Začalo to vše klasicky,

            jako koníček při práci  a přerostlo to v něco, co s stalo mým alter egem. Mým druhým JÁ v uspěchané době, kde kolikrát kvantita, převažuje nad kvalitou. Únik do světa krásy, kde mi nikdo a nic nediktuje, kdy a jak mám co dělat. Absolutní svoboda tvoření a já se v ní našla, stejně jako moje duše, která jak jsem si později uvědomila, přesně po něčem takovém prahla. Už samotné vybírání materiálů a druhů látek, mi doslova vhánělo adrenalin do žil. První pohled na vzor květů, či barva a struktura látky, rozehrávala mojí fantazii nad tím co by z ní šlo ušít za originální kousky. Ale cesta k něčemu co by aspoň trošku připomínalo kus oblečení, nebo módního doplňku byla ještě dlouhá.

              Moje zkušenosti jako švadlenky začínali přibližně v mých osmi letech, kdy jsme se ségrou, dostaly náš první dětský šicí sroj. Tenkrát jsem z té malé růžové krabičky měla velký respekt, jelikož vzpomínka na mámin prošitý prst na staré šlapací Minrevě, jsem měla ještě živě v paměti. Ale nakonec jsem se s ním opatrně seznámila a stylem pokus omyl, který mě vlastně provází celým životem, stvořila pár opravdu originálních absolutně nesouměrných a zašmodrchaných švů, které tu a tam vypadali jako pytlík použitelný na dívčí poklady. Na tyhle první pokusy bych málem zapomněla, kdybych je teď při psaní, nevyštrachala ze zaprášeného šuplíku vzpomínek.

              Poprvé jsem se k šití vrátila už jako dospělá. Tuším, že mi tou dobou bylo přibližně 25 let. Bývalá kolegyně z práce se tehdy za odvoz zbavovala stolního šicího stroje Lada i s hromadou nití a jiných hejblátek. Brala jsem ho všemi deseti, v tu dobu jsem totiž jela na vlně tvoření jako zběsilá  Doma se mi všude válely pro změnu korálky všeho druhu. Náušnicemi, náramky a náhrdelníky jsem z rodiny  pověnovala koho šlo a moje osobní sbírka by zasloužila možná vlastní muzeum. Tehdy jsem díky staronovému stroji objevila kouzlo plátna. Květované, puntíkaté, proužkované, byla jsem jako v ráji. Kombinace ve vintage stylu mě neskutečně uchvacovali. Zkoušet z lehka i patchwork mě bavilo. Něžnost a vesnický styl mě aspoň pomocí výzdoby bytu  v podobě polštářků, deček a ubrusů, přenesl z malého města na venkov  blíž k přírodě aspoň v představách.

             Ale člověk míní a život mění a po stěhování na šicí stroj nezbyl prostor. Stroj tak putoval na odpočinek k mojí mamince na baráček a můj tvořivý duch na několik let opět usnul.  Ale to bych to nebyla já, aby spal na věky. A tady se dostáváme na konec příběhu kteý je současně novým začátkem. Tak už to v životě bývá a to je na něm krásné.

Užijte si se mnou maličkosti, ktré sice  k životu nepotřebujete, ale  nutně je musíte mít. Drobnosti, které rozzáří váš všední den a budete se díky nim cítit výjimečná jako princezna, kterou jsme každá, bez ohledu na to, čím zrovna procházíme nebo kolik je nám let.