„Když bylo ráno, uradili se všichni velekněží a starší lidu proti Ježíšovi, že ho připraví o život. Spoutali ho, odvedli a vydali vladaři Pilátovi. Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. Velekněží sebrali peníze a řekli: „Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev.“ Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. Proto se to pole jmenuje „Pole krve až dodnes. Tak se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše (Zachariáše): „Vzali třicet stříbrných, cenu člověka, na kterou ho ocenili synové Izraele; a dali ji za pole hrnčířovo, jak jim přikázal Hospodin.“ (Matoušovo evangelium 27, 1-10+24-25)
S koncem Ježíšovým bezprostředně souvisí konec Jidášův. Oba, Ježíš i Jidáš, mají nezáviděníhodný úkol: jeden zemřít x druhý zradit, na smrt vydat. Jeden život zachránit, druhý život zmařit. Kdybychom si mohli vybrat, který z úkolů bychom si zvolili my? Nebo spíše, kterého z těchto dvou úkolů bychom byli schopni? V kom z nás dřímá hrdina a v kom zbabělec, zrádce? To ukáže vždy až mezní situace, reálné nebezpečí, skutečné ohrožení. Až bezvýchodná situace odhalí naši sílu nebo slabost; …Krista nebo Jidáše v nás. A přiznejme si, že z povahy toho druhého, Jidáše, máme v sobě mnohem víc. Chybí nám síla vztahu s Bohem, kterou měl Ježíš. Chybí nám věrnost, pokora, stálost, odvaha k oběti a nelpění, stejně jako Jidášovi. I my rádi bereme věci do svých rukou a zařizujeme se v životě po svém. I my máme své představy o Bohu a propadáme hněvu nebo pochybám, když Bůh mlčí nebo jedná jinak, než si přejeme. I my zrazujeme a odpadáme. Věřící člověk, není bílá figurka na šachovnici, která nezažívá pokušení a vždycky ví a udělá, co se patří. Proto nemůžeme Jidáše odsoudit, dívat se na něj z patra a pohrdat jím. Jeho zradu, to osudové selhání, ano, ale Jidáše samotného NE!
Prodání člověka za pár stříbrňáků nás ale přesto zaráží a otevírá další téma. HODNOTU lidského života. Ne všichni si života váží. Někteří životem pohrdají, jiní s ním hazardují. Ve válkách, mocenských střetech, teroristických útocích, diktátorských režimech je hodnota života jednotlivců přehlížena a obětovat druhé pro lepší pozici bývá (v určitých dobách a na určitých místech) na denním pořádku. Odkud se tato neúcta k životu bere? Není její příčinou přesvědčení, že život není darem, ale naším vlastnictvím; majetkem, s kterým můžeme nakládat podle své vůle? Že jsme pány svých životů? A není odtud už jen krůček k tomu, cítit se oprávněnými zasahovat do života druhým a rozhodovat o něm?--- A nakolik lze lidský život vůbec ocenit? Pojišťovny a soudy – při úrazech, nehodách, vraždách – jen ztěží stanoví výši odškodného. Náhrady za zdraví nebo život sám. Všichni se shodneme, že cena lidského života je nevyčíslitelná; že penězi nelze zaplnit prázdné místo po blízkém člověku; nahradit jeho nezaměnitelnou osobnost. A oněch TŘICET STŘÍBRNÝCH se nám musí jevit jako směsná částka za život člověka. Tolik stál otrok; ovšem živý otrok , nebo pole. Stálo to Jidášovi za to? Mohly být peníze motivem jeho zrady? Nebo jej k ní dovedly jiné pohnutky? Bible o příčinách Jidášova jednání mlčí. A badatelé se pouze dohadují: Zklamal snad Ježíš jeho očekávání a představy? Rozčilovala ho Ježíšova pasivita, mírumilovnost, štědrost? Chtěl jej vydáním nepříteli donutit k tomu, aby projevil svou moc, udělal zázrak – jak se domnívají ti, kteří v Jidášovi vidí člena sekty Sikariů (dýkovrahů)?
Jediné, co Bible o Jidášově zradě říká, je že „ďábel vložil do srdce Jidášova zradu“ a „Běda tomu, kdo zrazuje Syna člověka“. Nejsou to však slova prokletí nebo zatracení, nýbrž pouhé konstatování toho, že vydání člověka na smrt je zlý čin a pro zrádce má osudné následky. Vina uzavírá člověka do sebe, vyvazuje ho ze vztahů, odsuzuje ho k samotě, trápení. Život už není, co byl a co mohl být. Hříchem je z něj odkrojeno kus možností, v případě Jidáše dokonce schopnost žít. Rozhodující proto je, co na adresu Jidáše říká jeho oběť, Ježíš. „Příteli, konej svůj úkol“ (Mt 26,50). Nestaví tato slova Jidášovo jednání do jiného světla? Byl-li to jeho úkol, mohl se mu vyhnout? Není spíše nástrojem v Božích rukou? A nezvěstuje Ježíš tímto oslovením:“ PŘÍTELI“ spásu i Jidášovi? I pro tebe jsem přišel zemřít, i na tebe se vztahuje moje milost.
Dnešní příběh mluví především o VINĚ, jak vyplyne z evangelia o kus dál. Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka, je to. vaše věc“. A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na náš a na naše děti!“ (Mt27, 24-25 K) VINA je společná nám všem, celému lidskému rodu. Od počátku lidstva se člověk snaží utéct před odpovědností za své činy a svaluje vinu na druhého (objevuje se to již při prvotním hříchu, kdy: Adam svaluje vinu na Evu, ta na hada; přehazují si ji jako horký brambor ve snaze nenést následky činu). I v pašijích se to opakuje, všichni (snad jen kromě Jidáše) vinu odmítají: Velekněží, Pilát, zmanipulovaný zástup. „EJHLE, člověk“ sluší se o Velkém pátku říci, protože v Ježíšově procesu se ukazují v plné nádheře všechny polohy lidství. ČLOVĚK v podobě negativních hrdinů: zkorumpovaných vládců, nespravedlivých soudců, zbožných pokrytců, sobectvím hnaných jedinců x a ČLOVĚK k obrazu Božímu: svobodný, jednající v lásce, s ohledem na druhé a obětující se pro ně. Obojí se setkává na kříži! Tam jsou přibity negativní polohy lidství spolu s nevinným; tam se „vyrovnává stav“ a „maže dlužní úpis“. Srovnání účtů, čistý list papíru, nový začátek se nám – Jidášům všech dob - nabízí.
Vraťme se ale ještě zpět k Jidášovi. Je to zrádce. Adept na hlavního viníka velikonočních událostí. Ten, který roztočil křížovou cestu Páně. Ostatní na něj svoji vinu s úlevou házejí, nebo jej s jeho vinou nechávají samotného: "Je to tvoje věc“ pozdě bycha honit, co sis navařil, to si i sněz!, můžeme vyčíst z reakcí okolí. A sami s Jidášem také nemíváme příliš soucitu. Jidáš je se svou vinou ponechán sám a samota ho (spolu s tíhou viny) nakonec rozdrtí. Dožene jej k sebevraždě. - - - Jidáš tak potvrzuje, jak důležitý je pro život člověka VZTAH a blízkost Druhého, jak jsme spolu navzájem provázáni. Svým životem byť převráceně, dokáže hloubku přikázání: „Miluj bližního jako sebe samého“ Jidáš bližního, Ježíše, svou zradou defakto zabil a tím zabil i sebe sama, neboť SÁM, bez vztahu, opuštěn a zatracen druhými, nedokázal svůj život unést.
Znovu se nabízí srovnání jako na začátku. Jidáš a Ježíš. Oba o Velikonocích umírají, oba o své vůli. Jidášova smrt je SEBEVRAŽDOU, zoufalým pokusem jak se zbavit viny. Útěkem před výčitkami svědomí. Ze samoty. „Odplatou za hřích je smrt“, může nás napadnout a u Jidáše to platí doslova. x Ježíšova smrt je OBĚTÍ, odvážným pokusem zbavit viny druhé. Výkupným, které od smrti zachraňuje. Tajemství těchto počtů spásy nelze vyložit, ale lze ho prožívat a okoušet v odpuštění.
Přestože pro nás Jidáš možná i nadále zůstává zrádcem, kolaborantem, odpadlíkem – je to právě on, kdo si snad jako jediný v celém velikonočním dění uvědomuje osobní VINU: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ zní jeho kající vyznání. Nevědomky tak svým pokáním JAKO PRVNÍ proměňuje slovo soudu: „Krev jeho na nás a na naše děti“, ve slovo milosti, ve formuli spásy: krví jeho jsme zachráněni. Nevědomky tak JAKO PRVNÍ okouší spásu, kterou Kristus svou smrtí přinesl!!! Klíčem proměny trestu v milost je postoj kajícníka: vyznání viny a upřímná lítost.
Krev, onen dávný symbol života, očišťuje a zachraňuje. Je vylita na naše hlavy - jako znamení zrady, viny, hříchu. I my můžeme spolu s Jidášem vyznat: „zradil jsem nevinnou krev“ a blaze nám, když tuto větu řekneme upřímně, vědomi si své porušenosti.
Pane Ježíši Kriste, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad Jidášem i nad námi. AMEN
