Kdysi, bylo mi tenkrát krásných -náct let, jsem si v létě na přehradě přismahla záda. A jedinou možností, jak co nejméně bolestivě přežít cestu domů, byla velká pánská košile. Volně splývající přes kalhoty až někam ke kolenům. A navíc to tehdy "frčelo" . V autobuse jsem po nějaké chvíli slyšela jednu dámu, jak se pohoršuje nad mým oblečením : "Ta slečna by si mohla tu košili zastrčit." To, co mi pak vířilo hlavou na adresu té "baby" , by se nedalo publikovat ani dnes, po téměř 35 letech. O hezkých pár let později, jsem na jedné autobusové zastávce sledovala debatu party asi devítiletých kluků. Coby hrdá matka pětiletého hošíka , sama sebe přesvědčovala, že takový můj syn rozhodně nebude. Samozřejmě , že byl. Ale všichni dohromady jsme to nějak ustáli. Přesto mi dodnes nedal svůj omluvný list ze čtvrtého ročníku průmyslovky. Už je mu 25 let a pořád mi říká, že i teď bych ho asi zabila. Nu což, třeba to jednou ukáže svým dětem jako odstrašující výchovný prostředek.
Zastánci dnešních výchovných metod by mě asi nechali zavřít, přestože jsme o své děti pečovali jak o záhon vzácných růží. Pravidelně řezali. Toto "pěstování" přineslo své výsledky velmi brzo a také toho velmi brzo nebylo zapotřebí. Děti nikde nedělaly ostudu, bez dovolení se ani nedotkly zboží v regálech, o nějakém divokém pobíhání ani stopy. V cukrárnách či restauracích o nich, kromě nás a obsluhy, nikdo nevěděl. Včetně výletů po našich památkách . Nyní už o naši společnost nestojí, mají své zájmy a tak s manželem vyrážíme sami. Po zkušenostech ale zásadně mimo hlavní sezonu, když školní dítka ještě sedí v lavicích. Řeknu to na rovinu - naše děti bordel nedělaly, tak nevím, proč bych si to musela nechat líbit od těch ostatních. Pochopí ten, koho někdy napadlo ,byť jen upozornit, na nevhodné chování nějakého děcka. Letos (ano,už jsme z dovolené zase doma) jsme toto pravidlo o něco rozšířili. Málem přísahali, že se , coby důchodci , nikdy nezúčastníme hromadných důchodcovských zájezdů. To, co dokázala asi devítičlenná skupinka našich seniorů, by si snad netroufli ani ti největší sígři ze základní školy. Všechno ohmatat, poklepat, udělat si pohodlí a opřít se o zrestaurovanou historickou skříň, sednout si na okenní parapet, vždyť už bolí nohy....Jo,ta židle je fakt pohodlná....Nač nedosáhli, poklepali alespoň hůlkami. Byla to sehraná parta, pokecali si i při výkladu .Ovšem ne s průvodkyní. Můj muž už jich měl tak akorát, takže občas projevil nesouhlas s jejich chováním, ale asi málo nahlas. Byli jsme v té skupině téměř nejmladší, průvodkyně věkem mohla být jejich vnučka.
Tady ale už nemůžu napsat to své "to máme mládež " , přestože jejich chování odpovídalo ryzí pubertě. Ale " to máme generaci !" Až zase někde uslyším, či uvidím tištěné, cosi o nepovedené mládeži, je pravděpodobné , že ta mládež to někde musela vidět. Třeba u dědečka.