Cyklus potulka OPPIDUM

Nestříháš větve, to zásada je, počkej až zase přijde čas a nějaké větve potkáš, tak jako vždy…. Neposlechla jsi, a tak stříháš i svůj malíček, bříško prstu vejpůl, všude kolem rudá barva krve…před očima zrnění a v uších hluk, chystáš se odpadnout z těla, jako nezralá hruška a budeš se válet na zmrzlé zemi, kterou jsi předtím pocákala svým malíkem…….zpátky v sobě, zle a vysušený hrdlo……tedˇ poslouchej, když už jsi v omámemení……. co tebou prorůstá z rozhodnutí tvého, neporušíš, to zákon JE, když porušíš to nyní, pak přijde okamžité odčinění, tvůj prst se neliší od větve stromu a není komu vysvětlovat to, když jsi to věděla…..

Jsem v keltským OPPIDU a chytám slunce, po cestě vidím větev, kterou srazil blesk, větev plná kočiček, tyhle dary beru na cestu třicet kilometrů dlouhou……. stal se ze mě „kočičkorukej Edvard“, když jsem se dostala k rozbouřené vodě a věděla že nepřejdu, tak mi pak pomohly. Na cestě přes dva tenké kmeny, se staly vějířem z každé strany, co balancoval rovnováhu a já tak v bezpečí se dostala na správnou stranu.

Má cesta pokračuje dál a já už jsem zase král, pro ty co milujou jen papírový mapy bez elektronický rady, pro ty jsou pokácený lesy zkáza, když po pár metrech víš, že špatně jdeš a dovolíš si frajer být a nevrátit, pak místo paniky a lomození v hlavě své, buď sama sebou, kým jsi…..když už jsi potichu, najednou vše kolem promluví i to větvoví a paprsky ti klestí novou cestu, pak najednou už najdeš správnou cestu….nezapomeň ale pochopit, proč stalo se snad něco zlého?

  Brána zavřela se už a každý jeden jde vstříc svému bytí ať chce to nebo ne. Kdo ví kdo JE a v sobě JE, pak cestu nikdy neztratí ani v pokáceným lese, protože vítr ho správně nese, kdo neví kdo je a odmítá to pochopit, ten bude trestám zas a zas dokud se nezastaví jeho čas, vše bylo završeno…..