V roce 2003 jsme se nastěhovali do staršího domku na vesnici (tedy pardón, on je to městys ), do kterého nevedl městský vodovod. Nějak nám to nevadilo. Do domu vede voda ze studny, ale když jsme ji nechali otestovat, tak úplně jako pitná nebyla. Ale do koupelny, do pračky i do myčky byla v pohodě, na kafe, polívku a omáčky jsem tu balenou nějak dotáhla,  a upřímně řečeno, párky jsem klidně ohřála v té studniční - ony ty výsledky zase tak strašné nebyly. 

Jenže, poměry se změnily, a ať už za to mohlo globální oteplování nebo nová výstavba v okolí, vody ve studni začalo ubývat, ačkoli jsme ji nechali vyčistit a prohloubit. A tak nějak od roku 2008 se začalo stávat, že voda ve studni prostě nebyla. To jsme pak museli (tedy já jsem musela) rozložit s rozmyslem víkendové praní, spouštění myčky, pak i koupání či sprchování... 

Když došla voda, signalizovaly to nezdravé zvuky čerpadla ze sklepa, a muselo se tam běžet a vytáhnout ho ze zásuvky, aby se bez vody nespálilo. A tu přichází na scénu můj muž, který zavádí revoluční novinku - zapojil čerpadlo na samostatný okruh, takže již není třeba sbíhat do sklepa, ale stačí v předsíni vypnout jediný jistič! Ó ten pokrok...

Jenže manželku (tedy mě) to nijak zvlášť neuspokojilo. V létě roku 2009 docházela voda prakticky každý víkend, prát víc než tři pračky naráz se nedalo, nádobí jsem odkládala na dobu, až bude vypráno... Zavedla jsem s Milanem vážný hovor na téma "zavedení městské vody do našeho domu". Usnesli jsme se na tom, že to je v zásadě dobrý nápad, a že si to vezme na starosti on.

Čas plynul a víkendové problémy s vodou se opakovaly. Díky mému remcání Milan jednal rychle a hrdě mi oznámil: "Tak hele. Do studny jsem dal čidla, ta jsou přes wifi napojená na můj počítač a stav se vysílá do internetu. Takže já kdykoli a odkudkoli uvidím, že dochází voda!" No uznejte, že v kombinaci se samostatným jističem už to byl takový luxus, že případné další stížnosti na nedostatek vody se jevily opravdu jen jako rejpavé šťourání. Abych náležitě ocenila tuto vymoženost, vznesla jsem jednou v neděli večer, po vyprání teprve dvou praček prádla, dotaz do velína: "Milane, můžu se jít vykoupat?" Po pár sekundách Milan vykoukl z pracovny a odborně pokýval hlavou: "Můžeš." Inu dobrá, pustila jsem si vodu do vany, začala jsem se svlékat - a najednou prsk bubly bubly chrrrrrsssk, vyhrnula se zrzavá prskající voda a šlus. Tak jsem se zase oblékla a podala jsem reklamaci: "Ses asi zbláznil ne?? Máš jedinou kliku, že jsem už nebyla ve vaně se šamponem na hlavě!!!" Z pracovny vyšlo zářící sluníčko: "Takže došla? Výborně, tak to si zkalibruju čidla na nulu!" No můžete ho v takové chvíli zabít? 

A tak ve mě uzrálo přesvědčení. Od toho dne jsem nevznesla ani jedinou stížnost na nedostatek vody, ani jsem nepřipomněla zavedení vodovodu. Rozhodla jsem se, že to zařídím sama, kdybych měla ten rigol pro trubky sama vykopat! Nikdy jsem nic takového nezařizovala - kdo ano, toho asi nepřekvapí, že všechny papíry a razítka mi trvaly dva měsíce. To máte vodovody, plynárny, správa silnic, elektrárny, telekom, projekt, firma spravující osvětlení, obecní úřad, stavební úřad... Když jsem byla u posledního razítka, musela jsem to už doma proseknout. Poslední to musel schválit náš starosta, a fakt jsem nechtěla riskovat, že se s Milanem potkají na návsi a proběhne něco jako "Héj Mílo, tak máš u mě to lejstro!" "Čau Honzo, jaký lejstro proboha?" To by zabil on mě. Takže ten památný večer jsem si nachystala složku papírů a po večeři, v klídku, jsem si to vychutnala.

"Hele, choti, jak to vypadá s tím naším vodovodem?"

"Noooooooo..... jo tohle... no hele, já to zjišťoval... volal jsem... všude možně... ale čoveče... to je ti takových papírů co na to potřebuješ, to si vůbec neumíš představit!"

"Myslím, že umím. To máš vodovody, plynárny...." a postupně jsem mu položila na stůl všechna povolení a vyjádření a schválení a rozhodnutí a nákresy a doložky... No koukal krásně, to mi za ty dva měsíce mlčení stálo! Pak už jednak nemohl couvnout, a jednak ten zbytek, to už bylo pro něj jako nic - sehnat týpka s bagrem, vykopat díru a ošéfovat to s chlapíkama od vodovodů. Takže od listopadu 2009 nám teče z vodovou městská voda, dokonce si můžu přepínat, jakou chci! No to je nádhera, pořád ještě si to užívám...

Předchozí:
Úvod: Výjimečně bezkočkové blognutí 
Život s (mým) chlapem 

Následující:
Hračička aneb život s chlapem potřetí