Pokud bych se v životě řídil jenom rozumem, tahle fotka by nikdy nevznikla. Jasně, není to žádný majstrštyk, ale pro mě má význam poměrně značný.

 "Duševní skutečnosti tu přirozeně byly i dříve, ale nevnucovaly se a nikdo si jich nevšímal. Šlo to bez nich. Dnes už to bez duše nejde."

C. G. Jung

 Vloni v září jsem na svých fotovýpravách „objevil“ Velkou Fatru. Nádherné kopce, kam až oko dohlédlo a taky málo lidí, protože bylo po sezóně. Celé odpoledne jsem proseděl na vrcholu Skalnej Alpy a fascinovaně vnímal okolní svět. Hory na všechny světové strany, Malá Fatra na západě, Velká od severu k jihu a Nízké Tatry na východ. Skoro jsem Slovákům ty jejich kopce záviděl. Později odpoledne se bohužel zatáhlo a z večerního focení sešlo, Příroda měla evidentně jiné plány. Nevadí, přijedu jindy, ale určitě ještě letos.

 Po návratu domů se ovšem začal ozývat hlas rozumu: „Co je to za blbost, přece nepojedeš kvůli jedné fotce 200 kilometrů tam a zase zpátky. Šest hodin sezení v autě! Jen si spočítej, kolik peněz dáš za benzín a nakonec si tu fotku stejně nikdo nekoupí!“

 Ještě před dvěma lety bych zřejmě logickým argumentům rozumu snadno „podlehl“ a na Fatru se nevrátil, jenže dnes už to není tak jednoduché. Vnímám stále hlasitější a naléhavější volání té naší části, které se říká Duše a vůbec nepochybuju o tom, že něco takového existuje. Nedala mně totiž pokoj a neustále připomínala, že mám tam nahoře na kopci nedokončenou práci, ať si rozum pindá, jak chce.

 Po několika týdnech čekání na počasí jsem znovu stál na kopci a naslouchal hlasu podzimních hor a spokojené Duši. Slyšíte JI taky?