Fascinuje mě dávný a již neexistující svět a tak se každý rok, letos již popáté, vydávám s foťákem, cestovním itinerářem a tlustým deníkem na cestu do Středomoří. Mým cílem jsou zapomenutá místa, kde žila a rozvíjela se starobylá kultura známá jako Etruskové. Žasnu nad skvosty jejich šperkařského umění, které je cítit Orientem. Žasnu nad šperky zdobenými miniaturními granulemi zlata, nad jejich dokonalostí a něžnou krásou, která dokáže oslovit i po 2700 letech.
Zlatá spona, která byla nalezena v roce 1836 v etruské hrobce Regolini-Galassi v Cerveteri. Funkce a způsob jakým se spona nosila a připínala na oděv je stále předmětem dohadů. Je bohatě zdobena granulací. Všimněte si zejména spodní kónické zavěšené části (zvětšenina vpravo), která je zdobena reliéfy drobných kachniček posetých miniaturními granulemi zlata. Zdroj: Gregoriánské muzeum ve Vatikánu; Flikr.
Zlatý prach starověku
Umělecké zpracování zlata formou granulace vzniklo někdy v 3. tisíciletí př. n. l. v Sumeru v jižní Mezopotámii (město Ur, dnešní Irák) a postupně se ve své primitivní formě rozšířilo do dalších zemí Středomoří včetně mykénského Řecka a Fénicie. Tato vysoce pokročilá zlatnická technika spočívala v přitavení drobných granulí zlata k podkladu tak, aby došlo k vytvoření dekorativních motivů, které propůjčovaly šperkům nezaměnitelný vzhled.
O mnoho století později bylo toto umění dovedeno k dokonalosti právě v Etrurii, v období mezi 8. až 4. stoletím př. n. l. Zlatníci ze starobylé Vetulonie, která stávala na tyrhénském pobřeží, byli svou zručností a uměním vyhlášeni daleko za hranicemi své země. Dokonale ovládali techniku filigránu a granulace zlata a v jejich dílnách vznikaly nádherné ozdoby. Granulky zlata o velikosti 0,14 mm pocházející právě od etruských zlatníků nebyly ve starověku ani později překonány. Bohužel v době, kdy Řím expandoval do etruských území (3. až 1. století př. n. l.), a etruská kultura byla romanizována, se tato technologie začala vytrácet a zlatnické řemeslo upadat. Technika granulace se postupem času stávala příliš hrubou a nedokonalou až ve středověku zmizela úplně a byla téměř zapomenuta. Přežívala jen okrajově jako součást lidového umění v různých krajích, avšak v hrubé formě a za použití méně kvalitních slitin (viz dále). Velký třesk a vzkříšení granulace je datováno do počátku 19. století, kdy byly objeveny tři významné etruské hrobky, Regolini-Galassi v Cerveteri a hrobky Barberini a Bernardini v starobylém Praeneste jižně od Říma. Poklady v nich nalezené braly dech a není divu, že inspirovaly soudobé italské zlatníky.
Zlaté náušnice se zapínáním na puzetu zdobené miniaturními granulemi zlata a středovou rosetou (530–480 př. n. l.). Velikost náušnice vpravo je 6,8 cm. Zdroj: Britské muzeum v Londýně.
Renesance etruského zlatnického umění
Se znovuobjevením metody je spojováno jméno italského klenotníka Alessandra Castellaniho, jemuž učarovaly nálezy granulovaných zlatých šperků. Podle lidového rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, dostal Alessandro do vínku nejen touhu po objevování ale také zlatnický talent. Jeho otec Fortunato Pio Castellani je dnes považován za prvního zlatníka 19. století, který začal vyrábět šperky pod silným vlivem klasických italských a řeckých modelů, čímž se stal zakladatelem nového módního trendu. Ačkoliv se Alessandro Castellani usilovně snažil objevit způsob tvorby granulovaných šperků, bohužel doby, kdy vědci hádanku koloidního slévání zlata rozluštili, se již nedožil. Nicméně se zasloužil o to, že v 80. letech 19. století ožil zájem o etruské šperky a vzkřísily se starobylé techniky. Protože italští klenotníci nedokázali zopakovat jemnou etruskou zlatnickou práci, Castellani a jeho současníci vytvářeli jim známými zlatnickými technikami (pájení granulí) kopie etruských šperků, které byly v té době velmi žádané.
Až o sto let později vědci rozluštili, jakým způsobem etruští zlatníci před 2700 lety pracovali a vytvářeli umělecké předměty, které jsme donedávna dokázali jen napodobit. Vědci zkoumali jednotlivé drátky a granule zlata pod elektronovým mikroskopem a pomocí rentgenových paprsků, zajímali se o způsob svařování a chemickou analýzu použitého kovu. Zjistili, že etruští zlatníci používali dvě metody, fúzi a koloidní slévání. Materiál, který se pro granulaci používal, bylo vysoce karátové zlato nebo slitina zlata a stříbra. Slitiny, které obsahovaly méně než 18-ti karátové zlato a mincovní stříbro, nebyly na výrobu granulovaných šperků vhodné.
Vpravo: Alessandro Castellani (1824–1883)
Vlevo: Zlatá destička zdobená granulací, uprostřed je nápis v etruštině (Etruskové psali zprava doleva). Autorem díla je A. Castellani.
Šperk vytvořený v 19. století podle etruské předlohy, jeho autorem je A. Castellani. Zlaté náramky byly vytvořeny podle předlohy z kolekce Campana uložené v Louvru v Paříži. Zajímavostí je, že originální šperk je tvořen z jednotlivých destiček - ty pocházejí ze dvou různých zdrojů. Jsou to autentické etruské náušnice (600–450 př. n. l.), které byly zploštěny kladívkem a zkombinovány se zlatými destičkami vyrobenými až v 19. století., aby dohromady vytvořily náramek. Zdroj: Muzeum Viktorie a Alberta v Londýně.
TECHNIKA GRANULACE
Tvorba granulí
Granule se tvořily ze stejné slitiny či kovu jako byl podklad šperku. Nejprve se tenký plíšek zlata stočil do ruličky a poté se z něj nastříhaly tenké prstence a každý byl rozřezán na malé čtverečky. Cílem bylo vytvořit miniaturní kuličky neboli granule zlata o průměru menším než 1 mm. Zlaté destičky se poté navlhčily a obalily v uhelném prachu (Etruskové znali výrobu dřevěného uhlí), aby nedošlo k jejich spékání při tavení a rovnoměrně se rozprostřely na dno tavicího kelímku. Při teplotě tání a po změně skupenství se plíšky sbalily do malých kuliček, které se nechaly vychladnout a byly očištěny. Protože není možné vytvořit granule o stejném průměru, po ochladnutí bylo potřeba zrnka roztřídit podle velikosti, obvykle ručně nebo speciálně upravenými síty.
Krátké video o tvorbě zlatých granulí a granulovaných šperků.
Vlevo: Zlaté náušnice z tenkého zlatého plíšku zdobené granulací na velké ploše a trsy drobných granulí na dalších místech. Výška náušnice je 14,2 cm a šířka 6,4 cm. Šperk váží 526 g. Zatím není spolehlivě určeno, jak se tyto velké náušnice nosily. Podle objevených terakotových soch zřejmě zakrývaly celé ucho. Zdroj: Britské muzeum v Londýně.
Uprostřed: Zlatá podlouhlá nádobka tzv. alabastron, kterou používala etruská aristokracie na uchovávání parfémů a vonných olejů. Povrch je zdoben technikou granulace zlata, Palestrina (starobylé Praeneste), 650–600 př. n. l. Zdroj: Britské muzeum v Londýně.
Vpravo: Zlaté náušnice (550–450 př. n. l.) zdobené granulací a filigránem, vyrobené v Toskánsku nebo Umbrii. Zdroj: Muzeum Viktorie a Alberta v Londýně.
Koloidní slévání
Principem samotné granulace bylo nanášení miniaturních granulí zlata na podklad, přičemž umělci s jejich pomocí vytvářeli nejrůznější motivy a ornamenty, květinové, zvířecí, geometrické či podoby lidí. Při zkoumání granulovaných šperků, které byly objeveny při vykopávkách v etruských hrobech v Latiu a Toskánsku, tým vědců pod vedením profesora Parriniho zjistil, že etruští zlatníci nepoužívali pájku a že styčná plocha mezi granulí zlata a podkladem je bohatá na měď. Zjistilo se, že natavení miniaturních kuliček zlata na podklad probíhalo pomocí média, pravděpodobně papyru (nebo řídké organické směsi ze zeleniny či ryb), který byl nasycen měděnými solemi. Tím byla podpořena hypotéza o způsobu práce dávných zlatníků a nalezen důkaz o používání mědi v procesu granulace. Dnes je papyrus nahrazován tragantovou gumou, která se získává z keřů rodu kozinec původem ze Středního východu, v kombinaci s pájecí pastou. Principem starobylé techniky je schopnost média nebo tzv. nosiče obohaceného roztokem měděných solí snížit teplotu tání obou kovů, tj. granule a podkladu. Teplota tání zlata je 1063° C avšak teplota tání slitiny zlato/měď je podstatně nižší, „pouhých“ 889° C. V praxi to probíhalo tak, že na povrch podkladu bylo přichyceno médium (např. papyrus) nasycené měděnými solemi, a granule zlata na něj byly naaranžovány pomocí štětečku či jehly a vše se nechalo zaschnout. Při tavení médium shoří, měď obsažená v solném roztoku se uvolní, roztaví a mezi zlatem a mědí se vytvoří silné kovové pouto. Správné načasování pro vytvoření kovového pouta bylo rozhodujícím okamžikem a schopnost poznat „že je správný čas“ se dala získat jen zkušenostmi. Pokud by totiž zlatník přestal v tavení příliš brzy, některé granule zlata by odpadly a naopak, pokud by tavil déle, dojde k spékání granulí dohromady a zmizí všechny krásné motivy.
Měděné soli, které se v procesu koloidního tavení používaly, byly nejrůznější oxidy, hydroxidy, chloridy, sírany a uhličitany. Již Plinius Starší uvádí, že soli v podobě uhličitanu měďnatého se v dávných dobách získávaly rozdrcením malachitu. Rovněž bylo známo, že oxid měďnatý se získá seškrabováním šupin, které se vytvoří při opakovaném žíhání a chlazení měděných plíšků nebo prutů. Chlorid měďnatý se získával nejčastěji chlazením kousku měděného plíšku namočeného v roztoku soli.
Fúze granulí
Tato technika byla Castellanimu a jeho současníkům neznámá, přestože ji Etruskové úspěšně používali již v 8. stol. př. n. l. Její výhodou bylo, že k spojení zlaté granule a podkladu nebyl zapotřebí žádný další kov, ale využívala se pouze teplota tání a nepatrné množství rozředěné pájecí pasty, která se rozetřela po povrchu podkladu a fungovala zároveň jako lepidlo. Jako podklad se použil plíšek kovu o stejné tloušťce jako je poloměr granulí, aby byla dosažena stejnoměrná teplota tání po celém povrchu. Granule zlata byly umístěny pomocí štětečku nebo jehly na podklad a po zaschnutí byl předmět vystaven vysoké teplotě. Jakmile je dosaženo bodu tání kovu, dochází k fúzi granule a podkladu. Výhodou techniky je, že na předmětu nezůstávají žádné zbytky použitých nosičů. Jedná se o pokročilou zlatnickou techniku, která však vyžaduje velkou zručnost.
Technika filigránu
Profesor Mello se svými spolupracovníky přišel na způsob, jakým etruští zlatotepci svářeli miniaturní drátky zlatých šperků. Celý proces opět závisel na teplotě tání zlata a mědi. Nejprve obalili zlaté drátky tenkým filmem roztoku měděné soli. Když se povrch zlata začal tavit v místech, kde byla vysrážená měď došlo v těchto místech k přitavení zlatého drátku. Tam, kde se drátky dostatečně nedotýkaly, se roztok přesunul do vnitřních záhybů drátků a k přitavení nedošlo. Když vědci zkoumali úlomky zlatých náramků, zjistili, že jen několik drátků z mnoha je ve skutečnosti přitaveno, což však plně postačilo, aby vše drželo bezpečně pohromadě.
Použitá literatura a další knihy a články pro čtení i inspiraci
Mello E., Parrini P. & Formigli E. (1983). Etruscan Filigree: Welding Techniques of Two Gold Bracelets from Vetulonia. American Journal of Archaeology 87: 548–551.
Erhard Brepohl & Tim McCreight (2001). Theory and Practice of Goldsmithing. Brynmorgen Press, 560 str.
Susan Weber Soros & Stefanie Walker, editoři (2004). Castellani and Italian Archaeological Jewelry (Bard Graduate Center for Studies in the Decorative Arts, Design & Culture). Yale University Press, 428 str.
Judith Price (2008). Masterpieces of Ancient Jewelry: Exquisite Objects from the Cradle of Civilization. Running Press, 144 str.
Rastrelli A. et al. (2009). Modern and ancient gold jewellery attributed to the Etruscans: a science-based study. Archeosciences 33: 357–364.
Gerhard Nestler & Edilberto Formigli (2010). Etruscan Granulation. Brynmorgen Press, 96 str.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pohled do etruské nekropole Banditaccia v Cerveteri. Kamenné útvary na snímku jsou hrobky, známé jako tumuly. I když pohřební výbava většiny z nich padla za oběť vykradačům hrobů, v několika případech se na archeology usmálo štěstí. A tak můžeme obdivovat nádherné keramické, zlatnické a další výtvory z dávných dob. Foto autorka.
