Dobře vám radím, nečtěte toto, pokud se nezajímáte o oděvní tvorbu Bukoviny, nebude vás to vůbec bavit.

To jenom když si třeba koupíte od někoho šaty, do kterých tvůrce vložil kosek sebe sama a vy se v nich cítíte jako ve druhé své kůži, vás třeba zaujme o něm počtení.

První teda byl ten panelák, dětství v klasické, mírně rozvrácené rodince....okořeněné sídlištní školou, hodinami klavíru,  rozbitými koleny, prvními přátelstvími a vrzáním bratrových houslí v pozadí.

V deseti letech - první láska k divoké přírodě slovenských Pienin, kde jsme trávili prázdniny ve staré dřevěnici bez vody a elektřiny, mezi hady a ovcemi. Teď se mi plní můj dětský sen, protože bydlím v dřevěnce na samotě valašských pasek.

Později mě intuice (opravdu v tom nic rozumového nebylo) zavedla na Oděvní střední školu v Bratislavě, kde jsem si osvojila umění šití, proplouvala nejistotou a hledala směřování. Nosila jsem nezvyklé a podivné oblečení a nechápala jsem, proč moje spolužačky musí mít na teniskách fajfku, nebo 3 čárky.

Ve třetím ročníku mi učitelka oděvního výtvarnictví navrhla, že mně připraví na přijímačky na oděvní vysokou školu, já jsem ale v té době plánovala, že se budu coby mniška starat o nemocné lidi v chudých zemích a odmítla jsem. Těšila jsem se, že budu místo hrozného hábitu řádových sester nosit bílé sárí sester matky Terezy.

Po maturitě -k mniškám jsem nešla, protože jsem narazila na nějaké nesrovnalosti v církevním učení, které mi nikdo nebyl schopen logicky vysvětlit, třeba:

-proč se tak bazíruje na tom, že Maria byla panna? Je na tom něco špatného, mít chlapa, porodit dítě a nebýt panna?

-proč se pořád mluví o tom, že se máme chovat nezištně, když za každý dobrý skutek stejně něco očekáváme? (třeba nebe) atd. (časem mi na moje otázky odpoveděli třeba Jung, Osho, nebo Tolle)

...takže po maturitě jsem šla na vysokou pedagogickou školu. Obor hudební výchova, protože jsem od malička hrála na klavír a psychologie, protože mě zajímala zákoutí lidské duše.

Ze školy jsem odešla po třech letech, protože o zákoutích lidské duše jsem se nic nedozvěděla, jenom mnoho jmen, letopočtů a informací o pokusech na opicích...Jednou se mi zdálo, že konečně o něco začíná jít, když jsme se dostali k panu Freudovi. Nicméně ten nakonec dovedl svoje teorie do takových absurdit, že ho nešlo brát ve všem úplně vážně. Já jsem třeba ani po nejhlubším sebezpytu nenadobudla pocit, že když lezu s kamarádmi po skalách, tak se ve skutečnosti škrábu po otcově penisu.

Školu jsem slavnostně opustila ve Francii na zájezdu školního pěveckého zboru. Po odespívání všech soutěží jsem si zbalila baťoh, vzala kufr se saxofónem a vydala se stopem napříč Francií. Pan dirigent za mnou křičel, jsetli se s nimi nevrátím, tak mi nedá zápočet.

Jinak hraní na ulici bylo po několik let mojí hlavní výdělečnou činností. Hrála jsem na klárinet, saxofón a tahací harmoniku, protože klavír nejde nosit sebou.

Další zastávka byla Filmová škola ve Zlíně, která mi zas tak moc k něčemu nebyla, ale díky tomu jsem poznala nádherné Valašsko, mého Filipa a taky docela dost lidí, ze kterých mám dojem, že úplně nezapomněli na svoji duši.

Dělala jsem pak i různé jiné věci - prodej růží, letní brigády na chatě v Tyrolských Alpách, sbírání třešní a meruněk na Novém Zélandu, občasné šití, nebo sušení sena a vození hnoje u kamaráda na statku.

Pak přišlo bydlení na samotě v dřevěnici uprostřed bukových lesů- na Bukovině. Přišly děti, zvířata, časy krásné i někdy těžké. Myslím, že nejvyšší školu, co jsem absolvovala a stále pokračuji mi připravují moje děti.

A já se vrátila k oděvnímu tvoření. Tentokrát v jiném stylu, protože moje hipísácké a ekologické já chtělo recyklovat. 

To, co tvořím vychází ze spojení přírody kolem a mojí duše-je to přirozené, divoké, nespoutané, nekonvenční, někdy to kypí barvami, někdy zemité a je mu jedno, co si kdo o tom myslí. A proto moje šaty nosí ženy stejně takové.