lesito

Jak se zrodilo polární medvídě (2016)

K vytvoření hraček s příběhem mě inspirovali mí dva synové. Starší Tobiáš nás už od roku a půl zásobuje svými moudry. Mladší  Samuel ještě nemluví, ale už se projevuje velmi důrazně.

Když se nám narodil první kluk, zjistili jsme, že jsme se do té doby vlastně nudili a teď teprve začíná legrace.  S příchodem druhého prcka o necelý rok a tři čtvrtě později se zrodila také myšlenka na vytvoření hraček, které budou rozvíjet dětskou fantazii, podporovat kreativitu a děti s nimi zažijí spoustu legrace.  S dětmi je to krásné, ale také náročné. Přišel den, kdy jsem si řekla, že nechci jen utírat nosy, pusy, zadky, že bych ráda vytvořila nějaký svůj vlastní projekt. A ten se nakonec zase točí kolem dětí, vždyť je to teď můj skoro celý svět.

Tobiáš i Samuel už své medvědy mají, i když nejsou lední. Spí s nimi v posteli a povídáme si s nimi, vyprávíme si, co jsme zažili my i medvědi.

Samísek už ví, že medvěd dělá brum, brum.

Tobísek zase ví, že medvěd dělá brum, brum, já chci rum. Ví, že žije v lese a taky v zoo. Ví, že je hnědý nebo bílý a taky modrý a zelený, jako ti, co je mají s bráchou v posteli. Ví, že chrání svá mláďata a věří, že ochrání i jeho, hlavně v noci. Ví, že jí trávu, bobule, hmyz a zbytky po Tobískově obědě. Třeba vařenou mrkev.

O polárních zvířátkách toho zatím tolik neví, ale každou chvíli se něco nového dozví a naučí a celé dny nám o tom pak vypráví. Doma se všude povalují náčrty, mé kresby, obrázky a Tobiáš je rád komentuje. Když viděl mnou nakresleného tučňáka, povídá: "Jé, to je hezká žabička." Když jsem si dovolila oponovat, že to žába není, Tobísek svůj názor opravil: "Tak je to hezká opička." To mě ujistilo, že jdu se svým projektem správným směrem: děti se mohou veselým a zábavným způsobem dozvědět nové věci, třeba jak vypadá tučňák, aby už nestresovaly svou mámu, že neumí vůbec kreslit, když její tučňák vypadá jako žába. Nebo ještě hůř, jako opice.

Ze života Nilse...