Jednoho zářijového dne před pár lety jsem v podivné náladě jela vlakem ke své kamarádce, bidlící téměř na konci světa. Zklamaná nepovedenou láskou, v hořkém rozpoložení, jela jsem z Prahy a přestupovala ve Všetatech. Na přestup jsem měla asi dvě minuty a jelikož jsem tam byla prvně, nevšimla jsem si, že má kolej je za nádražní budovou a vlak mi před nosem ujel. Další jel asi za hodinu, tak jsem se potulovala po nádraží a zabrousila na štěrkový plácek kousek od nádraží. Byl teplý zářijový den, ale silně foukalo, až to na veliké louži vzadu na plácku dělalo drobné vlny. Vydala jsem se k ní, k té louži, říkala jsem si, že se můj pes, který jel se mnou třeba napije. Louže to byla vskutku vyjímečně hluboká, možná i deset centimetrů a rozlehlá. Uprostřed levitoval hlemýžď. Vznášel se u dna, ale tělo měl tak vytáhlé z ulity, že se tykadly téměř dotýkal hladiny. Bylo to k nevíře, ta délka! Nevěřili byste, že se hlemýžď může takhle natáhnout. Byl tak dvakrát tak dlouhý, než hlemýždi bývají, jak se snažil v životním zápase dosáhnout hladiny. Jaká síla! Jaká touha žít! Nevzdal se, bojoval do posledního dechu. Udělal vše a snad i víc, ve ztraceném boji za svůj život. Přesto marně. Jeho nepřirozeně dlouhé, vodou vybělené tělíčko se vznášelo pod vodou mrtvé. Byl to smutný pohled. Někdy, ani když uděláme vše co je v našich silách, nestačí to. 

Poodešla jsem od kaluže, ale nedalo mi to a vrátila jsem se. Ponořila jsem prsty do vody (přiznám se, že ne zcela bez odporu, jak dlouho už tam asi plave? ) a vytáhla ho a položila vedle louže.  Snad jako projev úcty k té touze po životě, která ho přiměla se takhle vytáhnout. Chvíli na něj koukám se zrakem zamženým a najednou...se pohnul! Během docela krátké chvíle se pomalu vrátil do původního šnečího tvaru a vydal se do trávy směrem od kaluže.

Co z toho plyne? 

Představte si, že jste hlemýžděm a ocitnete se uprostřed té louže. Snažíte se zachránit se. Nemá smysl doufat v něčí pomoc. Jaká je asi šance, že kolem zrovna náhodou půjde člověk, všimne si vás a ještě k tomu vás vyloví? Ještě navíc, když už vypadáte, že jste po smrti? Na takovém místě, kde nikdo nechodí, protože tam nic krom louže není? To by se vážně rovnalo zázraku....Taková šance se může zdát míň než nulová, ale přece se to stalo! 

Od té doby věřím na zázraky. Umím je totiž dělat. A umíte to i vy, ale možná je neděláte. Začít se dá kdykoliv :)