Dnes nebudu psát o slepičkách. Blíží se totiž výročí úmrtí mého psího kamaráda a vzhledem k tomu, že se mi o něm v noci zdálo- úplně živý sen, jak mi spí v nohách- , beru to jako znamení , že dnešní povídání má být o něm...                                                Ani nevím, jak jsme se tenkrát s manželem dostali k rozhovoru o psovi, žádného jsme nechtěli, v baráku s námi bydlel vlčák mých rodičů, prostě takové ty vlky-plky o všem a o ničem, ale končilo to manželovým rezolutním výrokem , že by mi vlastního psa nikdy nedovolil. Tak  nedovolil? Vzedmula se ve mně vlna vzdoru téměř feministická , ač jinak opravdu nejsem bojovnice a plně uznávám mužské a ženské role. Copak je  můj rodič, aby mi něco dovoloval?! Tušíte asi, jak taková vzpoura končívá - do týdne jsem přišla se štěnětem, a ne ledajakým! Corrado Cessy, jak měl psáno v rodokmenu, byl v té době -před dvaceti lety-jedním z prvních boloňských psíků v republice. Vypadal jako plyšová hračka, nejkrásnější zvířátko, až ho budu doma představovat manželovi, není možné, aby nás vyrazil. A klaplo to dokonale, láska na první pohled...Večer zalehl v naší posteli- samozřejmě dočasně,než si u nás zvykne- strategicky se přitisknul k pánovi a tím si  koupil 17 let pobytu v naší  ložnici...                                                                                                                                                                                                                                                         Že je to nejhorší pes na světě jsme zjišťovali postupně. Nesnášel mazlení. Nesměl na něho sáhnout nikdo cizí, to bych ještě pochopila, byl takovým průkopníkem kampaně Me too, ale že nesnesl ani mě, když jsem ho chtěla vzít do náruče a muchlat, to už mi přišlo kapánek moc!  Naše děti toleroval, cizí kousal, a vysvětlujte pořád někomu, že pes, který vypadá jako reklama na hračku od Sparkyho je ve skutečnosti krvelačná bestie!                                                                                                                                   V odborné knize, kterou jsem kvůli němu koupila, se psalo:" Přítulný, věrný pes, který nedostatek prostoru a pohybu nebere jako omezení... Jo!  Ráno stoupl ke dveřím a řval a řval, dokud jsem s ním nešla ven. Ven jako do terénu, naši zahradu za "venek" nepovažoval- a ne že oběhneme blok a domů, trval na minimálně půl hodině, jinak si doma stoupl ke dveřím a ječel... Odpoledne a večer to samé, sice mně to prospělo ke zhubnutí a držení váhy po celou dobu Korinkova života, ale v zimě bych klidně radši ztloustla!                                                                                                                                                                                               A jeho jídlo... Granule vzal jen v případech, kdy už jsem byla tak vytočená, že fakt nic jiného nedostal -a nebyly to nějaké mrchy ze supermarketu, musela jsem kupovat značkové za 360 korun kilo- a ještě je flusal po celé kuchyni, jak vybíral ty pouze hnědé s masem!! S chutí žral pouze z ruky, když my seděli u stolu a on somroval. Měl systém: Nejdřív seděl, vlastně stál na zadních u mě , já mu dávala nejvíc, když mi došlo maso, přesunul se k dětem a nakonec došel k manželovi, protože věděl, že tam je to nejisté. Tady asi namítnete, že je to všechno naše chyba, nedůsledná /žádná/ výchova, rozmazlování, no jasně, máte pravdu, ale vychovávejte něco ,co vypadá jako tulení miminko, jako zmenšenina ledního medvíděte, jako, jako...                                                                                                                                                     Byl tak krásný, že chovatelka, která mi ho prodala rozhodla, že s ním musím na výstavu. No dobrá, slíbila jsem jí to, objednala nás k psí lazebnici, /Duda ji pokousal a zbytek procedury měl poprvé v životě košík , což mi do smrti neodpustil/,a jelo se na výstavu.  Nebudu popisovat celou tu pakárnu, která kolem toho probíhá, někdo psům dává natáčky, někdo je lakuje, barví, bělí jim zuby i srst, hraničilo to s týráním a já byla rozhodnutá: Jednou a dost. Korinek to viděl stejně : Při kontrole zubů kousl rozhodčího, ve své kategorii vyvolal rvačku, byl diskvalifikován a mohli jsme domů. /2000 kč v p...../                                                                                                                                                                                                                                                     Přesto se podařilo-díky známostem paní chovatelky- zapsat ho do plemenné knihy a bylo mu povoleno vyrábět štěňata /i když psy s takovou povahou by mělo být ze zákona zakázáno množit/.  První nevěsta byla sličná panna ze sousedství,/sice neznačková,ale hezulinká/ domluvili jsme s majiteli návštěvu u nich doma, aby  Sanny nebyla ve stresu, vše vypadalo nadějně, oba pejsci chtěli, ovšem Duda netrefil... Ostudááá! Volala jsem chovatelce: "Kde se stala chyba?" " Fena musí k psovi" zněla odpověď. Tak druhý pokus, Sanny k nám, zase nic... Jenže on byl fakt tak krásný, že majitelka fenky chtěla štěňátka za každou cenu, tak vymyslela, že zajedeme na veterinu k odborníkům. No, proč ne, třeba to Korinka doktor naučí...                                                                                                                                                                                                                                       Co se pak dělo, byl sen každého psa- panice. Krásná asistentka mu RUČNĚ pomohla, odebrala, pohladila a ten hajzlík držel jak beránek, přesně jak uvádí kniha:"Milý, přítulný pejsek..." Chudince Sanny TO zavedli stříkačkou a drželi ji 10 minut nohama hore. Nutno dodat, že se stejně nezadařilo, ale za tři stovky si Korinek užil!!                                                                                                                                                                                                Další pokusy s jinými fenkami už byly úspěšné a po světě běhá asi stovka jeho potomků/tímto se všem jejich majitelům dodatečně omlouvám/.                                                                                                                                                               Co napsat závěrem? Ač to byl pes veskrze šílený, vzpomínám na něj s nekonečnou láskou , jeho hrob mám za barákem a často u něj přemýšlím o životě a bytí vůbec. Tak, to je pro dnešek vše, ale myslím že k Dudovi se ještě někdy vrátíme...