Potomci ptačích Bytostí, modří a duhoví 

Na Zemi se nachází jejich matky a díky nim nyní přichází duhové děti (s duhovou vlajkou a homosexualitou nemá co dělat-záměrně zneužito) s vysoce vyvinutým vnímáním na úrovni, které standartní liduna nechytá.....takže jsou často jako projímadla a katalyzátory všude tam, kde se ocitnou.  

Jejich přítomnost způsobuje zvraty typu rození se Fénixů z popela, což okolí dost často bolí, děje se to jak ve vztahové oblasti, tak okolnostech a situacích k nimž se namanou, často mění místa, aby tak pokryly větší plochu a zasáhly co nejvíc procent liduny a míst. 

Cesta ptačí MATKY 

Kdesi v prostoru....snad je tam mlhavý opar, bytosti nemají fyzické tělo, spíše pouze vědomí se pohybující jaksi odděleně, ale vždy s celkem, přesto je tam jaká-si individualita. Naprosto bez ohrožení, naprosto svobodné a plně milující bytosti...stupeň před včleněním, ale vyčleněn pro záměrné konání.... 

....rozhodne se beze slov, že půjde...ostatní jsou překvapeni...jsi si opravdu jistá, opravdu to chceš?....ANO....půjde, je to její svobodné rozhodnutí, slyší volání o pomoc a neodmítne...ostatní souhlasí a ONA prochází nekonečným množstvím bran, kterou jsou z materiálu podobající se sklu...na konci před těmi branami na ni čekají. Mají pláště barvy máku, rudé a jen pohled na ně jí způsobuje úzkost...na hlavě mají kapuce a záměrem je zničit ji, aby se nedostala na určené místo.... 

.....červení jsou těžší hustoty jsou už z roviny, kde se vyvinula dualita a k tomu z opačné strany, velmi omezení, potřebují hostitele, aby přežívali, přesto daleko vyvinutější než mnoho jiných bytostí všech galaxií. Se Zemí nemají přímo kontakt, ale jejich těžší hustoty vydělené při evoluci a s nimi přímo propojené jsou paraziti na liduně, jsou to ti, co mají rádi stádo, lépe pak pijí a tito ji zde nechtějí..... 

......poslední brána se otevřela a ONA je pryč, rychleji než lusknutí prstů, než se stačí červení vzpamatovat uběhne nekonečná bezčasovost, ve které se může zrodit několik generací těch z jejího rodu, to ale červení neví, a tak spěchají po jejích stopách. Část se oddělí a prochází branami odkud přišla, jejich toužebné přání od věků stvoření, dostat se k těmto bytostem však pro ně není možné (důvody ponechám uschované)...... 

...teď už v těžší hustotě, která se projevuje vizuálními obrazy, ve světě snění. Dostala se až na toto cizí, pusté místo. Přijela autem (osobák, něco jako škodovka), ve kterém jsou ještě nějací společníci, ale ti putují jinam, ONA si zde vystoupí a pokračuje po prašné cestě, která ústí přímo do kostela. Uvnitř pak prochází mezi lavicemi až do sakristie, kde se zastaví a se zájmem prohlíží skleněné perly, které jsou vinuty z různých barev.....je tak zaujata, že zapomene na pronásledovatele, když v tom jí kdosi popostrčí: běž, neztrácej čas..... tak otevře těžké dubové dveře a vstoupí do obrovské haly, která má po pravé straně mnoho vstupů do dalších místností, na straně levé jsou okna. Každý vstup je opatřen časovým rámcem v různém architektonickém slohu (gotika, renesance, baroko, secese, stroje a umělá inteligence, pravěk...). Příběhy odehrávající se v těchto prostorách běží souběžně, najednou, nejsou časově, tedy lineárně odděleny, pouze při vstupu do nich se toto uvědomění ztratí a jejich obyvatelé, celé generace bytostí jsou lapeni v síti zapomnění, v síti lineálního času..... 

...má na výběr, ale zároveň cítí obavu, ti co jí hledají jsou nečekaně rychlí a ona v těchto hustotách nemá zkušenost pohybu, je třeba jednat a je třeba jednat rychle...hned na začátku té nekonečné haly jsou po pravé straně dveře. Dveře jsou vysoké několik metrů a mají namodralý odstín, jsou jako namodralé mléčné sklo. V prostřed těch dveří je klika osázená kameny brusu briliantu. Kameny jsou čiré a bezbarvé (nejsou to diamanty, to poznávám, na Zemi nejsou tyto kameny, tedy nejsou na povrchu, stejně jako materiál, z něhož jsou dveře vyrobeny)....hlavou jí bleskne myšlenka ty dveře otevřít, ale klika je příliš vysoko, nedosáhne na ni...jak na to pomyslí vznese k ní a aniž se jí dotkne, dveře se otevřou sami..... 

.......pocítí něco jako chlad, ale je příjemný (tělesně lze přirovnat ke vstupu do místnosti s klimou), v místnosti se vznáší modravý opar. Místnost je živá a velmi neosobní, tichá a prázdná, ta prázdnota je však plná...  Je tam pouze dlouhý stůl a kolem toho stolu jsou židle, po každé straně stolu je do deseti židlí. Stůl i židle jsou z téhož materiálu jako dveře a opěrátka židlí jsou osazena těmi stejnými kameny jako klika u dveří, vše je v odstínu do modra (kýbl bílé barvy a do ní kapka lapisově modré, výsledek, ač čiřejší je té barvě podobný). Nevím odkud ale dozvím se, že tento materiál je tvrdší než diamant a má tu schopnost, že když jste v místnosti z něho vytvořené, tak vidíte vše kolem, jako přes sklo, ale z venku dovnitř vidět není nic a nikdo....ONA stojí otočená přímo ke dveřím a cítí obavu, že ji najdou ti, co po ní celou cestu jdou....,když tamti dorazí, zastaví se na stejném místě jako ONA prve a rozhlíží se. Jsou zmateni a nespokojeni, ví, že zde její stopy končí a už nebude lehké jí najít, proto se rozdělí a mnoho z nich vstoupí do všech různých místností, pouze jeden stále stojí u dveří a zírá na ně. ONA se mu dívá přímo do očí a vidí zlobu, mnoho zloby, z níž je tento utkán. Ta bytost ač jí hledí přímo do očí, jí však nevidí, nevidí ji ani ty dveře, ale tuší cosi. Má instynkt lépe vyvinutý než ostatní a ví, že tu něco nesedí. Nakonec to ale vzdá a zapadne do jedné z bran.....  

.....Jí se uleví a sedne na jednu z těch židlí. Je to totiž její místo.....ve stavu vnitřního usebrání, je jí tak dobře a nechce se jí odejít...vzduch v té místnosti ji nadnáší a vyživuje...je to tam tak prosté, čisté a klidné, je tam TICHO, to ticho je však živé....přesto ale ví, že musí pokračovat dál...jak si to uvědomí, dostane odpověď beze slov----jsi tu příliš brzo, ještě nepřišel čas----taky je jí řečeno, že ji už nenajdou, jsou ve smyčkách času, v nejhrubších hustotách odkud se jen tak nedostanou. Je to dar pro ni, za to, že se rozhodla podstoupit tuto náročnou pouť. 

...trochu si odpočala....vstává ze židle přímo do otevřených dveří, které vedou souběžně s touto místností, jsou v přímém pokračování k tomuto prostoru. Ví, že se zde jednou sejde s ostatními, až přijde čas...... Tam kam vejde jsou jiné barvy, je jich mnoho, až se jí z té změny zatočí hlava, zlatá, modrá, žlutá, červená a zelená,...měkké a teplé světlo prostupuje tento prostor. Uprostřed je kruhová pohovka, na které je plno polštářů. Do polštářů je vetkáno mnoho znaků a ona poznává tibetské A. Chvíli se na pohovku posadí a čeká, ví, že v té místnosti jsou lidé a že jich tam je víc, ale nikdo nepřichází, všichni jsou zavřeni v postranních místnůstkách, které vyplňují chodby, jež vedou z této centrální haly. Sedí tam a dělají různé pohyby. Je jí divné, že jsou zavřeni v těch těsných místnostech bez oken, nerozumí tomu, ale je ráda, že tam nemusí být s nimi. Tato prostorná hala s pohovkou a pohodlnýma polštářema, kde se může válet dle libosti, ta se jí líbí víc..... Po chvíli se začne nudit a rozhodne se halu opustit jednou z chodeb..... 

...venku je krásný den, jasná modrá obloha a ve středu klenby září jasně slunce jehož paprsky jí dopadají na tvář a zahřívají...nikde tam nikdo není, všude prázdno, jen obloha a slunce září jasně.....náhle uslyší: ještě jednou se vrátíš, ještě jednou, jako SESTRA.