Každé ráno zazvoní budík, tělo vstane, ale duše zůstává ležet. Pracujete, fungujete, odpovídáte na e-maily, ale vnitřně jako byste se jen dívali, jak někdo jiný žije váš život. Vyhoření není výsadou jen zdravotníků nebo manažerů. Neptá se na profesi ani počet přesčasů. Přichází tiše, často pod rouškou úspěchu, a nenápadně vysává chuť tvořit, pomáhat i prožívat radost.

V posledních letech dochází k vysokému rozvoji syndromu vyhoření u pracovníků různých profesí. Jedná se o nový jev, který se rozmáhá v důsledku změn v pracovní oblasti, globalizace, rozpadu rodinných struktur a demografického rozvoje.

„Syndróm vyhorenia býva označovaný aj ako fenomén prvých rokov v zamestnaní, kedy po vysokých očakávaniach, entuziazme a profesijnej mytológii nastáva sklamanie, frustrácia, bezmocnosť a rezignácia ...“ Oldřich Matoušek

Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejich profese je na mezilidské komunikaci závislá. Projevuje se řadou příznaků. Člověk se cítili celkově špatně, je emocionální, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života.

V minulosti považovali odborníci příznaky vyhoření za známku lenosti, lhostejnosti nebo nedostatku pracovního elánu. Tento názor se změnil poté, co studie ukázaly, že psychické vyhoření zasahuje mnohem hlouběji. Projevuje se tím, že zaměstnanec v určitém časovém rámci změní své chování. Tedy tzv. angažované, zodpovědné a soucitné chování se změní do chování se znaky vyčerpání, bezmocnosti, pasivity až nenávisti.

Oběťmi vyhoření se stávají především lidé, kteří se vrhnou do práce s lidmi s nesplnitelnými ideály a nadměrnými očekáváními, která neobstojí v konfrontaci s realitou. Dále jsou to lidé, kteří mají na sebe vysoké nároky. Tyto osoby nadměrně zodpovědné, úzkostlivé typy se znaky perfekcionismu. Touha po uznání a ocenění patří přirozené a zdravé psychické výbavě. Avšak touha po dokonalosti je nesplnitelnou fikcí.

„Vyhoření začíná tam, kde přestáváme vnímat vlastní hranice a začneme žít podle očekávání druhých ...“  MUDr. Kateřina Šédová

Syndrom vyhoření byl podrobněji zkoumán a popsán především v profesích pracujících s jinými lidmi (lékaři, zdravotní sestry, učitelé, policisté). Výzkumné studie zjistily, že tato problematika se vyskytuje také v dalších zaměstnáních (např. u advokátů, pojišťovacích agentů, poštovních úředníků) a že se objevuje iv kategorii nezaměstnaných či u matek na mateřské. Výskyt syndromu vyhoření ve společnosti postupně dále roste, vzhledem ke zvýšenému životnímu tempu, rostoucím nárokům na ekonomické, sociální a emoční zdroje člověka.

Syndrom vyhoření (Burn Out Syndrome) není selhání, ale signál. Volání po zpomalení, po návratu k sobě, po obnovení rovnováhy mezi dáváním a přijímáním. V každodenním shonu často zapomínáme, že i ten, kdo druhým naslouchá, se musí naučit slyšet sám sebe. Péče o duševní zdraví není luxus, ale základ. Začněme ho brát vážně, stejně jako bereme vážně oheň, který hoří. Protože ten, kdo se stará o vlastní plamen, může bezpečně svítit i druhým  Autor: Horňanský Marek