V únoru a březnu mám zpravidla mrtvou sezonu a výroba „na sklad“ člověka nebaví (aby se ho pak předvánoční smršť tradičně zeptala, co že to dělal koncem zimy!). A tak místo plnění košíčku s kameny nepoučitelně prokrastinuji na internetu a čtu nejrůznější výzvy, abychom zachránili planetu před oteplováním, deštné pralesy před kácením, mořské živočichy před plasty, pole před erozí... a čím víc čtu, tím více se ve mně ozývá nářek Zachraňte češtinu! Ve chvíli, kdy skoro každý, kdo má přístup k internetu a zná abecedu, píše „blogísek“ nebo aspoň komentuje v diskuzích, totiž vyplouvá na povrch, jak tristní je úroveň mateřského jazyka, který se většina z nás učí minimálně devět let.

Jasně, přibývá dysgrafiků a dyslektiků, kteří jsou na tom podobně jako já s čísly. Naposled jsem dostala záchvat při komunikaci s bankou, kdy jsem měla vymyslet šestimístný kód tak, aby v něm nebylo datum mého narození, opakující se čísla ani číselná posloupnost. Soustředila jsem se tak pekelně, že jsem tvrdošíjně uváděla osm čísel, a robot monotónním hlasem opakoval, že nesmí být posloupnost. Já na něj sprostě řvala: „Kde vidíš jakou posloupnost, ty idiote?“ Chudák – na nešťastníka, který používá chytrý telefon a přitom neumí počítat do šesti, evidentně nebyl programován.

Píšu to proto, aby bylo jasné, že se tímto češtinářským postesknutím nechci nad nikoho povyšovat jen proto, že JÁ pravopis umím a češtinou se živím. Dobře totiž vím, že mám svoje dys- v jiných oblastech, ale na ty si najímám odborníky (daně), nebo alespoň, když už to za mě nikdo neudělá, kontroluju čísla desetkrát (pod tlakem pak vytvářím podobné veletoče jako ten výše popsaný).

Ale vedle lidí s nějakou dysfunkcí je spousta těch, kteří na češtinu kašlou a nečtou nic jiného, než internetové výplody podobných umělců neřešících vyjmenovaná slova, shodu přísudku s podmětem, natož takovou podružnost, jako je interpunkce. A k tomu i z veřejnoprávních médií občas zní perly jako „bysme“ místo „bychom“, „na křestu“ místo „na křtu“ nebo „pernamentní“. I některé knihy jsou plné hrubic, protože překladatelé, editoři a korektoři bývají placení hůř než metaři a aby přežili, musejí „udělat“ stohy knih. A mnozí to pochopitelně berou hákem, protože „Vo co de? Ňáká ta hrubka přece nikoho nezabije.“

Proto mě potěšilo, že milovníci češtiny se najdou i na Fleru. Třeba v diskuzním vláknu Fler bez gramatických chyb, kde mj. píše Střelkyně: „Jako příslušnice starší generace jsem byla vychována k tomu, že alespoň základní znalost mateřského jazyka je stejně důležitá a hlavně samozřejmá jako pozdravit, poděkovat a umýt si ruce před jídlem.“ Přidávají se k ní další fleraři hlásící se rovněž ke starší generaci, ostatně s rokem narození 1960 k ní patřím i já. A pro mě jsou pravidla českého pravopisu ještě posvátnější než pravidla silničního provozu (třeba třicítku občas překročím :-D).

Tím, že se velkou část života pohybuji v médiích, naštěstí potkávám i mladé milovníky češtiny. Třeba s poslední kolegyní jsme nad texty dostávaly záchvaty štěstí, když jsme obě upozorňovaly na věci, které dnes už nikdo neřeší (třeba že obchod nabízí, zatímco obchody nabízejí… je pravda, že pravidla už povolují oba tvary, ale pevně doufám,  že třeba schválení tvaru „bysme“ jakožto spisovného se už nedožiju). Pro mě je setkání s milovníkem a ctitelem českého pravopisu stejná radost jako potkat člověka, který sbírá odpadky, třídí odpad, kompostuje, nelítá letadlem – taková ta malá naděje, že v tomhle bláznivém světě pořád existují „ostrůvky pozitivní deviace“.

Na Fleru už raději ani nečtu profily, protože jsem typická grammar nazi a vždycky mě svrbí prsty. Několika známým dokonce dělám korektury textů zadarmo nebo za symbolické částky, jen aby nehnojili internet dalšími hrůzami. Občas mě napadá, jak by bylo krásné, kdyby tu byl jeden Velký Bratr Korektor aspoň na to nejhorší a bylo i v pravidlech, že si Fler vyhrazuje právo udělat v textech jazykovou korekturu (vytáčejí mě i ty zdejší „náušky“ a „čapulky“ a další patvary, které se snad líhnou na mimibazaru spolu s „manži“, „těhulkami“ a „mimísky“, ale to už bych byla fakt velká agresorka :-D).

Zkrátka, písemný projev o nás zatím ještě hodně prozrazuje a může nás diskvalifikovat nejen při hledání práce, ale odrazovat i zákazníky, takže platí „Lidé, čtěte!“ Nejen knihy, ale i to, co sami napíšete. A nevíte-li si rady, obraťte se na někoho, na koho je v této oblasti spolehnutí (ráda poradím). Jen tak můžeme zachránit aspoň češtinu, kterou máme přece jen blíž než deštné pralesy, a v budoucnu se nebudeme dorozumívat nějakou podivnou hatmatilkou připomínající skřeky z komiksů.

Mimochodem, z dávných dob počátku mobilních telefonů, které ještě neměly diakritiku, vzpomínám na dceřino hloubání nad spolužákovou SMS znějící: „Des?“ Už nevím, kdo z nás tehdy přišel na to, že se jí chlapec ptá, zda jde večer na diskotéku.

A to ten současný češtinářský děs teprve začínal...

PS. Klub milovnic a milovníků rodného jazyka založen :-)

Foto Pixabay