Z cyklu sna:

….v prachu bílé barvy leží obraz zapuštěný do rámu asi 10 cm hlubokého. Při bližším pohledu na něho, obraz najednou ožije a začnou se v něm  odehrávat děje, několik dějů navzájem. Prohlížím si ten výjev a neumím říct co to je, popsat se to dá jedině tak, že je tam plno barev a vše je v pohybu, rozděleno na několik částí, kde se každá stará sama o sebe a není v rozporu s tou sousední...pak se za mnou ozve hlas, který říká, že to je  artefakt civilizace této planety, který je důležitý pro jejich život, pro cyklus jejich bytí zde.....je to velice krásné…....zírám na to fascinovaně, když náhle z ničeho nic, obraz zmizí a já vidím jen artefakt hluboko pohřbený v zemi a zaprášený, jako kus nějakého kamene ve tvaru obdélníku s hrubými reliéfy…..

…..něco je jinak, připadá mi, že jsem najednou v jiném čase, ale na stejném místě a ten objekt tam leží, kdysi byl funkční, teď ale je opuštěný a zapomenutý, vím, že jsem na měsíci což si  vzápětí potvrdím...v dálce totiž, přistane jakési monstrum, obludný  a těžký stroj z něho se vysoukají dva tlustí tvorové v bílých skafandrech, vnímám to jako velice zastaralé technologie…..s podivem, že ty bytosti stále existují.....jen to domyslím  uslyším za zády  hlas, který jde ze skály, vysoké tak 3 metry, velice podlouhlého tvaru, slyším jak říká s povzdechem: ”Už jsou zase tady, nejtupější tvorové vesmíru a salva smíchu…,když se otočím, překvapí mě výjev, který spatřím. Na skále uvidím celé civilizace, jsou tam zbudovaná města a plno hemžících se bytostíí. 

 Vůči  poměru k té skále to je  nepravděpodobné...Popsat se to dá jedině  tak,  jako kdybych se dívala přes křišťál, nebo nějakou skleněnou kouli a v ní bylo celé město, protože do křišťálové koule se vleze, tedy je to optický jev…..jedině tak nějak bych to mohla vysvětlit. Bytosti jsou tenké a mají dlouhé končetiny, barvy jsou do modra a červena a hlavy mají zploštělé, mají snad i něco jako tykadla a jsou bez oděvu…..

Zaměřím se  na toho co mluví, říká :” To je opravdu nejblbější rasa ve vesmíru tihle člověci, myslí si, že když nás nevidí svým okem, tak nejsme....blbci..a zase salva smíchu, pak další říká pojďme se  ztratit, budou sbírat vzorky na ty jejich nepotřebný výzkumy a zase slava smíchu….ze skály zmizí život a na pohled je jen "mrtvým kusem kamene...."

 V tom  jeden z  kosmonautů skutečně zamíří ke skále  a do vysílačky těm druhým  hlásí, že tam nic není, že to projde a něco nabere a jak tak jde, za jeho zády se zase civilizace zjevují a smějí se mu s tím, že ještě pokřikují otoč se, třeba něco uvidíš a smějí se až se za břicho chápou….bytosti se evidentně baví....

já tam jsem přítomná jako pozorovatel děje a vidím všude a do všech směrů, jaké jsem konzistence nevím, ale vnímám to tak, že člověk je za nejzaostalešího a nejtupějšího tvora s neskutečnou a naprosto neoprávněnou arogancí v celém vesmíru…..nevzbuzuje to ve mně však lítost ani hněv, nemám žádné emoce a přesto chápu tomu pohrdání, které si vysloužil od těchto bytostí, vnímám to spíš jako fakt, se kterým se dá těžko něco dělat…

...tihle tvorové si pak ještě vykládají, o člověku, o jeho omezeném vidění světa a vesmíru. Jedna z těch bytostí řekne, že např. moucha, nebo kočka mají přece jiný zrak než člověk a jasně mu tak demonstrují nedostatečnost jeho pojetí a schopnosti “VIDĚT REALITU”, ale ta omezenost člověka sama na sebe a domněnka, že je  tzv. pána tvorstva mu to nedovoluje prostě pojmout do vědomí, ta bytost to říká s takovou lítostí a mezi tím se jeden z těch kosmonautů dostane k tomu artefaktu, který jsem viděla na začátku děje...čekám co bude...a co myslíte?...NIC...člověk nic nevidí, a v tomto případě---naštěstí, protože to co by uměl udělat je to vyrvat ze země, dotáhnout na Zemi a rozkouskovat, rozanalyzovat, pak nad tím vést nekonečné debaty o ničem a nakonec zavřít někam do trezoru, protože by nebylo dobrý, aby to ostatní lidi viděli, narušil by se pak jejich uhlazený koncept nazírání reality…..no a tak dopadla moje návštěva měsíce…...ještěže, nejsem člověk, hanbou bych se propadla…...