"Odcházím z tohoto prašivého světa!", zvolal mladý člověk, který už od pohledu tikal okem nudou. "Odcházím do nového, čerstvého, za lepším". A zrovna když chtěl dřevěnou bránou z hradeb, které lemovaly obydlí, odejít, přiběhl k němu kolemjdoucí a letmo zvolal: "Neblázni, vždyť koukej, jaký je tady ten svět úžasný. Podívej se na ty stromy a na to slunko, tu obří kouli jak svítí. Jak je možné, že tě to nefascinuje, takové, jaké to je?". Ten, co odcházel, se ani nezastavil a jen řekl: "Ty už jsem tisíckrát viděl, jsou všední a k smrti nudné" a odešel pryč.

Odešel k mágovi, který měl tu moc odvést ho do jiného světa. Plácnul před ním pytlíkem sta zlatých a objednal si cestu. Mág, co již světů viděl tisíc, si mladíka změřil pohledem. "Dobře, já tě tedy odešlu do úplně jiné dimenze, než znáš. Kdybys však chtěl kdykoli se vrátit, stačí stisknout tento drahokam" a podal mladíkovi malý medailon. Mladík s natěšenými nozdrami se již nemohl dočkat, až jeho oči spatří tajuplný svět. Čaroděj prohodil několik slov a otevřel se nazelenalý vír připomínající levitující kotouč od cirkulárky. "Smíš vstoupit a nezapomeň na mou nabídku". "Jójo…“, odvětil muž na rozloučenou a vstoupil dovnitř.

Po krátké slepotě si jeho oči přivykly na fialové nebe s oranžově zářícími mračny nahrazující naše slunce. Co u nás bývalo stromy, zde rostlo ze země něco skelnatě průhledného, připomínající keře vyřezané z tyrkysového ledu, emanující jemnou záři. Tráva zde rostla pouze tu a tam, temně žlutá, avšak co cestovatele nadchlo, byla popraskaná zem, v jejíž rýhách cestovaly proudy světla, jenž si razily cestu od rostliny k rostlině. Skutečně, svět byl zcela odlišný od toho našeho. Člověk aby se zde naučil všechno od znovu, ale to teď mladíka netrápilo. Rozhlédl se po nejbližší osadě, aby zjistil o světě něco navíc.

Cestou minul spoustu zvířat. Zlobivé víly, co lákaly na krásné rostliny a pak se Vám vysmály, neboť kytky rostly ze zapáchající bažiny. Ptáci s otřesným smyslem pro módu, ten flitrový cylindr jim k jejich banánově žlutavému fraku rozhodně nesluší. V neposlední řadě menhiry stojící u cesty, křikem prozrazující Váš biologický věk.

Pak konečně došel ke vsi a zastavil se u hradeb lemující obydlí. Zrovna tam tudy někdo procházel bránou. Na pohled se jednalo o člověka, který chtěl tuze vycestovat. "Nebaví mě to tu, chcípl tu pes.", volal. Mladík se rozhlédl po okolí a nemohl uvěřit očím, jak se ty magické mračna mohou někomu kdy okoukat. Vždyť ta novost z toho jen vyzařuje. Není možné, aby to kdy zevšednilo. Nicméně zde právě prochází někdo, kdo tu hodnotu nevidí. Tomu nerozumím. Proto k němu přikročil a než otevřel pusu, navzájem se podívali do očí.

Tam to viděl. Nebylo to v mracích, ani ve stromech. To tam, v těch očích viděl ten kal. Kal co zastínil všecku novost. Zůstal proto jen stát a dotyčného nechal mlčky jít. Na chvíli se zastavil a tiše koukal na ty mraky. Stále byly krásné, ale něco ubylo. Tu touhu, že ho zachrání od té nudy prašivé. Že by stejně za rok za dva, byl zas na místě zcela stejným starým. A tak se po třídenním výletu rozhodl, že se zpět na Zem vrátí. Že o okoukaný strom se opře a k tomu starému slunci se čelem posadí.