Známe to všichni, nejdříve nám vyprávějí pohádky před spaním, pak nám je čtou, pak si čteme sami … jsou  plné kouzel a tajemných bytostí a tak se pak u rybníka bojíme vodníků, na starých hradech strašidel, ve skalách trolů a u „děr“ do země čertů.

Jenže pak přijde ten den, den D, když někdo rozhodne, že už nejsme děti a řekne nám,  že jsou to jen pohádky, že ve vodě není vodník, že se nám jen o nohu otřela nějaké vodní rostlina, že ve skalách nežijí trolové, že ty velké balvany prostě ohlodal čas z ještě větších, a že ze země se občas kouří a nezpůsobují to čerti…

… a většina z nás uvěří…

…jenže není to náhodou naopak? Není pravdou to, že tyhle bytosti opravdu existují a jen dětská mysl nezatížená předsudky a rozumem je vidí? Není pravdou to, že náš dospělácký mozek nás takto jen „chrání“?

Zatím tomu věříme

A pak přijde ten den, den D, už druhý a vy zjistí, že to, v co jste věřili jako děti je nakonec přece jen pravda.

Že támhle u říčky bydlí vodník …

A že na zahradní skalce se usídlil trol (zatím je malý a tak by se ve skalách ještě bál) …

A pak přijde další den D, už třetí a vy začnete svým dětem vyprávět pohádky, o vodnících, o trolech…