irena blažková

Jsem z Brna a před drahnými lety jsem vystudovala brněnskou uměleckou průmyslovku, kde jsem se mimo jiné naučila milovat dřevo a zacházet s ním. Pak jsem na dlouhou dobu zběhla ke své druhé velké vášni, lingvistice a francouzštině, ale časem a působením všelijakých životních zemětřesení mi došlo, že to, co k životu potřebuji nejvíc, je „sochat“: vytvářet všelijaké roztodivné tvary.

Protože se ve mně tohle iracionální puzení neustále tluče s racionálním požadavkem, aby to, co dělám, bylo k něčemu, snažím se pak to, co vysochám, pověsit někomu na krk. Jelikož ty moje odradky něco znamenají především pro mě a anžto miluji nezávislost, končí mé výtvory většinou na krku mém, jsem si tvůrcem i výstavní síní zároveň, ale je nádherné, když se to, co vytvořím, někomu líbí, když to přijme za své.

Nejraději pracuji s houževnatými, nepoddajnými materiály, zdá se mi žádoucí, aby hmota, které se snažím dát tvar, nepodléhala příliš pasivně mým rozmarům, líbí se mi křivky a linie, které jsou výslednicí střetání dvou sil, odebírání: zvětrávání, omílání, trouchnivění… a síly přetrvávání původního tvaru, stavby, pevné kostry. Cosi mi říkají témata schránek, v nichž má nečas času přestát něco cenného.

Fascinuje mě krása tvrdého dřeva: řezáním, broušením, napouštěním barvami, oleji, vosky nebo laky je možné tak úžasně měnit jeho vzhled, může být hedvábné, matné i lesklé jako leštěný mramor, vždy je nesmírně příjemné se jej dotýkat a šperky z něj jsou tím krásnější, čím víc se nosí: dostávají jedinečnou patinu.