SVATÁ LUCIE - 13. prosince
Lucie je především symbolem čistoty a patří k nejuznávanějším světicím, je patronkou velkého množství profesí a řemesel. Např. kajících se nevěstek, sedláků, sklářů, sedlářů, krejčích, švadlen, tkalců, nožiřů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů i vrátných. V Anglii je patronkou advokátů, podomních obchodníků, spisovatelů a služek. Lidé se k ní modlili proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcích, krvácením a úplavici. Je ochránkyní dětí a slepců.
Svatá Lucie je svatá jak pro katolickou tak pro pravoslavnou církev, uctívá ji jak církev pravoslavná, tak anglikánská i luteránská a samozřejmě římskokatolická.
O svátku svaté Lucie se traduje, že "Lucie noci upije a dne nepřidá". Původně, podle juliánského kalendáře to byla pravda, protože tento den nastával zimní slunovrat - noc se začala krátit a den prodlužovat. Jenže přijetím kalendáře gregoriánského se vše posunulo o 8-10 dnů a tudíž není vlastně již toto pořekadlo pravdivé, neboť svatá Lucie se neslaví 21. prosince, jak by to v přepočtu vycházelo, ale ve starém datu 13. prosince, tedy o 8 dní dříve. Proto je i v lidových zvycích trochu chyba. Především ve zvyku obchůzek Lucek na kontrolu, mají-li hospodyně již uklizeno na svátky.
Jméno Lucie
Lucie je ženské jméno, pocházející z latinského "lux" = světlo, význam tohoto slova je světlá, zářící
Legenda o svaté Lucii
Svatá Lucie je oslavována zhruba od 5. století. Její život je doložen, neboť se našel její hrob v Luciině katakombě v Syrakusách, ale legenda byla pravděpodobně stvořena podle pověstí o jiných svatých jako Agáta, Cecílie atd. Lucie byla za vlády potlačovatele křesťanství císaře Diokleciána zabita pro svou víru.
Pro křesťany je Lucie bílá násilně usmrcená světice. Uctívá ji především Itálie a mnoho poutníků se k ní obrací o uzdravení očí, protože jméno Lucie je odvozeno od latinského výrazu pro světlo.
Lucie pocházela z bohaté rodiny, narodila se roku 286 v Syrakusách, kde prožila celý svůj život. Od dětství byla tajnou křesťankou a tajně se zaslíbila bohu - složila slib věčné čistoty. Když jí matka chtěla vdát za pohana, uprosila ji na odklad svatby. Matka se v této době roznemohla a Lucie ji přesvědčila, aby se vydala do Catanie ke hrobu svaté Agáty. Matka se zde zázrakem uzdravila a za to, že ji dívka tak dobře poradila, slíbila jí splnit jakékoli přání. Lucie se vyprosila zrušení svatby. Matka svolila, avšak uražený mladík udal dívku místodržícímu císaře Diokleciána, který nechal Lucii velmi krutě mučit, až ji nechal usmrtit.
Jiná legenda tvrdí, že nebyla tak krutě mučena, ovšem protože odmítla obětovat pohanským bohům a vzdát se víry, měla být odvezena do nevěstince povozem s volským zápřahem (to byla tehdy velká ostuda). Jenže když dívka usedla na vůz, nemohli s ním hnout. Ani lidé, ani koně.
Nad jejím hrobem postavili kostel. Kosterní ostatky jsou uloženy v Benátkách, ale nárok si na ně činí Syrakusy i francouzský Metz.
Ve chvíli, kdy dívka umírala, vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. A měla pravdu. Roku 313 povolil křesťanství římský císař Konstantin.
Památka svaté Lucie je uctívána především v Itálii, kde se konají každoročně slavnosti s průvody nebo procesím se zapálenými světly.
Zobrazení
Na obrazech bývá co panna v bílém dlouhém rouchu - znaku čistoty a atributem jí bývá meč či dýka jako zbraně jejího usmrcení, také různá světla (svíčka, svítilna, pochodeň, olejová lampa), dvojitý kříž či palma - znaky víry a vítězství nebo vůl - zvíře, kterým ji potupně vezli do nevěstince. Objevuje se také s podnosem v ruce se svými uřezanými ňadry (např. v pražské Loretě) nebo miskou se svýma očima, jež odeslala svému ženichovi. Jako světice s jehlicí, na níž jsou napíchnuty její oči, byla zobrazována jako panna uzdravující oči.
Svatá Lucie jako svátek prostého lidu
Svátek svaté Lucie patřil především dívkám a ženám, které měly zakázáno předení, draní, praví a tkaní. Mimoto se k dni vztahuje mnoho magie a pověr.
Lidové tradice týkající se Lucie vznikly kolem 15-16. století, některé ještě dříve. To nám dokazuje právě přechod mezi juliánským a gregoriánským kalendářem. Zvyky až po přechodu kalendářů jsou lehce rozpoznatelné. Např. podle 12 dnů mezi svátkem Lucie a Štědrým dnem se věští počasí příštího roku po měsících. Ovšem zvyky o úklidu a o známém rčení Lucie noci upije, patří do doby před gregoriánských kalendářem. Podle našich počtů by se tedy Lucie měla slavit až 21. prosince, čemuž by tyto dvě zmíněné tradice odpovídaly, neboť na tento den připadá podle nového kalendáře zimní slunovrat.
Lucky
Tam, kde s Luckou průvod masek, bývá veselo. V domech provádějí nezbednosti a hráli divadelní hry o Lucii.
V jižních Čechách byla tradice šesti Lucek. Pět bíle oděných a poslední měla oděv kněze. Každá nesla jiné náčiní. První měla mimino, druhá hadr a "rejžák", třetí metlu čtvrtá košík s pamlsky, pátá malířskou štětku a šestá byl kněz. Po vstupu do obydlí obřadně pozdravily, první s dítětem usedla na stoličku a houpala jej, druhá předváděla mytí podlahy, třetí metlou popoháněla děti, aby se modlily, čtvrtá obdarovala děti, pátá předváděla malování a kněží vykropila obydlí za neustálého modlení.
Časem se maskou Lucie bavily spíše dívky a chodívaly ve skupinkách. V některých oblastech se tyto obchůzky dochovaly dodnes.
Veselejší variantou Lucie, byla tradice Lucie jako hrbaté ženy s maskou na obličeji a vařečkou v ruce na škádlení mládeže. Na Přerovsku byly Lucky převlečení mládenci a to skýtalo velkou zábavu.
Zákazy
Na tento den se musely zrušit veškeré práce jako předení, tkaní, atd. Lucie je zde považována za patronku přadlen a švadlen, ale také trestá neposlušnost. Tkala-li některá hospodyně v tento den, Lucie jej potrestala. Každé nehodné ženě dala velký koš s přadeny, jež měla za svůj prohřešek opříst přízí.
Jiná pověst praví o lakotné selce, která neuposlechla zákaz a předla... zaburácel hrom a komínem spal do světnice koš prázdných vřeten. Přadlena věděla, že je musí omotat předivem, aby nebyla potrestána. Na každé vřeteno navinula jen symbolické množství příze. Zaburácelo podruhé, zjevila se Lucie, a když viděla chytré řešení selky, odpustila jí trest a koš si odnesla.
Klapy klap
V jižních Čechách byl trochu odlišný zvyk. Lucky chodily zabalené v bílých plachtách, měly ptačí masku na obličej a na ní klapající zoban. Jinde měly jen pomoučený obličej a klapačku v ruce.
Lucie - a úklid
Lucie je považována za symbol čistoty a podle juliánského kalendáře je to dobré datum na vánoční úklid - 21. 12. Lucie, která chodila kontrolovat, zda má hospodyně uklizeno, nosila s sebou peroutku nebo koště a ve staveních vymetala pavučiny.
Perchta
Místo Lucie chodívala v některých krajích jižních Čech také Perchta, nebo jinak Peruchta. Byla strašidelnější než Lucie. Byla spojována s paní Perchtou z Rožmberka (žila v letech 1429-1476), ovšem ve skutečnosti neměly nic společného. Perchta byla bíle oděná s červenou zvířecí maskou se zuby a dlouhým jazykem. Obcházela stavení v předvečer svaté Lucie, ale také na Štědrý den. Na slánsku chodila v obráceném kožichu, na hlavě měla králičí kůži.
Tradice Lucie v Českých zemích
Český lid považoval Lucii za ochránkyni proti čarodějnicím a jejich rejdům. Věřilo se, že tento den se čarodějnice scházejí a páchají škody křesťanům. Prý se scházely na Radhošti.
Pověry
- věřilo se, že když dá hospodyně každý den stranou kousek těsta s kořením, nebudou nad nimi mít čarodějnice moc
- na Slezsku se každý den odložilo stranou poleno a pak se ze všech udělal oheň, který měl zabránit zlým mocem uškodit hospodářství i ledem v něm.
- když si hospodář tento den vyrobil stoličku a v místě suku udělal otvor, mohl jím o mši na Boží hod rozeznat v kostele čarodějnici.
"Bůh si vyvolil člověka a nikdy Svou věrnost vůči němu neporuší.
Kristův příchod je znamením této nezlomné věrnosti a lásky.
Kristus přišel, aby světlo této věrnosti a lásky přinesl do světa poznamenaného mocí, chamtivostí a brutalitou.
Stejná situace je dnes, ovšem s tím rozdílem, že člověk rozvinul potenciál zkázy, jímž ohrožuje existenci celého světa.
Pán přišel na svět, aby zabránil zničení světa, učil cestu ke štěstí a míru a potvrdil svou věrnost.
V téhle požehnané době se musíš sám sebe zeptat: jak je to s tvou věrností?
Jsi věrný partnerovi a lidem, kteří tě obklopují?
Ä nebo zastupuješ dnes tak rozšířený mylný názor, že je jen důležité zůstat věrný sobě, jinak na ničem nezáleží?
Jak bys dopadl, kdyby takto smýšlel Bůh?
Proto buď na podobné lehkovážné výroky opatrný.
K srdci každého partnerského vztahu patří věrnost.
Vaše vztahy jsou tak špatné, protože věříte, že se můžete věrnosti vzdát.
Co pak sklízíte není nic jiného než problémy, zklamání a bolest. S plamenem lásky v srdci, který dva lidi spojuje je nutno zacházet s největší obezřetností, jinak může z okamžiku na druhý zhasnout, nebo zpsobit tak rozsáhlou pohromu, kterou bude sotva možno, pokud vůbec, dostat pod kontrolu. Mysli na svůj vztah k Bohu. Mysli na to, že jsi Bůh a chovej se jako On. V kritických situacích rozvažuj: "Co by teď udělal Bůh?" a vždy si podrž před očima Jeho nezlomnou věrnost. Pak tě nemůže nic nepravého zaslepit."
Promluvy k Západu
Každý člověk, každá rodina, každá společnost a každý národ se snaží dosáhnout míru všemi možnými cestami.
Lidé neustále hledají štěstí.
Co je ale to štěstí, které hledají?
Jsou to světské štěstí a pomíjivá potěšení? Ty nemohou přinést pravé štěstí.
Pouze duchovní štěstí může přinést pravé štěstí.
Proč lidé ztratili štěstí?
Protože jsou postiženi nenasytitelnými touhami. Tato přání způsobují různé potíže.
Pouze omezením přání a tím pádem omezením nemocí z nich plynoucích si může člověk zajistit mír.
Každý člověk by se měl snažit všemi možnými způsoby získat mír, měl by to být cíl, po kterém nejvíc touží. Není většího štěstí, než spokojenost. Není většího pokání, než mír mysli.
Sáí inspiruje
Promluva z 13.2.1997
Advent
(z latinského adventus-příchod)
Čtyři týdny adventní byly a jsou dobou příprav na Vánoce. Jen v našich časech se nám ty přípravy předbíhají kamsi k začátku podzimu a na původní záměr zklidnění jsme tak nějak zapomněli.
Adventní doba byla původně dobou postní a tento půst se kdysi držel dokonce po osm týdnů. – s výjimkou sobot a nedělí, které nebyly postními dny, nesměly jíst pokrmy z masa, vajec, mléka a sýra.
Zvláštní postavení mezi dny Adventu má třetí neděle adventní, zvaná „Gaudete“ podle vstupní antifony „Radujte se stále v Pánu“. Tato neděle je jakoby vyňata z vážnějšího adventního rázu, přibližuje nás na chvíli k vánoční radosti. Staví nám před oči náš cíl, aby nás povzbudila a posílila ve vytrvalosti. Radostný ráz této neděle vyjadřuje také možnost použití růžové liturgické barvy.
Adventní věnce – symbol, nebo jenom dekorace?
Obvykle ho známe v podobě kulatého věnce z jehličnatých větví ozdobeného čtyřmi svícemi podle počtu adventních nedělí. Každou neděli se rozsvítí další svíčka, podle tradice vždy proti směru hodinových ručiček.
Klasické adventní věnce byly zavěšeny na stuhách ze stropu, postupně je nahradily věnce, které se kladou přímo na stůl, případně varianta bez svíček k ozdobení vchodových dveří.
Proti tmě a zimě
Věnce i svíce byly podle některých pramenů symbolicky používány i před příchodem křesťanství. Zelené větve a svíčky představovaly v zimním období protiklad k mrazu a tmě. Kruhový tvar pak připomínal slunce. Lidé také údajně v zimním období nosili do svých příbytků čerstvé zelené větve a tím poskytovali příjemné bydlení dobrým duchům. Holé věnce ze slámy odháněly zlé duchy a zajišťovaly tak požehnání.
Křesťané prý tuto inspiraci převzali v 16. století. V jejich podání kruhový tvar představuje Boží věčnost, vzkříšení a věčný život. Zelené rostliny jsou symbolem života jako takového, nezničitelnosti, stálosti ve víře a také věčnosti.
Další teorie praví, že tradici založil protestantský teolog Johann Hinrich Wichern dokonce až v 19. století. Wichern zřídil v Hamburku školu pro chudé děti, které se ho údajně v předvánoční době každodenně ptaly, kdy už budou Vánoce. První adventní věnec, nebo spíše kalendář, měl mít podobu dřevěného kola s malými červenými svíčkami pro běžné dny a čtyřmi velkými bílými svícemi pro neděle.
Pokud vám tyto výklady nestačí, jsou k dispozici ještě další – rozsvěcení svící navazuje na starou židovskou tradici – na slavení svátků světel zvaných Chanuka. Na židovských chanukových svícnech se rozsvěcuje postupně osm světel.
Další spojují věnec a svíčky se zemí a čtyřmi světovými stranami, nebo s románským věncem pro vítěze, jímž je podle křesťanské víry Kristus.
