Ve dnech prosincových máme asi všichni trochu víc práce s tím, abychom si připravili klidné svátky a ještě přitom stihli svoji práci. Je to paradox – honíme se, abychom si uspořádali klid…

Moje babička, narozená na samém začátku minulého století, říkávala: „Když máš největší kvalt, tak si sedni“. Tuhle moudrou pravdu jsem pochopila až v dospělosti.

Co se tedy na chvíli zastavit a zkusit si, jak se Vánoce připravovaly před sto lety? Zdá se vám nemožné i jen se zamyslet, natož pak zpomalit v tom všeobecném shonu?

 

 

...A co myslíte, pila prababička při pečení svařák? Mrkáček Stydlivý úsměv

 

 

Inu...

Naše prababičky to měly v ledasčem hodně podobné, a přece velmi jiné.

Na rozdíl od nás dnes je nehonila žádná prodejní kampaň, neměly zdání, co znamená black friday, nerušily je esemesky ani útočící a všudypřítomné reklamy, nezdržoval je internet, nevozily děti po kroužcích, nedělala jim těžkou hlavu žádná slevová akce, rozbité auto ani pandemická opatření.

A naopak – ony, na rozdíl od dnešních hospodyněk, většinou neměly k dispozici auto ani na dovážku velkého nákupu od prahu k prahu, neměly ani roboty na všechno možné od kuchyně přes koberec až k topení, neměly automatické pračky ani mobily s aplikacemi... a často neměly ani peněz nazbyt. Přesto dokázaly plnit dětská přání, vykouzlit vysněné dárky i krásné vánoční prostředí.

 

 

Nám se dnes jeví doba prababiček poněkud idylická, ale ony to vůbec neměly snadné; přesto při všem tom každodenním ohánění a skromnosti měly kolem sebe pěkně a příjemně, protože si dovedly věci i uklízení nějak klidněji naplánovat. Ostatně – vždyť slovo úklid v sobě obsahuje také klid… Mrkáček

 

 

 ....-oOo-....

 

 

Pro letošní prosinec jsme se v klubu 100x jinak rozhodly inspirovat se (pra)babičkami, vynechaly všechen lesk, třpyt i okázalost a pokusily jsme se vykouzlit atmosféru Vánoc někdy z počátku dvacátého století, trochu postaru, skromně, jak by je možná slavily a ctily naše pra-babičky.


...naše paleta barev pro prosinec (foto: Pinterest)

 

A věřte nebo ne, pomohlo to; alespoň na chvilku jsme se ztišily, s předstihem vytáhly staré formičky, vykrajovátka na cukroví, navěsily slaměné ozdoby a perníčky na větévky chvojí, rozložily pečlivě opatrovanou vyšívanou zástěru po prababičce, na focení oprášily starou židli po dědovi.
Zavzpomínaly jsme na dětství (nám pamětnicím to šlo snadnoStydlivý úsměv), z vlastních zážitků nebo vyprávění prarodičů vybraly střípky příběhů, jak jednou…

 

...K slaměným ozdobám krásně ladí červená jablka; mívali jsme kdysi na zahradě „panenčata“ – odrůda Panenské české měla jablíčka krásně rudá, malá a s dlouhou stopkou, takže se dobře bavlnkou zavěšovala na stromeček. Jenže stará jabloň v osmdesátých letech dožila, a tak jsem naivně vyrazila do zelinářství koupit „malinká červená jablíčka s dlouhou stopkou“. Prodavačka ani po pečlivém vysvětlování naprosto nechápala, co po ní chci, nervózní fronta u pultu začínala hučet a významně pokašlávat a vylepšil to už jen vtipálek za mnou, když prohodil : „Tak si kupte červenou cibuli, to bude vypadat stejně a ještě budete plakat dojetím!“ Velký úsměv

 

................-oOo-.................

 

Pojďte s námi také na chvíli spočinout, s vánočním punčem vdechnout vůni perníčků, pracen, jehličí i františků, prohlédnout si naše vánoční výrobky a zaposlouchat se do úsměvných vzpomínek z dob nenávratně minulých...

 

 

Katka - K-bags donesla vázu s ozdobeným chvojím:


...Vánoce u babičky byly jak ta jablíčka na mé fotografii – zvenčí obyčejné, flekaté, uvnitř voňavé a sladké... Vzhledem k tomu, že jsme bydleli pod jednou střechou, jsem prožila nejen Vánoce, ale celé dětství i dospívání u „babinky“, jak jsme ji říkali. Byla to žena houževnatá, milující své blízké, své hospodářství a Pánaboha... a takové byly i její Vánoce – štědré i hektické. Štědrý den se už od brzkého rána pilně pracovalo: chystal se nejen bramborový salát s poctivou domácí majonézou, pekla jelítka, smažil kapr..., ale babinka v tento den převlékala i peřiny! Dříve, než se zasedlo ke štědrovečernímu stolu, obsloužila dobytek. Neodmyslitelnou součástí večeře byl zpěv koled z kancionálu a modlitba. Dárky rozbalovala jako poslední a myslím, že ji ani moc netěšily... měla jiné priority. Upracované ruce složila do klína a pomrkávala po hodinách, neboť ráno bylo třeba vstávat před čtvrtou a vyrazit pěšky na ranní bohoslužbu do vedlejší vesničky. Jejímu světu jsem plně porozuměla až v dospělosti...

 

 

Tereza - Muzikanti sobě  zanotovala pár koled:

...Není to vlastně vzpomínka z minulosti, jelikož babičku pořád mám a děje se to stále...:-)

Každý rok před Vánoci mě překvapuje, kolik lidí nechává dárky a všechno zařizování na poslední chvíli. Jsou pak z toho nervózní a z předvánočních příprav místo radosti mají jen starosti.
Chápu, že ne každý se v tom předvánočním chystání tak „vyžívá“ jako třeba já, ale proč si to nepř
izpůsobit tak, abychom z toho měli potěšení ? Není třeba mít devatero cukroví, dárků nemusí být hromady a nemusí to být hmotné dárky; ... a vlastně nemusí být žádné, můžeme se třeba jen sejít s lidmi, které máme rádi a dát si s nimi dobré jídlo.
Já si vše kolem Vánoc vždy užívám a pokud mě něco pěkného „cvrnkne do nosu“
třeba v srpnu, klidně to koupím a do Vánoc schovám jako dárek, žádné shony tedy vůbec neznám. Tento styl nakupování dárků dovedla k dokonalosti moje babička – někdy dárek pořídí už v létě a ihned zabalí; pod stromečkem máme pak několikanásobné překvapení – to když už si ani babička někdy nevzpomene, co si od ní obdarovaní vlastně rozbalují. Naštěstí už, po letech praxe, při letním balení vánoční dárky i popisuje jmény, takže úplná anarchie obvykle nenastává (... možná někdy trošku :-)

 

(...Mně tahle výšivka pod další Terezinou písní připomíná stařičkou zástěrku, kterou moje babička nosívala zamlada – tedy někdy za první republiky, když sloužila v Praze u ředitele velké banky. Vyprávěla pak při černé hodince nám dětem, co na Vánoce vařívala panička“, jak spolu chodily nakupovat na trh, co prováděl jejich nezvedený synek {jednou jí položil živou ještěrku na ucho košíku plného vajec - no, byla z toho veeelká omeleta…}. Přes půl století jsem tu jemnou zástěrku opatrovala a teď ji jako rodinný poklad střeží moje dcera – pro vnučku, která se se mnou učí vařit…)

 

(...A s touhle trubkou se mi hned vybavila vzpomínka z dětství, kdy na Štědrý večer chodíval jeden starý soused v dlouhém hubertusu od chalupy k chalupě a na otlučenou křídlovku troubil koledy – někdy hodně falešně, ale to k němu nějak patřilo. Jeho žena, celá zamotaná v šátcích, aby jí nebyla zima, k tomu zpívala a hlavně nesla na zádech nůši, kam jí každý vložil něco k snědku – kus vánočky, pytlík hrachu nebo krup, hrníček sádla, pár kousků cukroví nebo kousek ryby... Moc toho neměli a takhle si přilepšili aspoň na Vánoce. Vždycky jsme čekali, až tihle dva koledníci přijdou a teprve pak jsme šli štědro-večeřet, když už nikdo nerušil...
No, když o tom tak přemýšlím, bylo jim tehdy vlastně asi
tolik let, jako je dneska mně; pááni, to už jsem fakt stará, když si z dětství pamatuju věci, které kreslil pan Lada…:-D)

 

 

Eva – etomatelier2 zacinkala na zvonky ke svátečnímu stolu:

... Jsem narozená v prosinci a na Štědrý den mám svátek; je jasné, že se nikdo neobtěžoval ta data oddělovat, a tak se vždycky sfouklo všechno naráz; navíc v den mých narozenin měl můj táta taky svátek, takže jsem nikdy neměla vlastní dort. Dokonce se na můj svátek držel půst, abychom viděli zlaté prasátko – no uznejte, dítě to hodně zamrzí… Ale snad mě to zocelilo vůči pozdějším nepřízním osudu.
Kdysi nám dětem učitelka ve školce prozradila, že Ježíšek není a že dárky nosí rodiče. To se ví, že nám to vrtalo v hlavě, a tak jsme u babičky tehdy s bráchou celé dva dny hlídali dveře do „Ježíškova“ pokoje; z obývací kuchyně se nás snažili vystrnadit, ale nedali jsme se. Ač v přízemí, tak kvůli terénu byla okna vysoko a nikoho jsme nenačapali. Když jsme v kuchyni dojedli slavnostní večeři, strejda se omluvil, že musí na záchod, a najednou z pokoje zazvonil zvonec a my: „Ha, to byl určitě strejda Milan!“ Ale to on už otevíral dveře – to přece nemohl stihnout! Stihl; asi trénoval ještě před naším příjezdem, a tak jsme na Ježíška s radostí ještě asi dva tři roky věřili..

 

 

Hanka – dobrá trefa přinesla ještě víc hvězdiček:

... Já bych o našich rodinných Vánocích mohla napsat knížku. Měli jsme různé rodinné tradice, táta dlouhá léta fotil a vše osobně vyvolával, takže všechny Vánoce máme krásně zdokumentované. Když jsme byli malí a postili se, viděli jsme pak opravdové zlaté prasátko, vážně! První léta to byl diapozitiv, který naši vytvořili podle Ladova obrázku a promítali ho na stěnu; později táta „vynalezl“ prkýnko ve tvaru prasátka, které natřel pozlátkem a pomocí systému latiček a vlasců je připevnil na kraj skříně tak, aby bylo schované, ale při zavření dveří „najednou“ vylezlo. Táta taky každoročně schovává kapří šupiny, čistí je a rovná, napíše na ně P. F. a podělí jimi na Nový rok celou rodinu pro štěstí.

 

 

Anina – Hanna.H donesla měkkost:

...Vánoční historku z dětství?  Bydlely jsme s mamkou samy a mně mohlo být tak devět let. Pamatuju si, že jsem už měla rozbalené všechny dárky, co byly pod stromkem, a mamka byla najednou nějaká nervózní a pořád se ptala, jestli je to opravdu všechno… No nakonec ještě přinesla dokonale schovaný dárek, který sama nemohla najít, protože zapomněla, kam ho dala – byla to velká sada na badminton. Tehdy jsem ještě věřila na Ježíška a bylo mi divné, proč to nedal pod stromeček všechno najednou... :-)

 

 

Tereza – teruber  slavnostně prostřela:

 

...A vánoční příhoda tradiční ponožková: od dětství jsme s bráchou dostávali pod stromeček ponožky. Byl a stále to je náš rodinný zvyk, jen se občas mámě stane, že balíček někam hodně dobře založí, schová, zkrátka dobře uklidí. Rozbalí se dárky a ponožky nikde. Občas si vzpomene, ale občas taky dostáváme ponožky až v průběhu roku, nebo až další Vánoce.
Letos jsem ve švadlence
potkala paní, která také potřebovala ponožky pro syna, že prý to mají doma jako takový vánoční zvyk. Jsem ráda, že v tom nejsme jako rodina sami… :-)

 

 

Mirka – RE-NATUS ozdobila perníčky:


….Tuhle židli mám moc ráda; dělal ji ručně můj děda a s babičkou takové používali celý život u kuchyňského stolu. Jednu jsem si zrenovovala a sedávám na ní v kuchyni, ale tuhle (na fotce) chlapi v dílně dorovnali tak, že jsem jim ji vyrvala z rukou a dala jim za ni radši novou.
Tak dlouho jsem ale odkládala její renovaci, že nakonec zůstala tak; s patinou z dílny a zbytky původního nátěru je vlastně dokonalá tak, jak je
… a perníčkům to na ní moc sluší...

 


...Maminka nakoupené dárky schovávala na půdu, abychom se nenašli. Na Štědrý večer pak po večeři rychle odběhla „vyhlížet Ježíška“ a zatím dávala balíčky pod stromek. Jenže jednou, zrovna bylo tehdy velké náledí, s těmi balíčky na schodech z půdy uklouzla a zle se potloukla. Netuším jak, ale přesto statečně dopravila balíčky pod stromek, ovšem její kolena byla samá krev. Nicméně duchapřítomně nám vysvětlila, že „jak jsem se na zahradě ohlížela po tom Ježíškovi, co k nám zrovna letěl helikoptérou, tak se mi zamotaly nohy a už jsem se kutálela ze schodů“… :-)

Taky nám dětem vždy pro radost pekla perníkovou chaloupku. Stavba sice držela pohromadě jen silou párátek a vůle, ale pečli nazdobená mandlemi a pokrájeným barevným želé byla krásná. Maminka dokonce do okýnek vlepovala barevný celofán a dovnitř „pokrokově“ vkládala bateriovou lampičku mých panenek – jako že tam opravdu „jsou doma a svítí“…, tedy až do okamžiku, kdy se jednou chaloupka vlastní vahou zhroutila, a protože byla vysoko (asi abychom ji hned nesnědli), rozpadla se doslova po celém pokoji...Velký úsměv
Perníčky jsem
pak začala péct sama, staročeské, zadělávané už v září; i chaloupku jsem mnoho let stavěla, několikrát i celý betlém – ten jsme pak dojídali ještě v březnu.
Dnes už zdobím jen malé kousky s vnučkou
anebo maluju perníkové ozdůbky, které vydrží… :-)

 

 

Danka – D.FELIX  připravila pracnové formičky:


...Na Štědrý den jsme vždycky se ségrou chodily k babičce, aby naši měli klid a čas všechno nachystat a odpoledne jsme se pak vracely domů. Večer se otevřely dveře, tam rozsvícený stromek, dárečky a my holky překvapený, jak to Ježíšek pěkně připravil.
Ty dveře neměly zámek, a tak rodiče před ně vždycky stavěli židle, abychom se tam nedostaly. Jenže jeden rok jsem ty židle šikovně přelezla, tři hodiny odpoledne a jéééé, Ježíšek už tady byl!  Venku bílý den a my rozbalovali dárky. Ještě dneska se tomu smějeme...

 

 Helena – HelaF přibalila k dárkům i malý zázrak:

...Vánoce z dětství, které mi opravdu utkvěly v paměti – bylo mi 4,5 roku. Doma byl nazdobený stromeček, máma smutná a s velikým břichem. Přijela sanitka a mě, malou vyděšenou holku, odvezli cizí lidé do nějaké cizí nemocnice. Tam mi vzali vše, co jsem si přivezla s sebou a dali mi jejich veliké pyžamo a děravé bačkůrky. Pamatuji si, že jsem tam byla jedna z nejmenších a že mi bylo hodně smutno. Co bylo tam, už mi v paměti nezůstalo, ale po nějaké době mě zas sanitkou dovezli zpátky domů. Stromeček už tam nebyl, zato ale maminka přinesla jeden dáreček, který mi to všechno vynahradil a zůstal napořád – bráška. :-)

Zázraky se prostě někdy dějí a na Vánoce to bývají ty nejkrásnější.Modlitba

 

..............-oOo-..............

 

...Hmmmm, hezké posezení, že?  Snad naše malé zavzpomínání potěšilo a rozesmálo i vás alespoň tak, jako jsme si ty chvilky tvůrčího klidu užily my.

Všechny doprovodné fotografie i tentokrát pocházejí z objektivů členek klubu.

 

Děkujeme, že jste se u nás zastavili a přejeme vám všem krásné dny sváteční i všední, klidný závěr letošního roku, moudré vykročení do toho příštího a především pevné zdraví.

A jestli se vám tu líbilo, zveme vás už nyní na příští rok těšíme se na setkání v srdečném lednovém kochání

image

 

Pro klub 100x jinak připravila RE-NATUS - Miroslava Šmídová  dobrá trefa - Hana Konopiská