A je to tady. Půl roku je pryč a opět přišel čas na DEVÍTKU. Vy vlastně nevíte, co je DEVÍTKA. To je něco, co by se dalo nazvat anomálií. Představte si, že se víc než 20 ženských dokáže domluvit na termínu a přijet na jedno místo. Ale pozor. Ony se domlouvají už přes 6 let a ne jednou ročně, ale dvakrát. A Devítka proto, že se tak penzion, kde se vše odehrává, jmenuje. No, sice je jeho oficiální název „Na devítce“, ale my mu neřekneme jinak než Devítka. Tak se stalo, že jsme se (a skromně podotýkám, že už několik let patřím do této sebranky) letos na jaře sešly po třinácté. Ano, čtete dobře. Už po třinácté. Sám tento fakt by si zasloužil samostatný blog, ale psát budu o něčem jiném.

Nejdřív ovšem trochu popíšu, jak tam vše probíhá. Už posledních několik let jezdíme takto na prodloužený víkend (rozuměj úterý – neděle) některá si odpočinout, jiná se naučit novou techniku, další zdokonalit svou techniku, jednoduše dny plné činností, tlachání, smíchu až řehotu, atd. Toto jaro jsem se rozhodla, že nebudu dělat nic. Nevzala jsem si s sebou nic na výrobu ničeho. Chtěla jsem jen pobýt. Pobýt s mně milými přítelkyněmi, povídat si s nimi. To, že se to ukázalo jako chyba, je věc druhá a taky o ní psát nebudu.

Ale, když nad tím tak přemýšlím, nakonec to chyba nebyla. Mohla jsem aspoň plně vnímat to, čeho jsem byla svědkem. Byla jsem svědkem KREATIVNÍHO ZÁCHVATU.

Nejspíš každý z nás už u sebe zažil svůj vlastní kreativní záchvat, ale být svědkem, když to lapne někoho jiného, tak to je pecka. Co pecka, darda, pumelice, lavina, dosaďte si slovo jaké libo.

Ale k věci. Přijela jsem už v úterý a postupně se sjížděly i další, ubytovávaly jsme se, popovídaly, co je nového, ostatní, aby jen tak neseděly, vytáhly své propriety a každá jsme si dělala to svoje a klábosily a plkaly. Už mezi námi byla i Matamity. Znám ji pár let a je pro mne zábavná, tvořivá, kouzelná, nápomocná osůbka– inu naše víla Amálka. Tentokrát mi ovšem připadala chvilkama zamyšlená a i když se třeba dívala na některou z nás, jako by se dívala skrz. Taková tak trochu nepřítomná. Nebyla mimo, ale spíš kousek někde jinde.

A pak to vybuchlo. Zrovna jsme seděly kolem velkého dřevěného stolu venku. Mirka uprostřed něčí věty vstala a ba přímo zvolala: „To pude“ Všechny jsme na ní hleděly a čekaly, co „pude“. Matamity pokračovala: „Když tam dám takový ten čumbruk, ten půjde zacínovat, tak to pude“ Sice už z ní vypadla celá věta, a taky informace o cínování byla fajn, ale stále to byla záhada.

Nejspíš viděla, jak se nám oči změnily v otazníky, tak nás nemučila. „No, přece kůže a cínované přezky, opasky, šperky, náušnice, náhrdelníky, brože, náramky, …“

Bylo to jasný. V Matamity uzrál nápad a zároveň i provedení. Všechny nás to nadchlo a všechny jsme hned sršely dalšími připomínkami, názory, nápady a kdyby existoval nějaký přístroj, který by byl schopen změřit v tu chvíli naše nadšení pro její VĚC, tak by jistojistě dosáhl vrcholu a možná by i praskl.

A tím to nekončilo. Po další dny mi bylo dál dáno býti svědkem, kdy Matamity jezdila do města pro součástky, barvy, komponenty, nářadí a vše potřebné, aby mohla vyrábět. Chvílema odcházela cínovat do poschodí, pak venku barvila kousky kůže, ondy nadávala a měnila výrobní postup a zase stále vymýšlela, kombinovala a upravovala.

Velkou sparing partnerkou jí byla Doubravka, která šije a vymýšlí modely nejen pro české ženy. Bylo vidět, jak jim mozkové závity fungujou na plné obrátky, jak kombinují Doubravčiny modely s opasky a šperky. A den po dni se realizovaly nové a nové nápady. Ostatně dle fotodokumentace je to jasné.

Jsem moc ráda, že jsem toho mohla být svědkem a tímto děkuji všem zúčastněným a hlavně Matamity.

Kreativním záchvatům – třikrát HURÁ, HURÁ, HURÁ!

Peral pro Matamity :-)

Velice děkuji kamarádce Peral, která tento krásný blog sepsala.  Zanky, která mi pomohla s fotografováním a v neposlední řadě i nejmladší účastnici Verče, která si zahrála na modelku.

Poslední poděkování patří naprosto všem ženám a dívkám, které kdy na Devítce byly a i těm, které tam někdy zavítají. 

Mirka Maresová - Matamity