Sedím v pohodlném koženém křesle u krbových kamen. Venku je zima, stmívá se a poletuje sníh. Občas zavane vítr a jeho zahvízdání v komíně se vmísí do praskání polena, které v kamnech pomalu odhořívá.

Vyhřívám se v sálavém teple a občas pozoruji tanec plamínků na poleně. Jiskřička vyletí  zamihotá se a zhasne. Připomene mi trampské ohníčky u kterých jsem vydržela sedět sama dlouho do noci, když už ostatní zalezli do spacáků. Je v tom asi nějaké sepětí s úsvitem lidstva - to zírání do ohně s prázdnou hlavou, pocit tepla pohody a bezpečí.

Nohy mám na taburetce s barevným patchworkovým polštářkem a na klíně pletení. Vyplétám kruhové sedlo svetříku a střídám barvy. Jak se vzor opakuje už si ho pamatuji a nemusím nikam nahlížet, jen občas zkontroluji, jestli jsem nikde neudělala chybu. Jak pletu pořád dokola lícovým žerzejem připadá mi, že do pletení ukládám svůj čas, jako strom do letokruhů.....

Pootevřenými dveřmi vejde moje černá kočka Ťapka. Ve dveřích chvíli zaváhá, ale pak už zamíří ke kamnům za teplem. Má ho potvůrka ráda stejně jako já. Zastaví se na teplých dlaždicích a asi přemýšlí jak se na tomto pohodlném místě co nejlépe uvelebit.

Došla mi odvinutá vlna a potřebuji odvinut další. Jak trhnu přízí, napne se vzhůru a pohnou se i všechna klubíčka v košíku.

Kočka  zachytí pohyb, okamžitě se vymrští jako pero a šup - skočí do klubek. Proutěný košík padá a klubíčka se rozkutálí kolem. To je tedy nadělení. Číča by si asi hrála s klubky dál, ale to by to dopadlo !

Pokládám pletení na taburetku a zvedám kočičku do klína. Po chvíli mého hlazení začíná příst jako maličký motorek. Pak předení ustane a je to jasné. Ťapka je v limbu a já mám po pletení.

Jitka