Přešívalo se vždycky. Z různých důvodů. Co já jsem se jako děcko nanosila oblečení, co mi přešili...
Dnes se tomuto trendu vznešeně říká "UPCYKLACE", což by se dalo přeložit do češtiny jako  "PŘEDĚLÁNÍ S PŘIDANOU HODNOTOU". Tedy z něčeho, co už neslouží svému účelu, uděláme něco jiného, co bude ještě lepší než ta původní věc. To je fajn. Jenže kde je ta hranice? 
   Hranice, kdy výsledný výrobek se dá ještě považovat za krásný, funkční, vkusný... a hodnotný...
A kdy už se jedná o "DOWNCYKLACI", tedy když vznikne něco méně krásné, funkční, vkusné... a hodnotné.

Ráda říkávám, že pravda je vždycky subjektivní. Co se líbí mně, nemusí se líbit tobě. A naopak.
Nedávno jsem si vzpomněla na jeden příběh z roku 1985, to mi bylo jednadvacet.  

Kamkoliv jsem kdy jela, brala jsem si nějaké pletení, háčkování nebo vyšívání. Toho roku jsme s Brolnem jeli vystupovat do tehdejšího SSSR a protože jsme měli procestovat hodně kilometrů ve vlaku, vybavila jsem se materiálem. 
   Ani už nevím, kde se ta tepláková souprava u nás vzala. Byla bleděmodrá, ještě nenošená, hladký úplet na líci, hrubé froté uvnitř. Prostě fajný materiál. Horní část, tedy to triko s dlouhým rukávem a s náplety, zůstala doma. Ale ta spodní, ty nemožné gatě, ty se měly stát předmětem mé grandiózní rekonstrukce. 

Cestou tam, do země, kde zítra již znamenalo včera, jsem rozpárala všechny švy a v hotelovém pokoji jsem nůžkama z manikury vystřihla přední a zadní díl + rukávy na budoucí mikinu pro mou mladší sestru. Vyšlo to přesně. Bývalé kalhoty byly dost dlouhé a protože na bocích nebyly žádné švy, získala jsem dva poměrně velké kusy. 
   Pak jsem po chvilkách ručně sešila nové díly k sobě a myslela jsem u toho na mou babičku, jak mě kdysi trpělivě učila zadní steh. 
Když jsme nastoupili do posledního vlaku a vydali se na cestu k domovu, přišpendlila jsem si na mikinku obrázek, co jsem si načrtla na nějaký ubrousek a zatímco po kupé kolovalo Igristoje a Stoličnaja, rostla mi pod rukama výšivka želváka, který na sebe ukazuje a říká: "Giorgio". 
   Než jsme překročili hranici, už jsem měla otrhaný ubrousek a dílo bylo hotovo.

Fotka je nevalné kvality, ale zato je autentická. Ten krunýř není vidět, škoda, byl oranžový. A sestře to moc slušelo. :) 

Proč jsem to tady všechno vyprávěla? No protože mně se tehdy zdálo, že jsem stvořila naprostý skvost. Lidem se to líbilo. Ale dnes už bych to asi považovala za nevkus. Tehdy byla kreativita nutností, když člověk nechtěl nosit nudnou socialistickou konfekci. 
Dnes je všeho nadbytek a tak hledáme cesty, jak to zabrzdit, abychom se nakonec neutopili v odpadu. To je naprosto v pořádku. 

Ale...

nenechme se v tom záchranném zápalu ubezpečit, že všechno, co se přetvoří, je super jen proto, že se to přetvořilo. V kurzu říkám svým žákům, že ne každý materiál se hodí na všechno. I při upcyklaci je dobré přemýšlet a netvořit například z pánských košil úplně všechno. Rouška je OK, sukně už tolik OK není... Prostě textilní odvětví se vyvíjí po staletí a ne nadarmo máme tolik různých druhů látek. Košilovina je přece na košile. :) 
Jistě že to není dogma. Je to jen a pouze otázka vkusu. Chystám se teď zrenovovat své dvě podložky na cvičení. Dolů dám jeansovinu, aby to neklouzalo, nahoru jedny starší šaty se zajímavým vzorem... ještě nevím, jestli to bude krásné, funkční, vkusné ... a hodnotné. Možná nebude. Ale zkusím to než si koupím nové podložky.