Byla vila, kde bydlel nemocný člověk. Jedinec, co málokdy vyšel ven a s nikým se nebavil. Pravidelně se kolem jeho vchodu mihnul povoz s jídlem, přičemž prodavači vždy hojně zaplatil lesklým zlaťákem a tiše se mu do očí zadíval. Lidé o něm občas prohodili bázlivá slova, ačkoli nosiči jídla se jímalo jiné zdání.

Tento divný člověk byl však často slýcháván, jak hovoří se svým nábytkem.  Mluvil se svou konví a vodou, jak do ni teče. Pak oznámil své květině, že je konečně zde a že se omlouvá, že zapomněl. Prohodil pár slov se svým klíčem, kterému se nechtělo zapadnout do zámku, skoro jako kdyby celý dům mu naslouchal. I já šel několikrát kolem a slyšel vzduchem proletět hlas, jak se raduje z koření, co do omáčky sype a že se velice těší, až rozvrzaným dveřím panty mastí vyléčí.

Odpovídal mu někdo však? Kdoví, to jsme se nikdy nedozvěděli. Drby se však hlavami proháněly, že v budově žil duch. Duch, co obýval každičký předmět, každou vázu, stůl, hrnek, všecko. A že co mu dáš, to ti vrací. Když samotou strádá, bezmocně se díváš, jak se o podlahu keramika tříští a pevná cihla na prach se drolí.

A tak v každém předmětu ducha přivítej a srdečně ho zabydli. Věz, že pak tvůj kout tvými slovy zpětně, jako zrcadlo, zazáří.