Přes veškerou podporu individualit, kdy se rodiče bojí plácnout dítě dělající neplechu, aby mu náhodou nepotlačili kreativitu a osobnost, jsme my lidé z valné většiny stádní tvorové a opičíme se po druhých. Namátkou třeba v tetování a graffiti – ti první hyzdí či zkrášlují (záleží na úhlu pohledu) jen svou kůži, ti druzí cokoli bez ohledu na vlastnictví. Vedle talentovaných borců se sprejů ve větší míře zmocnili nenadaní zoufalci schopní svými neumělými tagy zohavit vše, co jim přijde pod ruku. Pod heslem „Jsem sice neschopnej vandal, ale jsem vidět!“ Za všechny to vystihl sprejovaný nápis na zdařile pomalované zídce v pražské Chorvatské ulici. Dlouhá léta mi po cestě do práce připomínal smutnou pravdu, že „Svět se posral“.

Pos... se i ten můj a musela jsem ze secesního domu ve Vršovicích odtáhnout do strašnického paneláku. Moje cesta do práce a z práce pro změnu vedla podchodem s mramorovým obložením počmáraným neumětely. Obec nejprve investovala do pracného smývání a broušení, ale vandalové si už za bukem také brousili zuby na čisté „plátno“. Pak se v podchodu střídali dobrovolníci přetírající matlanice různými barvami a pomocí nálepek si s nezvanými umělci dopisovali a nadávali.

Dalším pokusem bylo použití „řeči“ sprejerů. Vycházel z toho, že by si navzájem nemuseli své dílo ničit, i když tvůrcem pracujícím na obecní zakázku budou ti undergroundoví nejspíš pohrdat. Podchod se proměnil v mořský svět. A stal se zázrak! Dlouhou dobu pluly rybky podchodem bez poskvrnky... Až jednou přišel kdosi se stříbrnou fixou. Chvilku se nedělo nic, ale časem tagů plíživě přibývalo, až bylo nutné výzdobu opravit. Teď jsme opět ve fázi prvních neumětelských čmáranic...

A tak si říkám, že stejně to chodí ve všem – v životním prostředí, v mezilidských vztazích, v obchodě, v politice… Vždycky je někdo tím prvním, kdo odhodí svinstvo na zem, poláme keř, vyvolá hádku, nabídne ohavné šunty, prokazatelně lže… A druzí se postupně přidávají, až je všude binec, vyšlapané trávníky, nadávání si, absence kvality i vkusu a nepoctivost jsou běžnou normou.

Funguje to ale i naopak, i když to dá víc práce. Ale je potřeba to nevzdávat, nepřizpůsobit se ničení ani sprostotě, ale stejně jako ten podchod pořád dávat věci do pořádku. Má to smysl a jde to!

Za poslední dobu mě nadchl třeba projekt Kbelík vody nebo moje mladá sousedka, maminka asi dvouleté holčičky. Kromě toho, že se nebojí a umí poskytnout první pomoc, nečekala na žádná schvalování na schůzi a požádala sama za sebe o popelnici na bio odpad. Ta se už týden utěšeně plní stejně jako moje naděje, že přes vodopády negativních zpráv není nic ztraceno :-) Ani náš podchodový, ani ten opravdický mořský svět, ani naše země, ani planeta.