Slíbila jsem sama sobě, že vám povyprávím příběh, který se stal, když jsem namalovala motiv "Ochrana Andělů". 

Na obrázku jsou Andělé dva. Jeden fialový a jeden zlatý. Jako by mi stáli za zády.

Možná, že mi chtěli říct: "Jsme stále s Tebou. Jakákoliv destrukce je nemožná. Vždycky všechno dobře dopadne."
Dojalo mě to až k slzám.

Obrázek jsem zreprodukovala, zmenšila a proměnila i v malou kartičku do peněženky a nebo do kapsy.
Aby mí Andělé byli stále se mnou.

Jednoho dne jsme s dcerkou chtěli jít do Alberta na nákup.
Vlastně jsme spolu chodily často a rády.
Jenže tento den byl nějaký jiný.

Od zamýšleného nákupu mě to pořád odvádělo někam jinam. Až z toho začala být dcerka nervózní a celkem dost na mě přitlačila. Že má taky nějaké plány, tak ať už konečně jdu.

Chodíme pěšky s batůžky, protože to máme kousek.

Nasadila svižné tempo a prostě pořád spěchala a byla nervózní.

Tak jsem se tedy podvolila pro její klid a mazaly jsme jako o závod.

A ono ejhle:

V Albertu obrovská mela.

Dva chlapi v sobě.

Celý pás u kasy od krve a veliké pozdvižení.

Ani dceři z toho nebylo dobře, když jsme vykládaly nákup u kasy a všude kolem krev.

Možná, že kdyby tolik nespěchala a já se jí nenechala "ukecat", přišly bychom ve chvíli, kdy by v Albertu už zase vládla pohoda a klid.

Chodím k nám do Alberta ráda. Je tak akorát veliký a nebo spíš malý. Já nemám ráda ty obrovské obchoďáky, kde člověk nachodí sto jarních kilometrů, než tam vůbec něco najde.

Možná, že to vyprávění vypadá spíš jako reklama na Albert, ale opak je pravdou.

Tehdy se pospojovaly tak zvláštní pocity a dění, že mi došlo, jak důležité je naslouchat svým Andělům.

Jak důležité je, naslouchat sám sobě, když se vás někdo snaží rozpohybovat tím svým směrem a vám to v tu chvíli vůbec nevyhovuje a nesedí.