Před pár dny jsem se stala oficiálně starobním důchodcem. Důvod k bilancování, dokonce jsem přemýšlela, že všechnu sušinu z dílny vyházím na hnůj a z nejkrásnější, velké místnost našeho podkrovního bytu bude krásný obývák s kobercem, křeslem, stojací lampou, kde budu sedávat, číst, odpočívat... Tak, jak se na důchodce patří.                                                           

Navštívila mě Maruška. Známe se hodně přes 20let... Těch společných trhů, legrace co jsme spolu zažily, sdělila jsem jí svůj záměr s dílnou. "To udělej. V křesle se Ti bude líbit tak maximálně dva měsíce."

O křesle jsem uvažovala ještě poté, kdy jsem spletla platbu provizí a 1.6., kdy platím všechny měsíční platby z účtu, jsem zaplatila provize účtované 1.5., tedy stejné i se stejným variabilním symbolem. Platba se samozřejmě nespárovala. Vysvětlování, pochybnosti o sobě. Začínající demence, skleróza?...

Pak sedíme na terase s vnoučkem Ríšou, klučíkem pubertálním.Rodiče odjeli, taky bychom už radši jeli domů, ale Ríša sedí a vypráví. "Já jsem rád, že vás mám." Řekne. Není to nádhera? Kdepak, nemůžeme s manželem odejít. "A babi, Ty jsi moderní babička." Tak to je pocta! Křeslo v krásném obýváku nebude. Představa nicnedělající babičky  v  křesle, určitě moderní není.

Přišlo krásné hodnocení za poslední levandulovou svatbu. A nádherné fotografie. Paní Kateřina souhlasí se zveřejněním v mém blogu. Dílna v největší, nejkrásnější místnosti našeho podkrovního bytu zústane! Jak moc by mi levandule chyběla... Hlavně ty svatby mé, levandulové. Ano, nadále bude celý byt provoněn levandulí, my budeme vonět levandulí a návštěvy hlásit, že levandule voní už v přízemí... Žádné křeslo, jen židle pracovní a babička moderní. A Maruška má pravdu.