Bývali hojným druhem, vyskytovali se na území celé Evropy, ale dneska, když nějakého jednou za uherský rok zahlédnu, jede většinou opačným směrem. Splácím tím pomyslný dluh - kilometry, které jsem najezdil sám jako stopař, když jsem byl mladý, svobodný, nemusel jsem vozit s sebou žebřík, kompresor a pokosku. Tehdy stačila kytara a malý bágl.

Tenhle jel dokonce opačným opačným směrem, ale to bych předbíhal. Bylo mi líto, že ho nemůžu vzít. Jel jsem do Prahy pro materiál, auto prázdné, nevyužité. Sám ve frontě aut, ve většině jen řidič. Fronta samotářů.

Hodinu trval zbytek cesty,  další hodinu jsem čekal, až nahradí prodlužkou od sousedů přeřezaný kabel, aby mi mohli vytisknout fakturu, zaplatil jsem hotově a pak asi půl hodiny nakládal, další hodinu trvala cesta zpět k místu, kde jsem ho znovu uviděl, zastavil jsem mu a povídám: „Stojíš tu dlouho, co? Zahlídl jsem Tě už cestou tam.“ Vypadal stejně starý jako já a navíc - stopaři si tykaj. „Nojo, dlouho, ale ne tady, šel jsem pěšky, neberou. Jen kousíček jsem se svezl.“ Byl o 22 kilometrů jinde, než před třemi a půl hodinami. Říká se, že kluk s holkou jedou třikrát rychleji, než samotný kluk ... měl vzít s sebou nějakou holku. Vyprávěl mi, jak byl na Slovensku, jak ho okradli, jak se vrací do Frankfurtu, jak nemá žádný peníze a vybrat si z bankomatu nemůže, jak nemá ani na léky, které potřebuje užívat, aby přežil, jak byl na vozíku a že chodí jen díky tomu, že pořád chodí.

Vzpomněl jsem si na toho minulého, před třemi roky - schylovalo se k bouřce, ten chtěl svézt jen do další vesnice, že přespí v autobusové čekárně. Toho okradli až v Rumunsku, když se tam byl podívat a uctít památku své ženy na místě, kde před lety zastavili u nehody a vlítlo do nich další auto. Čekal na nádraží na vlak a viděl, jak uklouzla stará paní s berlemi, vyskočil jí na pomoc a mezitím mu zmizel z lavičky kabát, klobouk i kufr. Vracel se do Frýdlantského výběžku. Už zase chodil, úspěšně ho uzdravili. Nabídl jsem mu, že ho nechám přespat u nás, rozdělil jsem se s ním o svou večeři a ráno jsem ho dovezl na nádraží, dal mu dvě kila na cestu a on mě prosil, ať mu napíšu číslo účtu, že mi je pošle zpět a pozve mě na borůvky, do své obory u svého sídla. Je jich tam prý spousta, protože tam veřejnost nechodí.

Ten letošní nic nedostal. Ani vizitku jsem si od něho nevzal. Ten předpředloňský měl svou řeč neprůstřelnou. Nenašel jsem v ní nic, co by si jakkoliv vzájemně odporovalo, všechno znělo naprosto neuvěřitelně, nepravděpodobně, ale nešlo to napadnout, dokázat, že lže. Ten letošní jel ze Slovenska do Frankfurtu a přitom šel pěšky z Mukařova do Zásmuk. Opačným směrem.