...telefon drnčí a já zvedám sluchátko. Na druhé straně se ozve hlas neznámé barvy. Dobrý den, jsem mluvčí z právě probíhajícího sněmu koček...ehmm..odkašle si a povídá dál, byl jsem pověřen Vám sdělit, že kocour Čenda, je nejblbější kočka a jediný co ho zajímá je žrádlo, tak se podle toho zařiďte...nestihnu ani projevit nelibost, když na druhé straně položí sluchátko. No toto!!! co to má znamenat? jak si tohle vůbec můžou myslet? a proč se kvůli tomu sešel jejich sněm?.......
...když to pak vykládám všichni se tomu smějou, je to po několik následujících let zdroj humoru a dnes, kdy je Čeněčkovi 16 let si prostě musím přiznat, že vědátor není a žrádlo má fakt na prvním místě, což neumenšuje moji lásku k němu.....
Eliška měla 4 koťata a my jsme měli dům bez kočky. Jednoznačná volba byl mourek, ale na fotce byl kamarád s polobarevným (základ kožichu je bílá a na ní různěbarevný fleky) tak jsme vzali oba. Když mi je přivezli, tak polobarevnej seděl zadkem ke mně a nechtěl se otočit. Mourovatej mi lízal koleno přes rifle....v kuchyni byl randál, a tak si oba zalezli za proutěnej koš. Vyčuhovaly jim jen ty špičky trojůhelníčků a já jsem si je zamilovala....
Moureček dostal jméno Čeněček a polobarevnej Adolf, protože byl pěknej "nácek", i když byl k sežrání, tak byl prostě takovej. Ada byl slabší než Čenda, byl ale prostě té zparchantělé povahy a Čendu neustále napadal a ten si to prostě nechal líbit, jako by byl nad věcí...
...když pak jednou Ada nevisel ráno na našem okně, věděla jsem, že je zle. Dělával to pravidelně. Hulákal do okenní tabulky, kde byla síťka, protože když tam nebyla, tak měl okno za dveře, který byly po každým jejich večerním cajdání jako vix. Oba tam vletěli od bahna, aby si pak kožichy umyli na sedačce v obýváku....ten den to ale bylo jinak.
Měla jsem tenkrát hodinu v tehdy ještě stojícím OP, kde mě jedna paní učitelka ukazovala, jak dělat střihy a učila základy šití na stroji. Jak jsem procházela branou, tak naproti mně-vstříc vyrazil jeden z polobarevnýho rodu. Hulákal jak na lesy, otíral se o mě a vrnkal. Věděla jsem, že Ada se prostřednictvím něho se mnou tenkrát loučí, protože už byl pryč a taky už nikdy nepřišel.....místo něho, bylo to ve velkých mrazech, v lednu, nám v prachu před vratama přistál malej černej, kterej se sotva vlezl do dlaně. Někdo ho tam vyhodil, nebo prostě utekl. Celej byl od hoven a plakal...vzala jsem ho ke kamnům, kde se hřál, ale Čeněček ho nepřijal, tak šel k sousedům.
Čeněček byl po zmizení Adu asi rok na nic. Stočenej ležel na židli, a přestože prodělal zápal plic, tak jsem věděla, že pláče pro něho...
Adu jsem vyfotila ještě, než odešel. Bylo to po jeho otravě (asi durman pod oknama), kdy jsem mu zachránila život a prodloužila ho o jeden rok. Na té fotce se po 11 letech v prostřed jeho břicha udělala hnědo-černá skvrna, co připomíná střelu...
Tenkrát jsem ho hledala a moc to bolelo. Doufala jsem jen, že netrpěl. Taky jsem se dozvěděla, že nějakej píčus tam má voliéru, co je nezabezpečená a kočky mu tam chodí. Pro kreténa bylo lepší střílet kočky než si ptáčky zabezpečit. Na té vesnici se polobarevný kočky ztrácely často. Vím to dobře, protože jich k nám na žrádlo spolu s kunama a ježkama chodilo plno a tihle bíle podbarvení vždy zmizeli jak pára nad hrncem, byli totiž vidět....
.....tenkrát taky do sna přišli ti, co v našem domě kdysi žili. Celá silnice a zídky se střechou byly plný koček...stály všechny na dvou zadních a upřeně mě sledovaly těma svýma korálkama...
...v té době jsem měla diagnostikovanou alergii na všechno, takže i na kočky. Dostala jsem sprej a tunu patáků plus rady co mám dělat. Nebyla bych to ale já, kdybych poslechla. Prej kočky musí z domu! Prášky i sprej letěly do koše a já si obstarala výtažek z cannabisu, protože to prej pomáhá. Brala jsem ten extrakt asi čtvrt roku a během té doby jsem měla možnost stát se kočkou já sama. Řeknu vám, to nechcete. Když už je člověk jednou člověkem, tak stav být kočkou bolí tolik, že nelze popsat ani slovy....
.....po sedmi letech nás donutili se odstěhovat a Čendík šel samozřejmě s náma. Tenkrát jsem se rozloučila nejen s kočkama, ale taky s ptákama a ježkama, žábama a kunama a těma, co obývají neviditelní nám keře a stromy.
....Věděla jsem, že v 15 letech odejde a taky že, málem jo. Jenže jsem byla pozorná, a tak se pečeť osudu zase jednou zlomila.
Každej večer mě rekrutuje na procházky bytem, kdy mi ukazuje, co je všechno jeho (všechno i já samozřejmě). Než vyrazíme, používá různý donucovací prostředky, jako je nesouhlasné mručení, zatínání drápů do stehen, poplácávání tlapkou ať už jdu a taky demonstrativní čištění a mlaskání.....a mě to prostě někdy štve, takže jsem ho ignorovala. On se ale nedal a jednou ráno mi zastoupil cestu, zvedl nohu a jal si čistit prdel, což nikdy takhle neudělal. Měl tam divnej flek a vytrhaný chlupy......
...museli jsme na veterinu, což se mi moc nechtělo. Byla jsem tam hotova jít už dřív, ale odradila mě ta tabulka, která určuje, jak má kočka vypadat. Můj kocour není tlustej, má jen větší bočky, jako křeček, když si nacpe torny. Taky v těch bočkách je plno kačen, králíků a kuřat, o něž se dělí se svým kočičím taťkou, kterej je masožravej jako on....
...nakonec tam ale musel zůstat, operace byla nutná.... Nikdy nezapomenu ten pocit zrady, že jsem ho tam nechala. Když jsem pro něho pak přišla a on mě uslyšel, začal brblat tak, že mu pan doktor řekl: Čeňku, ty jsi hroznej povídálek. Říkal taky, že zlobí a nechce si nechat límec kolem krku...
...doma jsem mu nasadila obojek, aby ho nemohl sundávat, a tak narážel všude kam šel. V ten čas byl velkej mazel. Ležel mi přes postel tak, že já byla na zemi. Taky nám projevoval lásku velkým otíráním, což byl průser, neb po každým sraní (na který se čekalo jako na smilování) se lízal přes ten plast na krku. Plast byl teda od hoven a my pak svorně s ním....
...dnes je mu už 16, narodil se 6.7.2008 a ač je hubenej jak lunt, žere tak, že půlka kačeny mu na den nestačí......