Nedávno jsem jen tak z legrace složila prasečí nominaci a když se nečekaně octla na titulce, došlo mi, že doma vlastně taky jedno kamenné prase mám – i když neprodejné, protože památeční. Prohrabala jsem kdeco, ovšem kamínek nikde. Zato jsem shromáždila galerii těch, které domov neopustily.

 

 

A také jsem našla starý výtisk časopisu Bydlení z konce minulého století, kde kamenný vepřík dostal větší prostor než já. To jsem malovala kamínky teprve asi deset let a prodávala jen v jedné galerii, kterou už i s knihkupectvím dávno zavál čas. A vlastně jsem malovala úplně jinak než dnes, méně jsem se s tím piplala a výsledek byl často veselejší… Snad i kamínky jsem potkávala nějaké zábavnější, možná jsem jich nemalovala tolik jako dnes.

 

 

 

A pak jsem konečně to mediálně proslavené prase našla! Kdo ví, jestli bych dneska ten omlácený kamínek vůbec zvedla, a kdyby, zda bych v něm tu podobu viděla!

 

 

Prase po dlouhá léta plnilo funkci výchovného asistenta. Když dcera ráno odešla do školy, posbírala jsem všechen její povalující se nepořádek, vytvořila z něj pyramidu, zakryla ji dekou a pašíka postavila na ni. Dneska by to už možná bylo považováno za týrání dítěte. Možná proto si dcera kamínek neodstěhovala do svého bytu, protože takovou prasárnu přece jednou svým dětem dělat nebude. Ale vepří pyramida byla jistotou, že odpoledne byly všechny nepořádky uklizené bez povelů a dohadování, jen s trochu naštvaným obličejem nebo brbláním, že tenhle fór je fakt už trapnej.

 

Téměř třicetileté prasátko je taky svědkem toho, že malované kamínky mají při dobrém zacházení výdrž a že ten čas nějak strašně letí…

 

Titulní obrázek je výřezem z TOP nominace a jsou na něm prasátka od:

Jaroslava.Fišerová

Kámen a cín

Juliett

lesito

bavunka

Amélka

Luffa

blueprint

Děkuji za báječnou společnost vašich roztomilých pašíků :-)