Frape: Reportáž psaná na procházce

Za některé lidi mluví jejich příběhy a není třeba je sáhodlouze uvádět. Dnešní příběh, který pro vás o svém životě sepsal Frape, vás do sebe vtáhne a jen tak nepustí. Udělejte si na něj chvíli... 

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Ok... Ale opravdu jen kratce. :)
Narodil jsem se v minulém století. Jsem o něco mladší nežli procesy 50. let a o něco starší než rok, který nám sem přivál těžkotonážní ocelové ptáky ruské armády. Ty ze svých útrob vyvrhly tuny tanků a další vojenské techniky, včetně velké dávky nesvobody, která mě, tak jako mnoho ostatních, měla doprovázet životem dalších 21 let... A to vše ve snaze osvobodit naši zemi od imperialistického zla. 
Do ZŠ jsem nastoupil společně s nastupující takzvanou normalizací, která se pokoušela normalizovat můj život až do roku 1989. Děkuji z celého srdce, že se jí to úspěšně nepodařilo…
Můj první kontakt s jakýmsi druhem sebevyjádření nastal při hodině hudební výchovy v šesté třídě základní školy. Zde jsem se natolik uvolnil a lidovou píseň Anička dušička kde si bola zazpíval tak procítěným hlasem, posazeným kamsi do Farinelliho eunuchovského projevu, že mi učitel zpěvu nabídl působení v pěveckém sboru. Neměl jsem sice rozsah 3 a půl oktávy a nezazpíval 150 tónů na jeden nádech jako Farinelli, ale šel jsem do toho… Zalekl jsem se nicméně hned na první zkoušce a zazpíval tak falešně, že mě okamžitě vyhodili, což bylo žádané a chtěné. Představa toho, jak se sborem vystupuji na oslavách VŘSR a podobně zrůdných akcích, mě natolik vyděsila, že jsem z toho raději rychle vystoupil.
Pak následoval zhruba rok do okamžiku, kdy jsem v učebně fyziky objevil kouzlo temné fotografické komory… Nikdy nezapomenu na první hodinu, kdy jsem uvnitř komory viděl, jak se v misce naplněné něčím, co vypadalo jako voda, na fotografickém papíru objevuje černobílý obrázek. To poněkud změnilo můj dosavadní život. Do té doby jsem ze školy utíkal dříve, než bylo povoleno, ale po vstupu do fotokroužku mě každý čtvrtek museli ze školy vyhazovat. 
Okamžitě jsem osedlal rodinný fotoaparát Smena a fotil a fotil a fotil… Poprvé v životě jsem poznal něco, co člověka spolkne tak, že zapomíná zcela a úplně na čas… To, co běžně trvá hodinu, zdá se být najednou pouhým okamžikem. Dovolil bych si tvrdit, že pokud člověk tento pocit zažije, už nikdy nechce dělat to, co musí, ale pouze to, co chce, co ho baví - co ho dokáže vtáhnout a dát mu zažít pocit tvůrčí extáze.
Trochu přeskočím - asi po 2 letech mě přestává bavit fotit postavy či ofocovat své idoly hardrockové scény a začínám experimentovat - na fotografický papír sypu koření typu badyán, hřebíček a exponuji přímo pod zvětšovákem. Na fotkách se objevují tvary podobné létajícím talířům a spermiím. Hotové fotky vozím do centra Prahy, v hospodách U Glaubiců či U Slunců je ukazuji víkendovým zarostlým turistům z Německa a užívám si první zahraniční kritiky - pamatuji si jen slovo schöne, ostatním jsem nerozuměl. :))
A zase kousek zpátky v čase... Když mi bylo 13 let, spal jsem se svým kamarádem ve stanu. Ráno jsme se probudili a jeho první věta byla: Víš, kolik lidí teď vstává do práce a musí do ní vstávat 5 dní v týdnu téměř celý život? Poté následoval dovětek: Za pár let i my půjdeme do práce a budeme tam muset chodit každý den až do důchodu… Bylo to pro mě děsivé zjištění, snad stejně silné jako první uvědomění si vlastní smrtelnosti. Ale ty pocity, které jsem zažil ve fotokomoře, mi daly jistou naději, že práce může vypadat i jinak než každodenní cinkání píchaček v 6 hodin ráno ve fabrice...
Nicméně koncem 70. let končí má docházka do ZŠ - končí léta hippies a přichází období punkrockové generace... A vzápětí léta osmdesátá, která nazývám dobou temnoty… Pestré barvy hippies střídá barva černá občas kombinovaná s bílou. Umělci v černých uniformách valí na frustrovaný lid své frustrované vize o životě.
I já se vezu... V roce 82 nastupuji do LŠU a začíná období studií klasické kytary. Vydržel jsem to 4 roky, do okamžiku, kdy jsem potkal lidi pohybující se aktivně na takzvané pražské klubové scéně, lidi ze skupin Kokrment. Michael‘s uncle, Psí vojáci, Svaty Vincent Venera apod. To zcela obrátilo můj směr. Opouštím LŠU těsně před zkouškami na konzervatoř a trávím následujících 15 let ve zkušebnách situovaných do sklepů, skladů, kotelen a podobných prostor a často na pódiích klubů a koncertních sálů, v té době ještě jen po celém území Česka. Po 2 letech se vracím do LŠU, tentokrát jako žák s tenorsaxofonem ovlivněný saxofonisty české undergroundové scény V. Brabencem a M. Chadimou a začíná mé 4leté působení v pražské skupině Kokrment a příležitostné vystupování ve skupině Majklův strýček, taky jeden ulitly koncert v efku s Vincentem. 
Pak přichází revoluce a první výjezd za hranice železné opony s mou vlastní psychadelickou formací Lucidum Intervalla. Odehráli jsem na území Rakouska několik koncertů, natočili CD a s příchodem milénia hudební scénu opouštím. Následují dva roky nicnedělání a toulání se po Vysočině, kam jsem se tehdy odstěhoval, odjíždím do Českého Středohoří a absolvuji kurz tiffany techniky u manželů Staňkových. Tam začíná má kariéra šperkaře. Začínám vyrábět šperky z kamenů, skla a cínu již zmíněnou tiffany technikou. 
Asi po 3 letech se mi zdá být cín jako nedostatečný materiál pro to, co bych chtěl dělat, ale je těžké najít někoho, kdo by mě naučil pracovat se stříbrem. Odlétám tedy v roce 2005 do Irska vydělat si peníze na cestu do Argentiny, která se mi zdá být tou pravou destinací k objevování tajů stříbra a minerálů. Po roce práce v Irsku s tamními archeology mám našetřeno dostatek peněz na cestu do Argentiny a odlétám.
Za několik měsíců cestování po Jižní Americe, prodávání na tržnicích a seznamování se s místními artesanos znám základy práce s kameny zasazovanými do stříbra a vracím se do Irska. Tam zůstávám další 2 roky, pracuji už jen ve svém ateliéru a poté se rozhoduji k návratu do Česka, což jsem zrealizoval koncem minulého roku a od října jsem tady v ČR. 
Něco více o mém pobytu v Irsku je umístěno do několika blogů v mém profilu.

Ze kterých materiálu nejraději tvoříte, případně jakou techniku máte nejraději?
Nejvíc pracuji se stříbrem, je to materiál, který je mi sympatický tím, jak vypadá, i tím, jak se s ním pracuje. Stříbro si mnohdy sám tavím a odlévám a pak z něj vyrábím tažením a válcováním profily, které k práci potřebuji.
Nakupováním komponentů bych zřejmě svou práci hodně urychlil, ale připravil bych se tak o zážitky, které mi jejich výroba přináší…
Mám rád pájení natvrdo, tedy plamenem, protože oheň je živel, který mi přináší jistý druh vzrušení a adrenalinu, ale za pyromana se nepovažuji. :]]

Jaké materiály a techniky jsou pro vás naopak záhadou?
Co se týká ručních prací, nemám problém se cokoli naučit. Ale pokud by se dal život nazvat technikou či materiálem, což se při troše fantazie dá, tak je to právě život. Je to pro mne velké mystérium, neustále se nabízející k objevování... Obsahuje totiž úplně vše. Je krásný i zlý, barevný i černobílý, hřejivý i chladný. A za největší mystérium, zázrak i dar považuji to, že výsledný efekt, jakým na nás život působí, máme z velké části sami ve svých rukách. Jsme žáci i úkoly dohromady, život je velký učitel... Jsme to my… 

Jak jste se ocitl na Fleru a jaké tu máte plány?
Minulou zimu jsem pobýval asi 3 měsíce v ČR, odskočil jsem si z Irska do jedné zlatnické školy zdokonalit si některé techniky. Potkal jsem tam Orit a Markétu Flamhum, které na Fleru již v té době byly. Obě mi o existenci tohoto portálu řekly a Orit mi později pomohla s některými detaily ohledně registrace a celkového zabydlení se tu. Celé to doupravila Evofelie, která mi v našich chatech mezi Irskem a ČR poodhalila některé další taje Fleru, jako například existenci klubů nebo to, že mám pod profilem také komentáře, na které jsem se díky tomu poprvé podíval až asi po 5 měsících. :)
Co se plánů týká, na Fleru se nyní pohybuji ve 2 rovinách - tou první je výrobce a prodejce šperků a tou druhou je lektor či učitel zlatnicko-šperkařských technik. Musím říct, že ta druhá role mě celkem pohltila a na vlastní tvorbu mi mnoho času nezbývá. Ale je to příjemná změna, kterou já neustále k životu potřebuji, protože nedokážu dělat dlouho a soustavně pouze jednu věc. Život je pro mne mozaikou složenou z mnoha segmentů, které mohou být různorodé, ale musí spolu vzájemně ladit. Takže jsem po příletu do ČR zařídil takové menší studio se 4 zlatnickými stoly a kompletním vybavením pro otevření své školy a mohu říct, že zájem na Fleru je poměrně veliký, což je způsobeno zřejmě tím, že v ČR není mnoho možností, kde se této práci formou kurzu naučit.
Podle mého názoru tu stále přežívá postoj, že umíš-li něco, tak to nikomu neukazuj, aby nebyl lepší, než jsi ty... Takové to chránění si svých znalostí a umu, což je podle mě hodně kontraproduktivní, protože na jedné straně se naříká, že tradiční řemesla zanikají, že je o ně malý zájem, ale na druhou stranu tu není žádná velká podpora toho, aby nezanikaly. Už jenom literatura... Není tu téměř žádná, co se týká manuálů a učebnic pro lidi, kteří by se rádi zabývali nějakým uměleckým řemeslem. Já mám vše nakoupené ve světě, a to v angličtině anebo španělštině, v českém jazyce není dostupný ani jeden dobrý manuál k práci, kterou dělám. Takže to je jeden z plánů, které teď realizuji: vyrábím si novou potenciální konkurenci. :) Ale v tomto případě mi to nevadí, protože mě těší zájem tolika lidí o toto řemeslo, které je podle mě krásné a ušlechtilé.
Mým úplně novým plánem je rozšíření kurzu mimo rámec ČR. Vše je již téměř dotažené do konce a od července do konce srpna budou mít zájemci možnost absolvovat kurzy zlatnictví-stříbrnictví-šperkařství, které budou probíhat v Irsku, kde mám poměrně dobře vybudované zázemí včetně zlatnické dílny pro 7 studentů. Celé to bude směřovat k bližšímu poznání řemesla, ale i irské kultury, přírody a v neposlední řadě i mentality Irů, která je podle mého názoru úžasná. Účastníci kurzu budou moci nahlédnout i do prostředí dílen irských uměleckých řemeslníků a chystáme pro ně i další nabídky, které celý pobyt posunou daleko za rámec běžného výletu s cestovní kanceláří nebo individuálně. Některé turnusy budou v případě zájmu laděné do stylu arteterapie, kdy bude standardní náplň kurzu obohacená o možnost práce na rozvoji vlastní osobnosti pod vedením fundované terapeutky-psycholožky.

Co se vám na Fleru nejvíce líbí a co byste vylepšil?
Fler mi přijde jako velmi dobře vymyšlený systém, který se neustále zdokonaluje, má něco, co ostatní portály nemají, a proto nefungují tak jako Fler. Myslím, že to již dávno překročilo rámec běžného obchodního serveru. Fler se možná stane v budoucnu jakýmsi mýtem či kultem… Jako se lidé dnes občas ptají - Jseš in? Tak se budou ptát - Jseš Fler? :)
Už teď mne překvapuje, kolik lidí odpoví na otázku Jsi na Fleru? – Ano, jsem. Přestože nejsem přítel masově laděných akcí, v tomto případě mi to nevadí, protože celou tu masu lidí pojí dobrá myšlenka a tou je lidská tvořivost, což ještě nikdy nikomu neublížilo, protože kreativita povznáší ducha a povznesený duch chrání člověka od malomyslnosti, které tu máme stále ještě dost...
Takže já Fleru fandím a držím palce...

Co zajímavého jste naposled četl / viděl / objevil na internetu, doporučte.
Musím říct, že knihy nejsou to, bez čeho bych se neobešel, poslední knihu jsem přečetl celou někdy v roce 2002 a byla hodně tenká, tuším že to byl Život, láska, smích od Osha. Od té doby už se dívám jen občas do manuálů, jak co vyrobit, ale protože se v manuálech velmi špatně orientuji, tak se většinou nedívám do žádných knih. V minulosti, když jsem ještě občas četl, to byl např. Ladislav Klíma, Franz Kafka, Dostojevský a podobná těžkotonážní literatura, řekl bych, že se z toho dodnes probírám.
S filmy to mám velmi podobné, jen o málo lepší. :) Bydlel jsem asi 8 let vedle kina, a jestli jsem v něm byl 3x, tak je to hodně… A moje poslední televize skončila v roce 2004 na hromadě uhlí v jednom východočeském statku. Ale abych nevypadal jako úplně pakulturní buran, tak asi před 3 týdny jsem se podíval na Inglorious Basterds od Tarantina a docela jsem se u toho pobavil. Také se mi líbil dialog Iggyho Popa s Tomem Waitsem.

Jak propagujete svoji tvorbu?
Velmi špatně, potřeboval bych na to sekretářku. :) Ostatně sekretářku bych potřeboval nejen na propagaci své tvorby, ale mohla by mi třeba i jednou týdně vyprat a trochu poklidit… Pravděpodobně brzy vyhlásím konkurz. :)

Jak si představujete svůj život za deset let?
Asi takto:
Srším optimismem, dobře vypadám a jsem zdravý jako řípa.
V hlavě mám jasno a má víra přesahuje víru v sama sebe.
Nepokládám své názory za obecné pravdy jen proto, že jim věřím.
Neválcuji život do tvarů, které jsou pro mne akceptovatelné, ale přijímám ho ve tvarech, které přináší.
Mohu pracovat, jenom když se mi chce, a přesto netrpím nedostatkem financí.
Jednou za 3 měsíce mi volá Madonna a chce vyrobit prsten za půl milionu dolarů.
Při procházce Prahou slyším místo dominantní ruštiny všechny možné světové jazyky a hlavně češtinu.
V obchodech s českým folklórem neprodávají ruské babušky a ruské vojenské beranice.
Komunisté jsou ilegální - nejlépe vůbec nejsou… (K tomu by mohlo dojít už tak do roka – nejpozději.)
Karlovy Vary patří Čechům, a ne Rusům.
Pole patří Polákům a slova Slovákům... Kosovo kosům, Lurdy lurdům a kurty Kurtům...
V obchodech a na úřadech se na mne usmívají – přejí mi hezký den a projevují o mne zájem.
Lidé si navzájem vytvářejí prostor a jsou ohleduplní.
Tak nějak by to mohlo vypadat za deset let… A klidně i o něco lépe. A není to utopie, jsou země, kde to tak přirozeně funguje.

Na co jsme se vás zapomněli zeptat? :)
Jelikož tyto otázky jsou víceméně univerzální a nejsou šité na míru toho, koho se zrovna ptáte, nemůžete pokrýt celé spektrum osobnosti, se kterou zrovna děláte rozhovor. Proto toho využiji a položím si za vás otázku:

Proč jsem se vrátil do ČR, přestože jsem se již vrátit nechtěl?
Možná to bude znít trochu servilně, ale velký podíl na mém rozhodnutí žít znovu v Čechách měl i Fler. Dal mi možnost vidět, že v této zemi je velké množství lidí, kteří se snaží něco vytvářet, jsou kreativní, a tím vytvářejí jakousi novou renesanci a zároveň se svým snažením vrací ke kořenům lidové tvorby. Oživují zdánlivě zaniklá tradiční řemesla, pořádají jarmarky, propojují se a tím znovu tvoří fenomén, který se zdál být již přežitý a opuštěný, což je ve svém důsledku úžasné a obdivuhodné.
To byl jeden z důvodů mého návratu. Chci být u toho a chci být součástí tohoto procesu, protože je to ušlechtilé - smysluplné a svým způsobem i jedinečné... 

Děkuji za rozhovor. 
Zdravím všechny lidi a přeji jim pokoj, radost a kreativního ducha.
Frape