesněné krajině. Domy jsou přilepené ke svahu od údolí až po vrchol. Na obzoru se tyčí oblá hora Tábor. Připomíná náš Říp. Jádru města dominuje bazilika zvěstování panně Marii. Moderní stavba z masivního betonu spočívá na základech dvou kostelů. Ve dvouposchoďové věži svítí velké světlo. Je večer. Obloha se pozvolna šeří, bazilika se noří do tmy. Věž září jako maják. Jakoby chtěla upozornit tady - podle tradice - anděl Gabriel zvěstoval. Chrám tvoří několik svatyň a kaplí uspořádaných ve dvou patrech nad sebou. Ve středu všech je místo nejsvětější – jeskyně zvěstování. Kameny pamětníci tvoří podnoží oltáře. Ztrácejí se v záplavě květin. Na stěnách jsou obrovské mozaiky se zpodobněním Panny Marie, každá vytvořená jinou národností. Bílé, černé, žluté, rudé, šikmooké Madony na nás hledí ze stěn, japonská je v kimonu a vypadá jak Gejša. V boční kapli je pamatováno i na Josefa; jeho doprovodnou roli ochránce  zachycuje několik obrazů s josefovskou tématikou. Patriot Bůh si ke zjevení zvolil ženu, snad aby jí dal druhou šanci. Tak jako Kristus obnovuje lidství a ztělesňuje nového Adama, tak možná Marie svým pokorným ANO vůči Božímu hlasu, snímá vinu z Evy, která poslechla hlas Ďábla. Večerním městem se rozezněly zvony. Velké i malé, komorní chorál Bohu na počest. Vzápětí zpívá muezzin. Z amplionu znějí tklivé tóny modlitby, poté se ozývá echo modlitby z nedaleké mešity. Sborové amín za každou zakončenou strofou. Palestinští křesťané, kteří v Nazaretu tvoří většinu, a muslimové žijí vedle sebe v míru. Každý po svém chválí svého Boha. Střídají se v adoracích toho Svého „Jediného“.

 

Safed

Safed, jedno ze čtyř svatých židovských měst (Jeruzalém, Hebron, Tiberiada) je centrem Kabaly. Leží na kopcích nad Genezaretským jezerem a je nejvýše položeným izraelským městem. Uličky starého města jsou úzké. Okna a dveře domů jsou natřena na modro. Pod zastřešenou tržnicí se nacházejí krámky se šperky, obrázky svatých a náboženskými předměty. Mezuzy a svícny, hvězdy a chamsy, stříbrné předměty s tajemnými nápisy.Šperky s kabalistickou tématikou.Prohlížím si prsten složený se tří kroužků. Na každém  je kabalistický text, kterým lze otáčet a vytvářet tak  množství textových variací. Kulatý přívěšek s Davidovou hvězdou má do kruhu napsáno 70 Božích jmen. Podobné talismany s příslibem Boží přítomnosti, s magickými formulkami jsou všude kolem. Připadám si jak v kouzelnickém doupěti. V duši touha vlastnit amulet. Zmocnit se tajemství. Dotknout se konečně něčeho posvátného.

 

AKKO (Acre)

Akko -  prastarý přístav dávných kultur. Féničané, Římané, křižáci, Osmané. Ti všichni připlouvali a odplouvali z jeho bran. Historie vrstvená na sebe. Kultura jedněch postavená na základech druhých. Dnes město s arabskou tváří. Mešita Ahmeda Džazzára. Souky plné zboží. Mísící se pachy a vůně. Koření. Ovoce. Rybina. Maso. Kouř. Nezaměnitelná atmosféra všech orientálních trhů a měst.V podzemí pohřbena středověká architektura křižáků. Templářský tunel spojující staré ulice, domy, sály. A ještě hlouběji zbytky domů Féničanů. Vše sepnuto masivními hradbami jako sponou. Oblouky oken, bran, podchodů, střech - ve všem náznak půlměsíce. U hlavní brány města Giuseppe z Itálie, prodavač šťávy z granátových jablek s pojízdným vozíkem. Snědá tvář se škálou grimas a výrazů. Arabská manželka, pět dětí, lámaná angličtina promísená s hebrejštinou a rodnou řečí. Podobou splývá s místními obyvateli. S osudy některých je i spojen skrze černý trh. Nezapře mafiánskou mentalitu v krvi. Tyje z nouze druhých. Pod cenou překupuje kradené zboží všeho druhu od místních feťáků. Zloděj okraden zlodějem. Pozvání na rybu a nocleh nevzbuzuje důvěru. Mlsné pohledy a mrkání když se otočíš, dávají nabízené noci dvojí význam. ...Starý maják drží stráž nad městem. Z hradeb pozorujeme západ slunce. Proti rudému nebi se ostře tyčí silueta města: věž minaretu a ňadra střech mešity. Na nebi opisuje akrobatické křivky malé letadélko. Slunce se utopilo v moři. Zmizelo, jen červánky upomínají na konec jeho dnešní pouti. Ulice se vyprazdňují, křik trhovců utichá. Na hromadách odpadků, které po trzích zbyly, se místo psů  po ulicích potulují kočky. 

 

NAHARIA

Moderní rekreační centrum založené německými osadníky. Nudné ulice a promenády. Jediným světlým bodem RUDI. Slovenský žid, který od roku 1949 žije v Izraeli. Pamětník budování státu, krušných počátků, velkolepých výsledků, i úpadku a zklamání. Dějiny Izraele shrnuté v osudu jednoho lidského života. Sedíme na břehu moře. Vůně jídla se mísí s vůní rybiny. Moře šumí. Hladina vodní plochy je temná a dokonale splývá s temnou oblohou. Jen bíle zpěněné jazyky vln olizují břeh. Vzduch je vlhký a těžký. Hvězdy nejsou vidět. Rudi vypráví o svém životě. „Když jsem přišel, byla všude tam, kde jsou dnes města, silnice a sady, pustina. Holá krajina, kamení, pouště. Kolo jsem musel nechat na pobřeží a jít pěšky. Během jedné, dvou generací se země změnila k nepoznání. …Kibucy vznikaly z nutnosti. A provázelo je komunistické nadšení. Žilo se v duchu hesla: Dělej co můžeš a ber co potřebuješ! Bohužel, vydrželo to jen jedné generaci. S počátečním nadšením ze vzniku samostatného židovského státu odešla také poctivost a píle. Žilo se „na dluh.“ Někteří zpronevěřili peníze celku a my to museli splácet. O šabatu se nepracovalo a byl den otevřených dveří – do kibucu přijížděli hosté a pobyli v něm celý den. Účastnili se zábavy a společných jídel. Ale časem přestali jezdit ze zájmu, začali kibucy využívat a vyjídat. …Mnohé se změnilo. Zprvu byly v kibucech budovány skromné příbytky pro mladé páry, byla v nich jen kuchyň a jeden pokoj. Děti byly dávány do „dětských domovů“. Bydlely v nich po šesti a měly vše, co potřebovaly: hračky, péči, luxus. Děti byly vším, znamenaly BUDOUCNOST, proto tolik péče. Matky je kojily a mohly si je na pár hodin z domovů brát. Později se ale matky vzbouřily a chtěly mít děti u sebe. A tím vznikl  problém s bydlením – bylo nutno rozšířit malé byty. Učily jsme se z chyb. …Dnes už kibucy  nejsou takové, jaké byly. Jen málo jich žije podle starých zásad. Většinou se z nich staly osady, kde se ctí  soukromí a bohatství každé rodiny.“ 

HAIFA

V zálivu a na svazích pohoří Karmel leží moderní zástavba města Haifa. Paneláky, výškové domy, dlouhé haly doků, ramena nákladních jeřábů v přístavu. Lodě a kontejnery. Staré oprýskané vilky. Ve svahu v srdci města bahaistická svatyně, největší  na světě. Obrovská kopule svatostánku, fontány, schodiště. Květinové ornamenty v kaskádách stékají kopec. Svatost obehnána zdí. Cizincům odměřována v určitých časech a po dávkách. Hora Karmel, svědkyně Eliášova zápasu s davem baalových proroků o čistoty víry v jediného Hospodina, hostí dnes syntézu všech náboženství. Bahaismus usiluje o splynutí a pokojné prolínání všech věr. Už ne JEDINÝ Bůh, ale mnoho bohů vedle sebe, spolu, v sobě. Prostituce a smilstvo ideí. O kus dál Eliášova jeskyně v dvojí podobě, na úpatí kopce židovsko-muslimská, na vrcholu křesťanská.  

Blíží se zima, doba prudkých a častých dešťů.  Nebe se zatáhlo temnými naducanými mračny. Slunce zmizelo. První kapky těžce pleskají o zem. Nejprve jaksi osiřele jedna střídá druhá, záhy se však mění v šedou clonu. Voda padá v provazcích dolů, prudce teče po svazích, valí se ulicemi. Šedá znásilnila krajinu. Vše se rozpíjí a splývá. Je tma a chladno. Prší. Náhlý liják jako předvoj těch zimních nás vehnal do úkrytu. Nalézáme ho v lodi, která kotví na souši jako Noemova archa čekající na potopu. Je to muzeum přistěhovalectví a námořnictví. V útrobách lodi svědectví o dalším tragickém úseku židovských dějin: osídlování Izraele. V podpalubí imitace podmínek, v jakých Židé do nově vznikající země proudili. Dřevěné palandy, přítmí, siluety figurín v dobovém oblečení. Jiná forma vězení v dějinách nekončícího židovského exodu. Zrezivělý plát  ztroskotané lodě Patrii. Záchranný kruh jako memento mori těch, kteří hynuli ve vlnách pobřežních vod před očima bezmocně přihlížejících lidí na pevnině. Koncentrační tábory vystřídaly tábory internační. Národ s prokletím ostnatého drátu. Klatba života za plotem: Osvětim. Kypr. Kibucy. Oplocená svoboda.   

Na lesnatých svazích Karmelu jsou rozeseté beduínské vesnice Druidů. Arabové loajální se státem Izrael. Ženy v černém, zahalené bělostnými šátky. Nosí je uvázané na způsob burky. V průzoru oči, někdy nos, jinak jen tušení podoby. Jsou-li však ponechány oči, je odhaleno mnohem více než podoba. Oko do duše okno. Oko zrcadlo emocí. Oko němý tlumočník. Brána k identitě a prožívání. Sluneční brýle s temnými skly skryjí více, než plášť. Muži nosí černé kytlice a turecké kalhoty s rozkrokem až po kolena. Na hlavě féz nebo kostkatý arabský šátek uvinutý do turbanu. Stánky a obchůdky s orientálním zbožím. Konvice, pánve, lampy, tkané koberce, šály, šaty, tašky. Šperky a vykládané šperkovnice. Chamsy všech velikostí od miniaturních přívěšků po klepadla na vrata. Smlouvání o zboží má svá pravidla a hranice. Vstřícnost střídá odměřenost, to podle toho, jak se vůči pravidlům a hranicím našinec prohřeší.

 

Kibus Givat Chajim Ichud u Hadary

Nedaleko pobřeží u Hadary – kibuc Givat Chajim Ichu s památníkem Bejt Terezienstadt. V něm sbírka výtvorů židovských obyvatel ghetta. Dopisy. Fotky. Hračky dětí zhotovené ze zbytků látek: zdravotní sestřička v pruhovaném, černý panák s malou žlutou Davidovou hvězdou, aby nebylo pochyb. Naivní kresby zachycující hrůzu lágru. Smutné rysy zobrazených, vychrtlé postavy, šibenice, pece, pendreky, máry s mrtvolami. Svědectví v obrazech, tragický komiks života a smrti beze slov.  

CESAREJA

Rozvaliny slavného římského města Cesareje leží přímo u moře. Atmosféra zániku. Akvadukt, zpola zavátý pískem. V moři pobořené základy zdí Herodova paláce. Torza lázní, sloupoví, mozaik. V trávě zarostlé zdobené kusy sloupů a říms. Ovál hypodronu obložen malovanými tabulemi. Divadlo otevřené k hladině moře.

Mezi prodavači žid, který přežil Osvětim. Pamětník pochodů smrti. Na vlastní kůži jako mladík zažil stahování vězňů z východních koncentráků do západních. V zádech blížící se osvobození Ruskou armádou, příslib života. Před sebou stále otevřený chřtán lágrové smrti. Když likvidace,  tak konečná. Žádná velkorysost s blížícím se koncem války. Žádná milost pro dosud odolávající vězně. V paměti žida kladná vzpomínka na Čechy. „Jsou to dobří lidé“, říká nám, když zjistí naši národnost. „Házeli nám chleba, když naše vlaky projížděly jejich zemí. A nepřestali, ani když Němci začali střílet. Češi jsou dobrý národ.“ Tvář s laskavým úsměvem, navzdory osudu.  

TEL AVIV

Tel Aviv je hlavním městem Izraele a zároveň jeho moderní, budovatelská tvář. Výškové budovy různých barev a tvarů pyšně stráží pobřeží. Zvedají se z moře jako ochranná hradba před vstupem na pevninu. Slunce se odráží ve skleněných stěnách mrakodrapů. Oblohu nad městem brázdí bílé čáry letadel. Létají nízko nad zemí, jak obří ptáci táhnoucí v pravidelných intervalech na západ a hned zas zpět. Stříbřitý ptáci spojující světy. Mezi moderní zástavbou štíhlounká věž staré mešity. Hlavní tepnou města je pláž. Centrum se táhne podél ní. Město svým vzhledem připomíná Rusko, ruština je slyšet na každém rohu. 

V ulicích domy v Bauhaus-stylu. Vertikály vnitřních schodišť, oblé  balkony i zdi, horizontální pruhy oken. Mezi modernou roztroušeny zapomenuté staré domy. Jejich zánik vepsán v oprýskaných zdech, zrezivělých kovových zábradlích, rozbitých oknech. Grafiti. Židovské vlajky. Na náměstí, ve stínu radnice, památník Jicchaka Rabina. Čedičové balvany s pamětní deskou na místě jeho zastřelení dne 4. 11. 1995. Na zdi za skleněnou tabulí zakonzervováno zklamání a smutek truchlících izraelských občanů v podobě grafiti a nápisů.

Je sobota. Sabat. Šábes. Židovský svátek plný zákazů. Autobusy ani vlaky od pátečního večera nejezdí. Obchody a trhy jsou zavřené. Ortodoxní Židé tráví čas v synagogách a s rodinou. Moderní Židé na pláži. Od časného rána je na promenádě lemující dlouhé pobřeží živo. Všichni jsou tu na nohou: rázně pochodují, běhají, hrají volejbal, plážový tenis, jezdí na kole, plavou. V ruce láhev s vodou, v uších sluchátka, chůze provázená rytmickým pohybem rukou a různě zpitvořenou tváří. Sportují všichni. Staří i mladí, muži i ženy, štíhlí i tlustí. Perličky potu na čele, závan deodorantů při míjení. Řeč těl. 

V zahradě jedné z ulic ční z korun platanů bílá kopule. Synagoga s celkovým vzezřením mešity. Jen na místo obvyklého srpku měsíce ční na její špici sedmiramenný svícen. Okna z barevných skel propouštějí zvuk naříkavé modlitby. U dveří rozpustile pobíhají pejzaté děti v jarmulkách a bílých košilích. Rozevláté třásně prodlužují jejich pohyb.Po dlouhé prohlídce batohů a oděvu jsme vpuštěni dovnitř. V hlavním sále jsou muži. Někteří sedí v lavicích a čtou si v Tóře. Rabín a malá skupinka mužů s černobílými šály na ramenou stojí kolem čtecího pultíku a střídavě nahlas předčítají ze svitků Tóry. Číst z Písma může každý muž, který umí číst a zná provázanost a souvislosti textů. Rabín, zde generální pro celý Izrael, nemá při bohoslužbě žádnou liturgickou úlohu a výsadní postavení. Je učitel. Sabat začíná pátečním kidušem nad jídlem doma. V sobotu se koná ráno a večer  bohoslužba. Ranní je dlouhá, trvá až čtyři hodiny. Tvoří ji modlitba, čtení Tóry, proroků a žalmu. Na dnešek připadlo obětování Izáka. Tebe odvedli mezi muže a mě poslali do vedlejší místnosti k ženám. Usedáš s kipou do lavice mezi věřící. Rabínův hlas se nese synagogou jako zpěv i naříkání. Občas pozdvihne ruku se vztyčeným ukazovákem a s dobráckým úsměvem něco říká. Když je Tóra dotčena, svitky se uloží do ozdobného obalu ze sametu a stříbra. Všichni povstanou. Písmo se ještě jednou pozvedne a ukáže všem, pak do dalšího čtení zmizí ve svatostánku. Ženy v oddělené místnosti za záclonou pozorují dění. Zvedají ruce s pozdviženým malíčkem směrem k Tóře, pak jej políbí. Tóra se stává mobilní. Signál svatosti byl přijat a bude odnesen. V srdci, jak jinak. 

Staré město - Jaffa, Joppe připomíná svými starobylými uličkami z ohlazených kamenů Akko či Jeruzalém. Stejná spleť domů, schodišť, oblouků, nároží, teras. Na jedné z nich, v domě Šimona koželuha, měl apoštol Petr vidění plachty s nečistými zvířaty. Jonášův útěk do Taršíše připomíná socha velryby. Ve staré čtvrti Jaffy se každý den koná bleší trh. K dostání jsou cetky všeho druhu: staré hračky, lampy, šperky, nábytek, knihy, boty, nářadí. Chudí žijí směnou, mezi bezcennou veteší hledají levnou kořist nebo veteš sami prodávají. 

Na podlaze starého hotelu se mihl stín. „Je tu myš“, vykřikl jsi. Nepříjemný pocit. Černý bod na podlaze později poutá i mé oči. Naším nechtěným spolunocležníkem není myš, ale obrovský šváb. Nejsem schopna ho zabít, házím po něm botou a schválně mířím vedle. Brouk rychle mizí v díře pod prahem, kterou ucpávám. Usínám a zdá se mi o celých koloniích švábů, kteří se hemží ve spárách a škvírách domu. Jeden za druhým, jako auta na širokoproudové silnici, míhají se jejich siluety mou myslí, dokud mě nevysvobodí spánek.  

A něco málo z volební kampaně v Izraeli...

Fotografie: Timea a z větší části PPP