Začnu – jak je mým zvykem – hodně zeširoka.

 

Zatímco tady na Fleru se skrývám za sličnou avatarku, na sociálních sítích čas od času měním skutečnou fotku, která by mohla něžné flerovské Panně dělat babičku. Nejnovější důvod změnit „profilovku“ nastal, když jsem za pátý úklid s dobrovolnickou organizací Trash Hero vyfasovala žluté tričko.

 

 

Zaujal mě kamarádčin komentář pod fotkou: „Ty jo, nevim, jestli jsem na tebe pysnejsi, ze se venujes takove skvele cinnosti, nebo ze se snazis opravdu uprimne usmivat.“ Ovšem to, co považovala za úsměv, byl jen následek toho, že mi do očí svítilo slunce.

 

Mno... dnes už naštěstí vím, že se většinu času tvářím, jako bych šla nahlásit vlastní znásilnění a po cestě mě navíc chytl slepák, ale dlouho jsem si toho nebyla vědoma. Nebojte, to RBF s tím fakt souvisí :-D!

 

Nebýt jako stádo

Od malička jsem se odlišovala. Asi jsem se už taková narodila a navíc rodiče na mé originalitě cíleně pracovali. Kdykoli jsem chtěla něco, co měli druzí, třeba džíny místo krimplenových gatí, dostalo se mi nasupené odpovědi, že kdyby Krčmářová skákala z mostu, budu skákat taky, a že nikdy, rozuměj NIKDY!, nesmím být jako stádo (Alena Krčmářová byla moje obdivovaná a milovaná spolužačka, která si už ve třetí třídě na sebe pletla a od páté i šila a bok po boku jsme léta pletly při vyučování pod lavicí). Rodiče přidali ještě vzletné ponaučení o mém bezbřehém sobectví, protože maminka tu mnou odmítanou krimplenovou nádheru, kterou za drahé peníze koupila babička, obětavě ušila.

 

Co ti zas je?

Od malička jsem tedy měla pocit, který posléze v dospělosti jedna moje podobně postižená známá popsala slovy, že se cítí „jako mimozemšťan, kterýho si tu zapomněli vyzvednout“. Odlišnost ve mně budila značnou tenzi (takže jsem se pořád tvářila znechuceně) i touhu přijít své celkové podivnosti na kloub. Tak dlouho jsem se věnovala sebezpytu, až jsem po dlouhém balancování mezi tím, na kterou stranu „blázince“ vlastně patřím (zda na tu za mříží, nebo mezi „blázny“, kteří od nich mají klíče), uvízla na léta v pomáhající profesi. Protože nás, které si tu „obyvatelé jiných galaxií nejspíš zapomněli vyzvednout“ :-), je hodně, a kdo jim lépe porozumí než člověk, který také večer co večer pátrá po obloze, zda už pro něj „jeho lidi“ přece jen neletí?

 

Pracovala jsem na lince důvěry, kde naštěstí žádný volající neviděl ten můj neustále zakysle vypadající „ksicht“. Každý, kdo mě pořádně neznal, se mě neustále ptal, co mi je, jestli se nezlobím, nenudím, netrápím, nejsem nemocná…, případně se nenamáhal s otázkami a jen si řekl, že jsem asi pěkná kráva.

 

Zrcadlo a internete, povězte mi...

Jak se tvářím, jsem odhalila v práci, kde mě FAKT drsně neměli rádi. Přišla jsem totiž z úspěšného lifestylového měsíčníku do běžného ženského týdeníku, což kolegové vnímali jako ohrožení a já jako ztrátu hodnosti. Jednou jsem šla po chodbě a domnívala se, že kolegyni zdravím s výrazem blaženě napapaného žehnajícího anděla. Pak jsem zaplula na WC a sama jsem se lekla odrazu v zrcadle – zíral na mě totiž jeseter, kterému právě sdělili, že jeho druh je víceméně na vymření.

 

Tehdy mi došlo, že mé vnitřní nastavení a výraz obličeje se nějak nepropojují. Do dalšího zaměstnání jsem už nastupovala poučená a se slovy: „Nebojte, nejsem taková kráva, jako vypadám.“ Strávila jsem tam sedm úžasných let v týmu snů…

 

Pak přišla doba internetu a díky ní i spousta nového poznání a osvětlení, která jsem nenašla ani ve Freudovi, Frommovi či Jungovi. Jednak jsem se dozvěděla, že má komplikovaná povaha je daná tím, že jsem se už narodila hypersenzitivní (HSP – díky hlubokému studiu problematiky jsem na dané téma napsala řadu článků) a že mému setrvale zpruzelému obličeji odborníci říkají „resting bitch face“ RBF (= výraz odpočívající děvky). A že ho mají i takové celebrity jako třeba královna Alžběta, Victoria Beckham, Kristen Stewart nebo Drew Barrymore (teď jsem koukala na televizi a troufla bych si tam zařadit i svou oblíbenou Ivu Pazderkou). S věkem a gravitací způsobeným poklesem tkání v obličeji se syndrom nelepší, naopak!

 

Pokud se tedy náhodou potkáme naživo, tak si můj výraz prosím neberte osobně!

 

Záhadné úvodní foto je můj odraz ve výloze českobudějovického minipivovaru Solnice...