„Ahoj Alenko, půjdeš dnes s námi do říše královny Mab?“ Břéťa a Jóža tu byli zas. „Jdeme na návštěvu ke kamarádovi Mecháčkovi, bydlí v lese,“ zvali Alenku. A téměř okamžitě se ocitli pod obrovskými duby, jejichž koruny se nad nimi klenuly jako strop posvátného chrámu. Skřítci vzali Alenku za ruku a vedli jí pěšinkou mezi stromy. Alenka otevírala oči úžasem.
Takový les nikdy neviděla! Pěšinku lemovaly polštářky mechu, které zářily svěžestí a čistotou.

Nad jedním takovým polštářkem mechu spatřila Alenka malého zeleného skřítka, který oháněje se košťátkem vymetal z mechu jehličí. „Nepořádek, nepořádek!“ mumlal si pro sebe polohlasně. „Ahoj Mecháčku, koukám, že jsi samá práce,“ vesele zahlaholil Břéťa. „Ahoj kamarádi!“ zvolal skřítek. „Ten ranní vítr mi nanesl všude spoustu špíny, musím to dát do pořádku!“ Zastavil se na chvilku, aby si narovnal záda. „Královna Mab by se zlobila!“ dodal polohlasně. „Dobře, že jste tady, pomůžete mi to dokončit a já vám pak uvařím výborný čaj!“ Než se Břéťa a Jóža vzpamatovali, drželi v rukách malá košťátka.

A tak se královně Mab, která ve svém lese na míle daleko slyší, když někdo vysloví její jméno, naskytl pohled na tři pilně pracující skřítky. Vynořila se jim za zády, neslyšně vystoupíc ze stínu stromu. Alenka jí okamžitě poznala, pamatovala si její podobu ještě z královského plesu. Nevěděla jak se chovat, opravdovou královnu ještě nikdy nepotkala, a tak se pokusila udělat pukrle, jak to v pohádkách dělávají slušně vychované princezny. Královna měla na sobě jednoduché zelené šaty a na krku bohatý náhrdelník z desítek zelených lístečků. Se všemi se přátelsky pozdravila a Alenku pozvala na procházku lesem. Pracující skřítci za odcházející Alenkou závistivě pokukovali. Komu se to kdy poštěstí, aby mu průvodce po lese dělala samotná královna Mab?

Alenka měla pocit, že se ocitla v pohádce. Slunce propouštělo skulinkami mezi větvemi stromů  své paprsky a ty rozzářily vlhké jehličí tak, že se zdálo být ze zlata. Mech tlumil jejich kroky a tak okolní svět nebyl ničím rušen.

Alenka ani královna nemluvily. Tak Alenka zjistila, že lesní ticho je protkáno směsicí ptačího zpěvu, šustění křídel, dupotu kopýtek a cupitání malinkatých nožek. Sem tam se jí podařilo zahlédnout pohyb mezi stromy, ale nebyla si jistá, zda se jednalo o zvíře nebo skřítka.   

Pěšinka je dovedla až na palouk ukrytý hluboko v lese. Kolem nich se prostíral koberec různobarevných květin. Tady Mab konečně promluvila: „To je, Alenko, naše lesní zahrádka. Odtud pochází všechna kvítka, co rostou v lese.“

„Co to tu tak krásně voní?“ ptala se Alenka. Mab popošla k polštáři drobných kvítků a ukázala na něj. „Tady, to je mařinka vonná. Možná, že ještě tvoje prababička mařinku sbírala a usušenou vkládala mezi prádlo, aby pěkně vonělo.“

„A tahle modrá kytička?“ „To je jaterník, Alenko. Dříve ho lidé sbírali jako léčivou bylinku,“ vysvětlila Mab.

„Tuhle kytičku znám!“ vykřikla Alenka a popošla k další bílé kytičce na krátkém stonku. „To je sasanka! A myslím, že nám paní učitelka ve škole říkala, že je jedovatá,“ přemýšlela. „Máš pravdu,“ přitakala prostě Mab.

„A také tahle kytička je jedovatá,“ ukázala Mab na vysokou rostlinku, jejíž stvoly byly obtěžkané růžovými květy. „Jmenuje se náprstník.“ „Ale je krásný,“ vzdechla Alenka a obdivně pozorovala barevné zvonky pohupující se ve vánku. Přesto kytičku opatrně a s respektem obešla.   

Po koberci svěže zelených šťavelových trojlístků scházely Mab s Alenkou k malé lesní tůňce.

Její břeh byl lemován krajkou kosatců.

Vprostřed tůňky rozkládal k obdivu své dokonalé lístky květ leknínu.

Hra stínů a zlatavých slunečních paprsků propůjčovala vodě v tůňce tajemnou modrozenou barvu.

Mab podala holčičce kytičku lesních jahod. „Tady je tak krásně!“ vydechla Alenka. „Těch vůní a barev!“ „
Pojď Alenko, budeme se muset vydat na zpáteční cestu. Už je nejvyšší čas,“ vzala Mab Alenku za ruku.

Skřítky zastihly vprostřed živé diskuze. Popíjeli lipový čaj oslazený medem lesních včel a diskutovali o tom, jak uvařit nejlepší houbovou omáčku. Zapadající slunce pozlatilo všechno kolem, takže celý les vypadal víc pohádkově, než kdykoliv předtím.

Byli už na polní pěšince, když se Alenka ohlédla zpět za sebe. Slunce už zcela zmizelo a na les začala padat mlha. Alenka přivoněla ke kytičce z lesních jahod a jejich sladká vůně jí přiměla jednu ochutnat. Hmm, ta byla!