Povídá se o jedné zemi, kde každý den vysvitlo slunce, aby osvítilo zeleňoučký trávník. Lidé zde žili v rodinných domech, každý líně se starajíce o svou zahrádku a pravidelně se sluníce na lehátku během teplých odpoledních. Parčíky zde byly čisté, rozlehlé planiny lákaly na stanování při západu slunce a velké jezera vybízely svou průzračností k rannímu plavání.

Z čista jasna se po okolí začali ukazovat malí čertíci. Malé zlobidla. Vyvolali malý poprask. Byly to milá miminka, ale občas někomu vyškubly ze země mrkev, či hodili kamínek do okna. "To je dobrý", říkávala první polovina lidí, avšak ta druhá polovina prohlásila, že tito zvláštní čertíci, kteří dělají dojem, že jich přibývá, jsou více škodní, než si lidé připouštějí.

Čertíci byli alergičtí na zlato. Stačila malá zlatá jehla a praskli jako pěnová bublina, pouze kouř zanechali. Tohle chování však lidé prohlásili za nehumánní a zlaté jehly se ocitly na straně nemilosti. Lidí, kteří si dovolili vsadit svou pověst v neprospěch většiny, ubývalo. 

Jednou si to takto kolem hor cestoval muž, co takovou jehlu používal, když se nikdo nekoukal. Když ušel dost daleko, potkal čertíky, nebo spíše čerty, jelikož tito stačili značně vyrůst a přerůstali ho o hlavu. Překvapený, že jde za ním výprava lidí, s jehlou zahálel. Čerti ho pak se smíchem vhodili do tmavé jeskyně, tmavé tak, že si neviděl ani na špičku nosu.

Malá jehla ze zlata mu svítila na cestu, avšak na konec tunelu neviděl a čerti mu zatarasili cestu zpátky velkým kamenem. Byl ztracen v temnotě, černé jako čert. Mimo pomalého kroku přemýšlel, čeho ti lumpové budou schopní, pokud budou takto velicí všichni. Představy, které mu jeskyně sdělila, byly chmurné. Než lidé přiznají svou chybu, jak dobře peklu posloužili, bude pozdě a zákon nezákon, malá jehla již stačit asi nebude.

Poté, co ztratil veškerý pojem o čase a myslí se mu vířil samý čert, přišel až na konec. Na zkamenělém špalku tu stál zlatý meč, lehký jako pírko. Vzal ho do ruky a oslepilo ho zářivé světlo. Stál náhle na široké planině před vesnicí, na kterou měl krásný výhled. Všude kolem vesnice se stavěly černé budovy z kůže a kostí, nepochybně patřící nezvaným hostům, co tuhle dobou zabrali všechen prostor, včetně parků a jezírek, které dělaly vesničanům nejvíce radosti. Dokonce se někteří drzouni ubytovali i na jejich soukromých zahradách, takže na čerstvou zeleninu jste mohli zapomenout.

Jeden stan byl znatelně větší. Veliká stavba z černé plandavé kůže a sloních klů. To musí být ono, tam se jistě vůdce ukrývá. Než udělal krok, vzpomněl si na příkaz: "Zákaz praskání čertů". Již očividně zněla předpověď nedůvěřivců, a jak hloupě ostatní trestem hrozili, svůj rozum ignorovali. Teď na svou hloupost buď doplácejí, nebo naivně z posledních sil svou tvrdohlavost hájí.

Tak se rozběhl, čert za čertem se za ním pomalu sunul, ale nemohli ho žádný dohnat. Než rozpoznali meč, co v ruce držel, byl již o mnoho stanů opodál. Pak se vchod k jejich králi do stran rozletěl a než se stačil na trůnu byť jen zadkem posunout, proměnil se v jemný kouř. A s ním celá populace. Již nikdo čertům nesloužil. Když se kouř rozfoukal, mohlo slunce zase zářit na zeleňoučkou trávu, tím mohla zelenina zase růst a počasí bylo teplé na to, aby se lidé mohli bezstarostně koupat, či na planinách stanovat.

Dávejte proto pozor na své čerty, co nosíte v hlavách a nepronajímejte jim svou zahrádku, ať je ta představa sebevíc ctnostná, že se Vám kdy kdo za to odmění.