Moje setkání s korálkářským pánem bohem.

Přinesla jsem si domů svůj první velký bižuterní nákup. Překvapení nastalo, když jsem zjistila, že je to v pytlíku všechno pěkně sesypané dohromady. Musím si v tom udělat nějaký systém, řekla jsme si tehdy úplně poprvé a zcela vážně.  „Cha, cha, cha…“

Zdálo se mi to? Jako by se odněkud shora ozval takový tichoučký, potutelný smích. Že by existovalo něco jako korálkářský pánbůh? Blbost.

Našla jsem největší krabici od zimních bot, z víka jsem si nastříhala proužky a z nich pomocí lepenky vytvořila přihrádky. Celkem jich bylo asi 20. S výsledkem jsem byla velice spokojená. Chvíli jsem ještě koketovala s myšlenkou, zda si je rovnou i nějak nepopsat. Ale moje tehdy ještě laická a poněkud popisně zdlouhavá terminologie, jako „náušnicový čudlík zadní“ nebo „klips s plackou vepředu“ mně od toho záměru odradila. Odbíjela půlnoc a já měla konečně roztříděno. Dychtivě jsme se pustila do svého prvního výrobku. Měla to být šňůra narůžovělých perel, na které mám slabost. A první zádrhel byl na světě. Buď mi prodali tlustý vlasec, anebo… Sakra, ty perly mají malou dírku.

Cha, cha, cha…zachechtal se ten nahoře celý natěšený, jak si s tím poradím…

Jenže on mně ještě nezná, já se hned tak nevzdávám. Řešení jsem našla v cuku letu. Doslova. V praxi to vypadalo asi takto: Přiložila jsme na okraj milimetrového vlasce diagonálně žiletku, cukla jsem s ní a vlasec kamsi odletěl. Opakovala jsem to několikrát, až jeden pokus konečně vyšel, zkušební perlička byla skrz. Jupí! Cesta k navlékání byla sice poněkud stísněná a trnitá, ale konečně již otevřená…

Protáhla jsme si bolavá, záda a pustila se do práce. Udělala jsem si na konci vlasce uzlík, popadla první perličku a… Nešlo to. Proč? Nechápala jsem. Až mi to konečně došlo. Bylo to prosté. Na pečlivě seříznutém kraji byl pevně utažený uzlík.

 „Cha, cha, cha“.  Zaznělo o něco hlasitěji.

No nic. Tentokrát již stačilo „v cuku letu“ aplikovat pouze dvakrát. Navlékání šlo sice pomaleji, trochu to drhlo a po každém pátém průvleku jsem si musela přepucovat brýle, ale podařilo se. Perly se krásně leskly, už stačilo jen pružinku pevně zavázat, ták a… kuličky se rozlétly všemi směry.

Uzlík na druhém konci povolil.

Ticho tam nahoře bude, přistihla jsme se při samomluvě… A tentokrát kupodivu bylo. Žádné chechtání. Jen hlavou mi rezonovala slova, že by byla jeho?

Rokajl, rokajl..

A já uslyšela svůj hlas: „A na co jsou tyhle mrňavé korálky?“, a potom hlas paní prodavačky „To je zamačkávací rokajl, ten se dává na konec místo uzlíku“

„Aha, to jsou mi ale výmysly, tak to nechci, mně bude stačit ten uzlík“

„Cha, cha, cha,“ ….ozvalo se. Teprve teď nahlas a s patřičnou kadencí

Dobrou noc