"Už aby ty prázdniny skončily" vzdychám večer, když si tak vypiplávám své miniaturní talířky a každodenní dávku  nakumulované frustrace směřuju do špičky jehly, kterou vbodávám do polymerové hmoty a tvořím tak nějakou nadýchanou piškotovou strukturu a tiše si představuju chuť lahodného čokoládového krému. 

Na konci školního roku jsem se těšila na to, jak si o prázdninách ráno přispím a snídani budu připravovat zvolna a beze spěchu, čímž se vyhnu malým katastrofám, které vznikají, když je můj vnitřní systém ještě ve "spacím" režimu. Často se mi po ránu stávalo, že jsem zírala do otevřené lednice a netušila jsem kde jsem, kdy jsem, kdo jsem a co to vlastně dělám. A když jsem hrábla do té chladničky, každou chvíli na mě něco vypadlo - jogurt, mléko, žervé. Asi dobře víte, jak to vypadá, když výše uvedené výrobky dopadnou z výšky na dlažbu. Ráno, když se spěchá, je to opravdový životaprudič. Plus ještě nezapomenout bambilion dalších věcí, než děti opustí domácí hnízdo. Na plný výkon se zapínám  až teprve kolem půl desáté dopoledne, práce převážně v nočních hodinách si vybírá svoji daň. 

Podcenila jsem ale tu úžasnou věc, že po odchodu dětí do vzdělávacích ústavů jsem mohla restartovat svůj  systém v klidu a tichu, srovnat si myšlenky a udělat plány na den. Poprala jsem se se svými povinnostmi a celkem se těšila, až se potomci odpoledne vrátí.

Letošní prázdniny jsem se rozhodla, že se na příměstské tábory vykašlu, protože dítka stejně pořád měla něco proti (a navíc se lehce zvedly ceny :)). Co se týče táborů mimoměstských, starší dcera rozhodně není vhodným materiálem pro kolektivní život, zejména pak hry, soutěže, neustálé zvuky, podněty, vzruchy, křik a změny  bez možnosti zalézt si do izolace a srovnat si myšlenky -  to je pro ni vyložená tortura.  Mladší holčička je ještě malá, ta si musí ještě rok počkat. A řekla jsem si, že projezdíme místa v Praze, kde jsem ještě nebyla, budeme tvořit, koupat se, jíst melouny, zmrzlinu, dělat přespávačky s kamarádkami, prostě si užijeme léto. 

Plány jsou pěkné, když se vymýšlí během sychravých chladných dnů, kdy jeden jediný přihřátý sluneční paprsek polechtá člověka na tváři a hned evokuje myšlenku krásného dne, malebného spočívání na dece, studené kávy, lahodného dezertu a cvrkání cvrčka a dětí, které si tiše spolu hrají s koukem dřívka.

A jaká je skutečnost?

  • Malebné spočívání na dece definuji nejméně JEDNOU nepřerušovanou hodinou ticha v denních hodinách a poziční strnulostí v prostorovém rádiu jedné piknikové deky. Toto léto jsem na dece malebně nespočívala.
  • Miluju studené Frappé a lahodný dezert - ale jenom ty, na jejichž výrobě a servisu se žádným způsobem nepodílím. 
  • Cvrčky moc letos neslyším. Ale žijeme v oblasti vhodné pro oslavy spojené s uzavřením sňatku,  tak tu máme lahodné zvuky automobilových klaksonů, hlasitou hudební produkci a ohňostroje zejména v nočních hodinách. Ve vedrech, kdy se teplota v podkroví usadí na hezkých 30 stupních i při otevřených oknech je to fakt senzační.
  • Jakmile teplota přesáhne 30 stupňů ve stínu, povrch lidské kůže začíná být oslizlý až tekoucí, nervy podrážděné, tělesný komfort mimořádně nepříjemný. Únava, malátnost, vyčerpání už od samého rána. Proč to ale takhle cítí jen dospělí?
  • Jakmile teplota přesáhne 35 stupňů ve stínu, jen blázen by vylézal ven. Ze sklepa. Z našeho venkovního sezení ani nesundaváme plachtu. Nedá se tam v tom vedru sedět. Existují však i tací malí jedinci, které přitahuje myšlenka návštěvy dětského hřiště i za těchto podmínek. Ovšem do chvíle prvního sjezdu po klouzačce.
  • Když teplota vody v bazénku dosáhne 40 stupňů Celsia, je příjemné si do něj zalézt o půlnoci, když venkovní teplota klesne na snesitelných 26 stupňů. A víte, jaký je to pocit, když jste tam zalezlí "jen tak, jak to Nejvyšší Konstruktér stvořil" a kolem pochoduje tmou ježek a dupe a funí?
  • Který vůl vymyslel střešní okna? A který megavůl si je nechá nainstalovat bez předokenních žaluzií nebo markýz? Ale před dvaceti lety tolik tropických nocí přece nebývalo, ne?
  • Děkuju té starší paní, co mě v metru chtěla pustit sednout. Ale já takhle "kolapsově" vypadám vždycky, když je vedro a cestuji někam prostřednictvím MHD s dětmi.
  • Čím je dražší vstupenka kamkoliv, tím větší máte posléze dojem, že jste se nechali napálit. A to se snažím většinou ukecat sebe a několik svých i zapůjčených dětí na "rodinné vstupné". Věk a pohlaví jsou přece jen sociální konstrukty ne?
  • Zaplaťpánbůh za turistické deníčky a turistické vizitky. Už nemusíme přemýšlet nad suvenýry z jednotlivých destinací, samolepící vizitka postačí. Je to naučné, je to hezké a aspoň je to nezvratitelný důkaz na vzteklý výkřik: "Mamí, a proč  NIKDY nikam nechodíme?"
  • Koupila jsem letos tři melouny. Ani jeden mi nechutnal tak, jako na dovolené v Řecku. Co jim asi chybí?
  • Přespávačky jsou fajn, děti se spolu zabaví, zvlášť když k sobě věkově i povahově pasují. Jenom synchronizovat programy jednotlivých zainteresovaných rodin je během léta složitý rébus. Nepůjčila by mi NASA na chvilku své výpočetní středisko a nějakého znuděného experta, kterému schází v životě trocha vzruchu?

Prázdninové tvoření s dětmi  -  to je kapitola sama o sobě. Zde je několik postřehů:

  • Obsah i té nejmenší tubičky se třpytkami dovede  pokrýt povrch celého obytného prostředí včetně domácích mazlíčků. 
  • To nejdražší lepidlo zmizí během hodiny na výtvor, který následně zmizí v koši na odpadky s výkřikem: "Mě se to nepovedlo!"
  • Výkřik "nemám z čeho tvořit" znamená, že někdo chce dělat pokusy s obsahem spíže a ledničky nebo se chystá frontální útok na můj tvořící koutek.
  • Když smícháte krepový papír, vodu, tekuté mýdlo a dáte to do chladničky, zlato nevznikne.
  • Proč je tolik návodů na výrobu slizu, když ani jeden nevyjde? Manžel slizovou kalamitu vyřešil po svém. Zablokoval dětem Youtube. Nicméně ještě funguje "dojezd". I po zablokování Youtubu mi stále ubývá tajně lepidlo, pěna na holení nohou s vůní borůvek, jedlá soda, mýdlo v zásobníku na záchodě a v mrazáku se objevilo pár záhadných krabiček s jakýmsi hnusem. Nechce se mi do nich koukat, co když to na mě zaútočí?
  • Snažíte nadchnout dítko pro "čistou" práci s papírem,  ono však touží provádět spíš pokusy chemického rázu - něco roztavit, něco s něčím smísit a odlít nový skvost. Případný výbuch bude jen bonus. A výbušný stav kuchyně na závěr je jen třešničkou na dortu, kterou završuje vybuchující "mámoš".  
  • Na jedné nejmenované internetové televizi je jedna Tvořilka. Dospěláky zaujme ihned - svým mimořádně klenutým poprsím. Většinou rodiče ani nemají tušení, co paní Tvořilka tvoří, protože její vnady prostě přebijí obsah sdělení. Děti  ale milují její nápady. Znamená to sice většinou, že se zničí hromada různých věcí, aby se vytvořilo něco, co zabaví dítko na hodinu a pak to zmizí v propadlišti dějin. A moje "nejoblíbenější" je hláška: "Vezměte si k ruce dospěláka", na kterou navazují následující komunikační příspěvky:

 

"Mamí, provrtáš mi tam dírku?"

"Mamí, provlíkneš mi to prosím, mě to nejde...."

"Mamí, čím to mám prošroubovat?"

"Mamí, ono SE MI TO TAM  přilepilo a nejde to sundat"

"Mamí, půjde ten permanentní fix vyprat?"

"Mamí, půjde ten permanentní fix smazat z toho stolu?"

"Mamí, kde máme  X?" (za X dosaďte cokoliv - od špendlíku po jaderný reaktor)

"Mamí, máš ....kousek vlny.... zbytečnej nátělník... zbytečný tričko... zbytečný prkýnko... zbytečnou zavařovačku... zbytečný žehlící prkno...zbytečnej periskop... zbytečnej rotor z vrtulníku... "

"Mamí mě to nejde!" BUM, BUCH, PRÁSK, TRH, KŘÁP......BÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ

"Mamí, proč máme VŠECHNO tak blbý?"

"Mamí, proč to má "Tvořilka" doma takový hezký a u nás je to hnusný?"

"Mamí, já se NUDÍM."

 

Kapitulovala jsem.  

Našla jsem dvě volná místa na příští týden na příměstském tvořícím táboře. Po téměř dvou měsících prázdnin jsem naprosto vyřízená a i manžel nakonec zvýšenou cenu akceptoval, když mě slyšel hořekovat ze sklepa, jehož dveře jsem na půl hodiny zabarikádovala. Ráno předám děti a odpoledne si je vyzvednu a budu se na ně zase těšit. Už aby ty prázdniny skončily. 

 PS - pro jistotu - text je hlavně nadsázka - a pro tajné služby a rozvědku monitorující občanský cvrkot - opravdový jaderný reaktor, ani ten náhradní, doma nemáme.